Hlavní obsah

Na člověka štír zaútočí jen ve stresu

Novinky, Roman Mašín

Štír nebo taky škorpion je pro většinu lidí strašákem. Smrtelně nebezpečných druhů je ale jen pár, a to ještě ohrožují především jedince s oslabeným organismem. Přesto existuje nemalá skupina nadšenců, kteří štíry obdivují natolik, že si zařídili vlastní chov. Pokud se k nim chcete přidat i vy, tady je pár základních rad, jak na to.

Foto: Zoo Plzeň

Druh Broteochactas pochází z Venezuely.

Článek

Štír patří do řádu členovců a je to jeden z tvorů, kteří naši planetu obývají nejdéle. První suchozemští štíři se objevili před více než 300 milióny let. Vyznačují se pro nás až fascinujícími vlastnostmi.

„Štír vydrží bez potravy až 12 měsíců, snese teploty hluboko bod bodem mrazu i ty, které se blíží bodu varu vody. Bez následků přežije pro člověka smrtelné dávky radioaktivního ozáření, vydrží až několik dní nedýchat,“ říká dlouholetý chovatel štírů Stanislav Borecký.

„Samozřejmě v domácím chovu není radno zkoušet, co všechno štír vydrží.“

Navíc člověk pro štíra není kořist, a tak na něj zaútočí jen ve stresu, když se brání. Teplo lidského těla je mu příjemné, a pokud s ním manipulujete opravdu jemně a opatrně, není důvod se ho obávat. Zkušení chovatelé dokonce štíra nechávají po sobě lézt.

Uzavřené terárium

První, co by si budoucí chovatel štírů měl promyslet, je druh, který si pořídí. Zcela jistě je dobré se vyhnout druhům s jedem nebezpečným pro člověka. I když není běžné, že by chovatel štíra bral pravidelně do rukou, může s ním přijít do fyzického kontaktu například při čištění jeho příbytku. Jejich vlastní chov není nijak náročný, ale je třeba dodržet některá základní pravidla, aby štír v zajetí nestrádal.

Štíry chováme zásadně ve vhodných uzavřených teráriích. „Velikost terária by měla být přizpůsobena druhu, velikosti a počtu jeho obyvatel,“ podotýká chovatel Rudolf Kosincký.

„Pro ty nejmenší chované druhy by ale neměl rozměr plochy dna být menší než 15x20 cm.“ Výška terária musí být vždy minimálně o několik centimetrů vyšší, než je celková délka chovaného štíra. Štíři totiž dovedou docela obratně zdolat překážky, které jsou stejně vysoké, jako jejich délka. A tak by se mohlo stát, že se v rohu terária vyškrábe nahoru a budete ho potom hledat po celém bytě. I proto jsou lepší celkově uzavřená terária, kde část víka tvoří jemné pevné pletivo, které zaručuje cirkulaci vzduchu.

Foto: Zoo Plzeň

Štírům je třeba vytvořit v teráriu prostředí, které bude co nejvíce odpovídat jejich přirozenému prostředí v přírodě. V Tzv. lesní teráriu se na vrstvu rašeliny dává ještě vrstva lesní hrabanky.

Vybavení terária by se mělo přizpůsobit podmínkám, v nichž ten který druh štíra žije běžně v přírodě. Pochopitelně je nutné dělat i kompromisy, ale čím se terárium blíží více přirozeným podmínkám, tím lépe bude štír prospívat a jeho chovatel z něj bude mít potěšení i při pouhém pohledu do terária. V zásadě existují tři základní druhy prostředí – pralesní, pouštní a lesní.

Pralesní terárium – je nejvybavenější ze všech tří prostředí. Jako podklad slouží čistá rašelina. Pozor na směsi s hnojivem v zahradnických potřebách, ty nikdy nepoužívejte. Její vrstva by měla být dostatečně vysoká, aby udržovala stálou vlhkost v teráriu. Čím vyšší vrstva, tím lépe.

V pralese se štíři ukrývají pod kusy kůry apod. a tedy i takové úkryty by v teráriu neměly chybět. Kromě kůry se dobře osvědčily i skořápky kokosových ořechů. V pralesním teráriu by neměly chybět ani rostliny. Nejvhodnější je tzv. šplhavník neboli Scindapsus, který se dá běžně pořídit v zahradnictvích. Rostliny je vhodné pravidelně rosit, štíři dávají přednost přijímání tekutin z jejich povrchu.

Teplota v teráriu by měla být stabilně 24 °C. Proto je vhodné zajistit případný dodatečný zdroj tepla, nejlépe pouze pro část terária. Nesmí chybět miska s vodou. Ta by měla být mělká a v ní by měly být ještě kamínky, aby se v ní štír nemohl utopit.

Pouštní terárium – od pralesního se liší především podkladem. Ten tvoří pouštní písek nebo zemina smíchaná s pískem. Terárium je suché, nicméně i tady se musí vytvořit alespoň malý kout, kde bude vlhkost vyšší. Rostliny pochopitelně v pouštním teráriu nemají co dělat.

Jako úkryty opět slouží kusy kůry nebo skořápky kokosových ořechů. Pokud budete chovat více štírů v jednom teráriu, pak je nutné, aby počet úkrytů byl větší, než počet štírů. Na rozdíl od pralesních nebo lesních druhů jsou ty pouštní totiž samotářské, a tak nesnesou ve svém úkrytu dalšího vetřelce. Ani v pouštním teráriu nesmí chybět napáječka. U pouštního terária je v každém případě nutné část vyhřívat.

Lesní terárium – v tomto typu terária by na podkladu z rašeliny měla být vrstva lesní hrabanky s kousky kůry a klacíků, případně se suchými listy. I tady by terárium mělo být vlhké, ale aspoň jeho část by měla zůstat suchá. Rostliny nevadí, i když do tohoto prostředí příliš nepatří. Opět nesmí chybět vhodná napáječka.

Kde ho pořídit

Štíry nabízejí samozřejmě i obchody s chovatelskými potřebami, ale Stanislav Borecký toto řešení nevidí jako nejvhodnější: „Spíš bych se poohlédl po nějakém chovateli, nejlépe na teraristické burze.“

Koupě od chovatele má přednost i v tom, že se od něj zájemce dozví všechny základní informace o chovu a může si prohlédnout nejvhodnější druh a vybavení terária. Výběr chovaného druhu by měl odpovídat jeho zkušenostem.

Foto: Zoo Plzeň

Druh Centruroides pochází z Kostariky

„Vůbec bych nedoporučoval začátečníkům chov druhů s vysokou toxicitou jedu,“ varuje Rudolf Kosincký. „Pro ně se hodí především druhy jako například Broteochactas, Hadogenes nebo velice rozšířený Pandinus imperator. Jedu mají tak málo, že to člověka nemůže ohrozit.“

Otázkou je i to, zda si pořídit jednoho jedince, pár nebo hned celou skupinu? Začátečník by měl spíše začít chovem jednoho štíra popř. skupinou samic. Kromě pouštních druhů je většina štírů sociální a je zvyklá žít ve skupině.

Pokud budete mít skupinu složenou z jedinců obou pohlaví, počítejte s tím, že se vám začnou vaši mazlíčci poměrně rychle množit.

Jak a čím krmit

Štíři jsou predátoři, kteří se živí především bezobratlými živočichy, larvami ale také třeba korýši. Nejvhodnějším druhem potravy v zajetí jsou pro ně cvrčci. Ti vyhovují všem druhům a velikostem štírů.

Větší druhy pak nepohrdnou třeba šváby, hodí se i sarančata nebo myší holátka. Vše se dá běžně koupit v chovatelských obchodech.

Foto: Zoo Plzeň

Štír Grosphus pochází z Madagaskaru

Štíři, podobně jako třeba pavouci, tráví potravu mimo tělo. Po hostině tak zbude z kořisti malá kulička nestravitelných zbytků, které se musí z terária pravidelně odstraňovat. Potravu předkládáme štírovi živou, sám si ji uloví.

Krmíme v takových intervalech, aby potrava nezůstávala v teráriu moc dlouho. Štíři, jako další členovci, se pravidelně svlékají z vnějšího obalu a v této době jsou velice zranitelní. Svlékajícího se štíra je cvrček schopen ohrozit, takže v této době štíra nekrmíme.

V teráriu nesmí chybět ani miska s vodou. Štíři ale nejsou plavci a mohou se utopit i v poměrně mělké vodě, proto je dobré misku vyplnit kamínky. Velice vhodné je rosení rostlin v teráriu, protože pro štíra je přijímání vody z povrchu rostlin (např. ranní rosy) tím nejpřirozenějším způsobem.

Manipulace se štírem

Určitě někdy nastane okamžik, kdy budeme potřebovat štíra chytit a z terária přenést jinam. Ať už kvůli čištění terária nebo např. prohlídce jeho stavu. Štíři obecně jsou jakoukoliv nepřirozenou manipulací stresováni.

„Velice dobrá metoda je použít plastovou krabičku s odnímatelným víčkem, kterým do ní štíra snadno naženeme,“ říká Rudolf Kosincký.

Foto: Zoo Plzeň

Druh Hadogenes z Tanzanie patří k druhům, s nimiž lze bezpečně začínat.

Kdo není alergik nebo nemá druh štíra s vysoce toxickým jedem, může ho bez problému chytit i rukou. Je k tomu potřeba jen klid a znalost jak a kde zvíře uchopit.

„Nejlepší je ho chytit palcem a ukazovákem u konce ocasu před bodcem,“ radí Stanislav Borecký. „Štír tak na vás nemůže ani klepety, ani bodcem a manipulace s ním je tak zcela bezpečná.“ Pochopitelně by v této poloze neměl zůstávat dlouho.

Štír jistě není typický domácí mazlíček, ale pro člověka, který má rád přírodu, je jeho pozorování velice uklidňující a zajímavé. Určitě však nepatří do rukou malým dětem, které nemají tu jistotu a opatrnost při manipulaci, navíc jed mnoha druhů, který dospělému zdravému člověku způsobí jen malý otok, může být pro dítě fatální.

Zkuste chovat „českého štíra“
Štír kýlnatý se dříve vyskytoval poměrně hojně i na našem území, velká kolonie byla na konci 90. let minulého století např. v oblasti Slapské přehrady. Potom se na dlouho ztratil, ale v poslední době se objevují signály, že by se opět mohl „probudit k životu“ - jeho výskyt byl prý zaznamenán např. v Krčském lese v Praze. Jedná se o pro člověka zcela neškodného 3-4,5 cm velkého štíra. Tento druh, který obývá především lesní prostředí, se vyskytuje např. v jižních částech Evropy a mnoho chovatelů ho tak má ve svých teráriích. Protože se jedná o bezpečný a navíc na prostor nenáročný druh, je vhodnou volbou pro ty, kteří začínají s chovem štírů nebo nemají mnoho místa na velké terárium. Navíc se mohou chlubit, že chovají tuzemského štíra.

Reklama

Související články

I hlemýžď si může zvyknout na lidské doteky

Hlemýždi sice nepatří mezi obvyklé domácí mazlíčky, přesto jejich domácí chovy rostou. Nejsou nároční, bez problémů se vejdou i do malých bytů a navíc jsou...

Ke sklípkanům je třeba chovat se s respektem

Pavouky a pavoučky má doma drtivá většina z nás, ať už o to stojí nebo ne. Pavouci provázejí člověka v jeho příbytku odjakživa. Někteří lidé si ale pavouky...

Výběr článků

Načítám