Tehdejší šéf firmy Jan Antonín Baťa si ale tehdy druhé nejvyšší budovy v Evropě dlouho neužil, po německé okupaci se totiž do Československa již nevrátil.

Dům z ateliéru architekta Vladimíra Karfíka vyrostl za pouhé dva roky od položení základů. Udává se, že železobetonový skelet zlínského mrakodrapu postavilo 40 dělníků se čtyřmi jeřáby za 160 dnů. Rychlosti se ale nelze divit, v konstrukci byl použit v té době už nadmíru osvědčený baťovský modul o rozměrech 6,15 krát 6,15 metru.

Prostor mezi sloupy vyplnily cihly - v případě mrakodrapu však netvořily vnější plášť budovy, na který byly použity keramické obklady. Stavba, která je kromě své výšky i 80 metrů dlouhá a 20 metrů široká, ale i tak přirozeně zapadla mezi ostatní tovární budovy ve městě.

První z více než 2000 úředníků Baťova koncernu zasedli na svá místa v ještě rozestavěné budově již v květnu 1938, kdy stavbaři předali první tři patra. K dispozici měli tehdy nejmodernější techniku - od výtahů přes telefony až po klimatizaci. Svou dobu předběhlo i samo pojetí kanceláří, celé patro tvořila jediná velká místnost pro přibližně 200 zaměstnanců. V případě potřeby ale mohl být prostor rozdělen na menší místnosti, a to předem připravenými typizovanými příčkami z oceli, dřeva a skla. Výjimkou bylo osmé patro, kde sídlilo vedení Baťových závodů včetně nejvyššího šéfa.

Posuvná Baťova pracovna

Jan Antonín Baťa měl ale ještě jednu zvláštní kancelář, která dodnes budí zájem odborníků i veřejnosti. Jeden ze sloupců "buněk", ze kterých se konstrukce mrakodrapu skládá, totiž neměl podlahy a tvořil tak vlastně obrovskou výtahovou šachtu. V ní byla kabina o rozměrech šest krát šest metrů, v níž měl ředitel plně vybavenou pracovnu.

Nechyběla samostatná klimatizace (vytápěna byla navíc také výtahová šachta), samozřejmostí byl telefon a součástí pojízdné kanceláře bylo i umyvadlo s teplou a studenou vodou a odpadem. Nejvyšší šéf koncernu tak mohl při své práci kdykoliv navštívit podřízené v ostatních patrech.

Každodenní fungování Baťova mrakodrapu by nebylo možné bez technického zázemí, které zabíralo značnou část suterénu; některá zařízení byla i na střeše. Pod zemí byly kromě archivu i strojovna s elektrorozvodnou a dvě telefonní ústředny, vnitřní automatická pro 3500 telefonů a ručně ovládaná pro meziměstské hovory. Na vrchol pak architekti kromě terasy umístili také strojovnu klimatizace či zásobníky vody. Protože v budově nebylo možné otvírat okna, byl na ochozu také pojízdný koš, ze kterého mohli uklízeči vnější plášť mrakodrapu čistit.

V 21. století sídlo krajského a finančního úřadu

Budova s číslem 21 přežila až do konce 20. století bez větších zásahů. V listopadu 1944 náhodou unikla poškození při bombardování, které poničily část Baťovy továrny, po únoru 1948 změnila její tvář výrazněji jen přístavba vzorkovny na střešní terase z konce 50. let. Velké rekonstrukce se zlínský mrakodrap dočkal až na počátku 21. století, proměna v sídlo krajského a finančního úřadu z let 2003 a 2004 přišla na 630 milionů korun. Citlivá úprava slavného domu dokonce získala cenu v soutěži Grand Prix Obce architektů.

Karfíkova stavba sice byla v době svého dokončení druhým nejvyšším evropským domem a překonával ji jen palác Všeobecné bankovní jednoty v belgických Antverpách s 87 metry, za sedm desítek let se ale mnohé změnilo.

Na celoevropském žebříčku je dnes zlínská "jednadvacítka" někde hluboko dole a není ani mezi nejvyššími domy České republiky. Primát nyní se 109 metry výšky drží nedávno dokončená budova City Tower v Praze, která se začala stavět už v roce 1978 pro Československý rozhlas. Vůbec nejvyšší stavbou na českém území je pak dvojice vysílačů u obce Liblice u Českého Brodu, které jsou vysoké 355 metrů.