„Od té doby jsem chtěla být jako Paul Newman, architekt, který zná všechny plány a zachraňuje ostatní,“ vzpomíná na rok 1987, kdy film, natočený v roce 1974, viděla. V něm Paul Newman jako architekt a Steve McQueen v roli hasiče a záchranáře odolávají ohni, jenž propukne v 81. patře luxusního mrakodrapu.

„Naši byli tehdy v divadle a s bratrem jsme se potají dívali. Poprvé jsem viděla velkoměsto, kde je takový luxus a kde všechno svítí,“ pokračuje Eva Le Peutrec, tehdy ještě Hendrychová.

„Všem jsem tvrdila, že chci být architektka, což nikdo nechápal. Narodila jsem se v Hořicích v Podkrkonoší, ale mládí jsem strávila v Nové Pace. V rodině architektem nikdo nebyl, ale já jsem za svým snem šla,“ říká přesvědčivě.

Česká architektka Eva le Peutrec

Česká architektka Eva Le Peutrec

FOTO: Archiv Evy Le Peutrec

Určitě ji však ani ve snu nenapadlo, že bude jednou pracovat jako architektka v San Francisku, že podle jejích návrhů vzniknou mrakodrapy v Číně a také, že bude žít v Nové Kaledonii, což je souostroví v Tichém oceánu. Právě tam se z Číny přesunula se svým francouzským manželem a tříletým synem.

Čínu našla přes inzerát

Příběh o cestě z Nové Paky do Nové Kaledonie zní možná téměř pohádkově, skutečnost však byla méně růžová. „Téměř celá studia jsem se živila sama,“ vybavuje si Eva Le Peutrec období na Technické univerzitě v Liberci.

„Architektura je takový pokus/omyl. Nakoupíte drahý materiál, ale ne vždy se model povede, takže musíte vše koupit znovu,“ vysvětluje. Při studiích si proto přivydělávala jako letuška.

„Až když jsem začala cestovat, pochopila jsem, o čem architektura může být,“ říká k tomu. Ještě během studií začala pracovat v architektonické kanceláři v San Francisku. Tam se však k mrakodrapům ještě nedostala. „To bylo v letech 2002 až 2004. Kalifornie v té době procházela krizí a žádné velkolepé stavby se tam tehdy nechystaly,“ vysvětluje.

Když dostudovala, rozhodla se odjet tam, kde naopak s velkolepostí nešetří. „Našla jsem inzerát na práci v Šanghaji, napsala jsem tam a oni mě přijali,“ vypráví, jako by to byl standardní postup. „Koupila jsem si letenku, aniž bych pořádně věděla, kde se ta firma nachází nebo třeba kde budu spát,“ pokračuje.

Mrakodrapy Tiandu jsou právě ve výstavbě. Vyšší věž bude měřit 214 metrů, nižší 139.

Mrakodrapy Tiandu jsou právě ve výstavbě. Vyšší věž bude měřit 214 metrů, nižší 139.

FOTO: Archiv Evy Le Peutrec

A aby toho nebylo málo, do zaměstnání, kde měla mj. navrhovat mrakodrapy, odlétala s obrovským strachem z výšek. „Ten jsem si vyléčila, když jsme se jeli podívat na rozestavěnou budovu World Financial Center v Šanghaji,“ popisuje zážitek z mrakodrapu přezdívaného pro jeho tvar otvírák lahví. Dnes se jedná o devátou nejvyšší budovu světa.

„Otevřeným výtahem jsme vyjížděli do výšky okolo 490 metrů. Byla ve mně malá dušička a každých sto metrů se to zhoršovalo, ale vystoupit už člověk nemohl. Od té doby se výšek nebojím,“ popisuje netradiční lék na strach.

O pomníky nestojí

„V Číně si nemůžete koupit pozemek, můžete si ho jen pronajmout na padesát let. Za tu dobu musíte vydělat a pak se budova buď strhne, nebo se smlouva prodlouží, to záleží na vládě,“ vysvětluje Eva Le Peutrec.

„Nemám ambici po sobě zanechávat stavby na stovky let. Město se neustále obnovuje a je tam vidět energie,“ dodává.

Kulturní centrum ve Wuhanu, třetí místo

Kulturní centrum ve Wuhanu, třetí místo

FOTO: Archiv Evy Le Peutrec

V čínské firmě navrhovala hotely, nákupní střediska, ale třeba i železniční stanice. Nejdříve musela zvítězit mezi svými kolegy, pak její návrh musel porazit ještě další architektonická studia.

„Velké čínské zakázky často dostávají americké firmy, kde zaměstnávají stovky architektů a práce jednotlivce není téměř vidět,“ srovnává s tím, že v čínském podniku bylo zaměstnanců řádově méně a její mrakodrapy jsou tak skutečně její.

„Podílela jsem se na více než dvaceti mrakodrapech, to byly vyloženě moje návrhy. Ty poté rozpracovávali ostatní, ale já jsem za tím stála jako hlavní designérka. Vše, co jsem navrhla, se samozřejmě nerealizovalo, ale za posledních osm let se postavilo tak 95 procent mých návrhů,“ odhaduje. „Loni se dostavěly dva mrakodrapy v Su-čou – pětihvězdičkový hotel, konferenční centrum, velké nákupní středisko a k tomu ještě byty, které si můžete pronajmout, to vše na křižovatce linek metra 1 a 3,“ dává konkrétní příklad.

„Ve stejném městě jsou rozestavěné další mrakodrapy, které se jmenují Tiandu Skyscraper,“ pokračuje. Opět jde o kanceláře, nákupní centrum a stanice metra.

Opět město Su-čou, tentokrát kancelářská budova v rozsahu téměř 30 tisíc metrů čtverečních. „Na tuto soutěž jsem měla osm dní,“ komentuje architektka svůj vítězný návrh.

Opět město Su-čou, tentokrát kancelářská budova v rozsahu téměř 30 tisíc metrů čtverečních. „Na tuto soutěž jsem měla osm dní,“ komentuje architektka svůj vítězný návrh.

FOTO: Archiv Evy Le Peutrec

Číňané zkrátka myslí ve velkém. Konkrétně? „Jeden metr čtvereční vyjde na dvacet tisíc juanů, to si vynásobte plochou dvě stě tisíc metrů čtverečných,“ popisuje poslední projekt. V přepočtu jsou to stovky miliónů dolarů.

„Dodržet rozpočet mi nedělá problém, umím dobře hospodařit s penězi,“ připomíná Le Peutrec svá studia na vysoké škole.

Má její práce nějaký specifický podpis? „Myslím, že lidé zase tolik nevnímají, jestli je fasáda z mramoru nebo ze skla. Pro mě je vždy důležitý prostor mezi stavbami,“ začíná popisovat. „Lidé dnes žijí tak intenzívně. V Asii dojíždějí do práce klidně i dvě hodiny, ve městě tráví celý den. Mělo by jim nabídnout prostory, kde si mohou odpočinout,“ říká.

Vždy se tak věnovala nejen samotným budovám, ale i relaxačním zónám mezi nimi, kde by se lidé mohli setkávat. „Spoustu soutěží jsem vyhrála právě proto, že jsem se nezabývala jen architekturou,“ shrnuje rodačka z Hořic.

Vánoce v kanceláři

Každé takové vítězství si Eva Le Peutrec musela poctivě odpracovat. „Už několik let jsem neslavila Vánoce. Číňané slaví až čínský nový rok, ten je buď v lednu, či únoru. Všechny projekty musí být do konce roku hotové. Když se v době Vánoc finišovalo, denně jsme spali v kanceláři a koledy jsem s rodinou zpívala jen přes Skype,“ popisuje odvrácenou stranu úspěchu.

Návrh sídla ocelářské firmy Baosteel, tady skončila Eva le Peutrec v soutěži druhá.

Návrh sídla ocelářské firmy Baosteel, tady skončila Eva Le Peutrec v soutěži druhá.

FOTO: Archiv Evy Le Peutrec

Možná i proto se rozhodla odstěhovat s manželem a synem na francouzské souostroví Nová Kaledonie, kde už také navrhuje stavby. A opět pracuje ve velkém měřítku, návrh jednoho městského centra počítá s 56 tisíci metry čtverečnými. Pro Novou Kaledonii navrhla dokonce i polepšovnu.

„Mělo to speciální požadavky, aby děti neutekly, nezranily se a navzájem se neobtěžovaly,“ říká k netradiční zakázce. A další už je možná na cestě.

„Teď mě oslovili architekti z Malediv, takže chystám další velkolepý projekt, ale nemůžu o něm příliš mluvit,“ říká tajemně. O práci každopádně nebude mít nouzi, byť takový stavitelský boom jako v Číně už zřejmě nenastane nikde na světě.

Mimochodem, nenahání jí Skleněné peklo, onen katastrofický film, jenž stál na začátku její kariéry, dnes hrůzu?

„Bezpečnostní měřítka jsou úplně někde jinde než v sedmdesátých letech, mrakodrapy se navrhují na sedm stupňů Richterovy škály. Staví se budovy nad osm set metrů a jsou i projekty na mnohem vyšší,“ odpovídá Eva Le Peutrec přesvědčivě. „A já od té doby ten film neviděla, takže si na něj už vzpomínám jen matně,“ směje se česká architektka.