Stavba Gaudího secesního snu nebere konce

Gaudího s poctami pohřbili 12. června 1926 v kryptě kostela, jak velí prastará tradice, respektovaná s pietou u všech velkých stavitelů katedrál už od středověku. Od události uběhlo už osm desetiletí, ale Sagrada Familia v rušném centru Barcelony se stále ještě staví a vypadá to, že velkorysý secesní projekt se sám jakousi záhadou vzpírá úplnému dokončení.

Prý bude vše hotové v roce 2026, kdy město oslaví sté výročí Gaudího smrti. Ale slibům – po moha a mnoha odkladech – důvěřují jen optimisté.

Do kategorie optimistů patřil i sám architekt Gaudí, neboť věřil, že se vysvěcení kostela ještě dožije. Ale hotovou viděl pouze kryptu, fasádu Narození Páně se třemi portály a zvonici sv. Barnabáše. Vše ostatní zůstalo jako dědictví pro jeho následovníky. A tak k panoramatu Barcelony už po dlouhá desetiletí neodmyslitelně patří obří jeřáby, které téměř nepřetržitě přidávají k základní konstrukci další kamenné bloky.

A uprostřed všeho stavebního dění se denně pohybují desetitisíce turistů. Stojí nekonečné fronty na vstup do areálu i na výtahy, které je vyvezou až téměř k nebi, aby z ptačí perspektivy přehlédli rozestavěný chrám a v detailech obdivovali nejbizarnější tvary výzdoby věží, které si Gaudí vymyslel. Jeho fantazie se zdá bezbřehá, a ne náhodou to byl surrealista Salvador Dalí, který svého katalánského předchůdce bezmezně obdivoval, na rozdíl třeba od jinak smýšlejícího Pabla Picassa.

Většina návštěvníků Barcelony si Gaudího představuje jako geniálního šílence, který žil mimo čas a realitu. Opak je však pravda.

Když jako mladík začal v Barceloně studovat architekturu, nebyl prý ani moc nadaný a ani to nebyl žádný revolucionář. Obdivoval bezmezně historické slohy, zejména gotiku a maurské umění a myšlením byl konzervativní katolík. Protože vyšel z chudého prostředí, snažil se, aby co nejvíce působil jako ten, komu se daří. První výdělky investoval do oblečení. Rád nosil klobouky a kupoval si je v nejdražším obchodu. Chodil také ke špičkovému kadeřníkovi, vousy si módně odbarvoval na šedý odstín. Jen boty měl prý občas ošoupanější, a když si koupil nové, nechal je nejprve prošlápnout svému bratrovi.

S jeho povahou i sociálními poměry souvisela snaha vyniknout, dosáhnout společenského uznání. Měl však takovou fantazii, že se jeho nápady zdály barcelonské městské radě příliš extravagantní. Obecné pochvaly se Gaudí proto moc nedočkal, alespoň ne v době, kdy po tom nejvíce toužil. Dost věcí dělal do šuplíku. Jedinou zakázkou od města byl návrh na pouliční svítilnu a jediná magistrátem oceněná stavba byla Casa Calvet, nejkonzervativnější v celém jeho fascinujícím díle.

Na druhé straně měl Gaudí štěstí na štědré mecenáše, kteří navzdory obecnému mínění prozíravě objevili jeho talent. Hlavní z nich byl katalánský velkopodnikatel Eusebi Güell, který mnohokrát cestoval do Anglie, kde ho výrazně ovlivnily nové myšlenky o originalitě tvůrčího stylu i o sociálním poslání umění a architektury. Gaudí byl častým hostem v jeho rezidenci a u stolu promýšleli společné projekty.

Güellův dům v sousedství rušné barcelonské Rambly, byl ve své době zázrakem: Gaudí si tu jako architekt vyzkoušel vše, o čem snil ve svých nejbujnějších představách. Stavba na pozemku jen o rozměrech 18 krát 22 metrů vypadá jako zámek pro prince z orientálních pohádek. V současné době probíhá důkladná rekonstrukce Gülleova domu a veřejnosti je zatím zpří stupněno jen podzemí působící jako předsíň křesťanského očistce.

Jen Casa Batlló, nejsecesnější dům Gaudího, nabídne ještě bujnější ornamenty a originálnější architektonické nápady. Ani zakázka na chrám Sagrada Familia nebyla iniciativou městských radních, ale soukromých investorů. V roce 1881 zakoupilo náboženské sdružení ctitelů sv. Josefa celý blok domů na tehdejším okraji města, aby zde vyrostl kostel k uctívání Svaté rodiny: Josefa, Marie a jejich syna Ježíše Krista.

Kult svatého Josefa, který byl podle bible truhlář, měl v Barceloně početné přívržence a souvisel s tradicí zdejších řemesel.

Když se pokládal základní kámen stavby, Barcelona prosperovala. V roce 1882 měla čtvrt miliónu obyvatel a byla druhým největším městem Španělska. Do přístavu každoročně vpluly na 4 tisíce lodí, které si odvezly zboží o váze 1,7 miliónu tun, jež vyrobili zdejší zdatní řemeslníci. A z jejich příspěvků se zrodil projekt největší církevní stavby světa, která však zůstává i nadále jen „obyčejným“ kostelem a nemá status biskupské katedrály.

Půdorys Gaudího chrámu se rozlohou rovná fotbalovému hřišti a do interiéru se pohodlně vejde na 14 tisíc věřících, kteří sem vstoupí třemi obrovskými portály. Nad tím se za pár let bude vznášet všech osmnáct plánovaných věží a až se podle původních plánů dostaví hlavní z nich, zasvěcená Kristu, bude Sagrada Familia se sto sedmdesáti metry nejvyšším chrámem světa.

O třicet tři metry převýší vatikánskou baziliku sv. Petra a o sto metrů gotickou katedrálu Notre-Dame v Paříži. Celé dílo vyprojektoval původně architekt Francisco del Villar, v jehož kanceláři Gaudí začínal. Měla to být skromná stavbička v neogotickém stylu, jakých jsou v Evropě tisíce.

Až Gaudí dal nápadu punc geniality a velkorysosti. I symboliku kostela propracoval do nejmenších podrobností. A zřejmě jen francouzská katedrála v Chartres má díky početným plastikám a barevným oknům komplikovanější výzdobu. Třeba samotné věže Gaudí chápal jako živé bytosti. Dvanáct je jich zasvěceno apoštolům, čtyři evangelistům, jedna Panně Marii a ta nejvyšší Kristu. K objasnění smyslu sebemenšího detailu dnes existují stostránkové publikace…

Podoba chrámu nejvíce připomene gotické katedrály, což byl Gaudího záměr. Katalánská gotika, považovaná romantiky za údajné dědictví dávných Vizigótů, kteří sem přinesli křesťanství, byla pro něj něco jako národní styl, takže zájem o neogotiku souvisel v jeho případě s jeho katalánským původem. Byl vždy vlastencem a i na staveništi mluvil pouze katalánsky, takže některým dělníkům se pokyny občas překládaly do španělštiny.

Ne vždy však v Katalánsku stálo veřejné mínění na straně Gaudího. Za občanské války v roce 1936 vtrhl dav revolucionářů do kostela a podpálil už hotovou kryptu. I architektova pracovna a jeho archív předloh a plánů byly zcela zdemolovány. Sádrové modely, vystavené v muzeu v areálu chrámu, dodnes nesou na sobě stopy řádění a byly pracně rekonstruovány restaurátory.

Čas od času se i dnes objevují skeptikové tvrdící, že nejlepší by bylo, kdyby Sagrada Familia zůstala jako trvalé torzo, nejautentičtěji vyjadřující Gaudího ducha. Stavba však pokračuje nezadržitelně dál a dodnes je z větší části financovaná ze soukromých příspěvků, tentokrát nejen Katalánců, ale třeba i bohatých Japonců. Poslat příspěvek do 90 eur lze i pomocí internetu!

Každoročně se tu prostaví kolem dvaceti miliónů euro, což je ovšem částka, která se dá docela dobře vybrat i na vstupném. V posledních letech se na rozestavěný chrám přišly podívat milióny nadšených turistů (konkrétní číslo z roku 2004: 2,26 miliónu lidí za deset měsíců). Od září 2010 navíc do kasiček přibudou další peníze, protože chrám se oficiálně otevře k pravidelným bohoslužbám.