Za první světové války byli psi využíváni mimo jiné pro vyhledávání zraněných vojáků v poli. Ve druhém celosvětovém válečném běsnění už byli psi - vzhledem k obrovskému rozsahu bombardování měst - nasazeni pro hledání zasypaných osob v sutinách domů. Opravdový rozvoj záchranářské kynologie začíná až v padesátých letech minulého století.

U nás se za začátek záchranařiny považuje rok 1920, kdy byla založena škola pro výcvik vojenských a sanitních psů v Kostelci nad Orlicí. Po 2. světové válce lavinové a záchranářské psy využívala především Horská služba.

První specializovaná organizace záchranářské kynologie byla založena až v roce 1968, jmenovala se 1. československá brigáda záchranných psů. Po vzniku Integrovaného záchranného systému se záchranářská kynologie stala jeho nedílnou součástí.

Není bez zajímavosti, že první mezinárodní organizaci záchranářských psů založil v roce 1961 v Nizozemsku český emigrant J. R. Toman.

Nejvyšší cíl? Praktické nasazení

Pokud chcete se svým psem podstoupit záchranářský výcvik, neznamená to, že budete muset vstoupit do státní služby a se psem se účastnit ostrých akcí.

Důležitou dovedností, kterou se pes při záchranářském výcviku také učí, je vyhledávání figuranta.

Důležitou dovedností, kterou se pes při záchranářském výcviku také učí, je vyhledávání figuranta.

FOTO: Ladislav Pozdníček

I když praktické nasazení by mělo být nejvyšším cílem každého záchranářského kynologa, tato disciplína je brána mnohými jen jako jeden z kynologických sportů.

Jak začít

1. Udělejte si celkový obrázek o záchranářské kynologii. Nejlepší je navštívit nějakou kynologickou organizaci, která se tímto výcvikem zabývá.

2. Pořiďte si vhodného psa. Nedá se říct, že některé plemeno je pro záchranařinu vhodné a jiné nikoli. Vždy záleží na povaze a schopnostech konkrétního jedince.

„K záchranářskému výcviku se v podstatě hodí jakékoli plemeno, pes musí mít dobré sociální chování, nesmí být agresivní k osobám a psům, musí mít temperament, zájem o aport, který je při výcviku motivačním prostředkem,“ říká jeden z nestorů české záchranářské kynologie Vilém Babička, jenž je současně hlavním výcvikářem Svazu záchranných brigád kynologů ČR.

„Velmi důležitým faktorem je psovod. Výborný psovod dokáže vycvičit průměrného psa na vysokou úroveň, nebo naopak.“

3. Pes chce pánovi udělat radost. I když dokonce existují testy, jak vybírat podle vloh pro záchranářský výcvik už několikatýdenní štěně, měla by být pro psa motivací k další práci i radost majitele. Není zrovna praktické u sebe stále při výcviku nosit kousky masa nebo hračku a dávat je jako odměny za splněný povel. Pochopitelně bázlivost a špatná socializace jsou základními nedostatky, které výcvik znemožňují.

4. Cvičte už s malým štěnětem. Záchranářský výcvik je dobré začít od útlého věku štěněte. Společná práce majitele a psa zvyšuje jejich schopnosti a výkonnost, je to i nejlepší způsob, jak si k sobě navzájem vybudovat ten nejužší vztah.

Sám nebo se záchranáři?

„Pokud se někdo rozhodne, že by chtěl se svým psem zkusit záchranářský výcvik, má dnes několik možností,“ říká Ladislav Pozdníček, který je se svou fenkou labradorského retrievera zařazen do mezinárodního záchranářského systému.

„Může si načíst knihy o výcviku a zkusit to sám, nebo si najít soukromého trenéra, kterých je dnes čím dál víc, a za finanční úplatu dělat první krůčky. Anebo si najít podle svého místa bydliště krajskou brigádu záchranných psů, které zastřešuje Svaz záchranných brigád kynologů ČR, kde se může stát členem a trénovat v ní zdarma.“

Dovednostem pro záchranářskou práci se mohou psi učit už od útlého věku.

Dovednostem pro záchranářskou práci se mohou psi učit od útlého věku.

FOTO: Ladislav Pozdníček

Vše začíná výcvikem základní poslušnosti. Ovladatelnost psa je u záchranařiny, stejně jako u ostatních kynologických disciplín, základ. Souběžně s poslušností je dobré začít i s výcvikem vyhledávání, tedy odborné pachové práce. S nácvikem není nutné nijak otálet, každý pes má talent k pachové práci v genech. Stačí najít mu vhodnou motivaci, aby vyhledával ne to, co chce on sám, ale co požaduje jeho majitel.

S takovým výcvikem hrou je možné začít opravdu od malého štěněte. Dohled zkušeného trenéra ale pomůže vyvarovat se zbytečných chyb.

Mezi další základní dovednosti u záchranářského psa patří štěkání na povel a pohyb po různých i nepříjemných materiálech. „Začíná se štěkáním na cizí osoby - figuranty - a zároveň se učí pohybovat se v sutinách, v lese,“ vysvětluje Ladislav Pozdníček s tím, že se postupně psovi dělá vyhledávání figuranta složitější a složitější.

Není to pouhý dril

Záchranářský výcvik není v žádném případě otázkou pouhého drilu. Základem je dobrá spolupráce psa a psovoda, musí si navzájem dobře rozumět. Proto je záchranářský pes většinou vycvičen, proti jiným kynologickým disciplínám, poměrně pozdě.

„Výcvik záchranného psa je dlouhodobá záležitost. Je to závislé na mnoha faktorech, například na jeho stáří, jeho povahových vlastnostech, temperamentu, ochotě k práci a v neposlední řadě i tom, jakého má psovoda. Osobně jsem se s většinou svých psů, hlavně velkých kníračů, probojoval na Mistrovství ČR nebo světa, když jim bylo v průměru kolem tří let,“ svěřuje se s osobními zkušenostmi Vilém Babička. „Výcvik jsem ale dělal vždy intenzivně.“

Pes vhodný pro záchranářský výcvik musí být mj. v dobré kondici a musí být ochotný se pohybovat i v náročném terénu, jakým jsou například sutiny zbořených domů.

Pes vhodný pro záchranářský výcvik musí být mj. v dobré kondici a musí být ochotný se pohybovat i v náročném terénu, jakým jsou například sutiny zbořených domů.

FOTO: Ladislav Pozdníček

Vliv na délku výcviku má určitě i fakt, že nelze všechny cviky dělat na nějaké loučce nebo hřišti. Pro výcvik v sutinách je třeba bezpečný terén se sutinami, což je poměrně problém, protože do neznámého zbořeného domu není zrovna nejbezpečnější vstupovat.

Proto si záchranáři budují jakési trenažéry, tedy uměle vytvořené sutiny. V celém Česku jsou takové trenažéry jen dva. Jejich postavení i provozování je velmi náročné, kvůli zajištění financí i celkové organizaci.

Také u běžného výcviku stopování narážejí záchranáři, stejně jako ostatní kynologové, na problémy.

„Zajištění terénů na plošné vyhledávání, ať už jde o pole či vodní plochy, je občas velký problém,“ říká Vilém Babička. „Dnes je většina pozemků v soukromém vlastnictví a majitelé nejsou zrovna nadšeni, že se jim po nich pohybujeme. Bohužel ani záchranáři nemají takové postavení, statut, aby se po cizích pozemcích mohli volně pohybovat. Takže záleží na osobních vztazích s majiteli a na vzájemných dohodách.“

Prostředí, ve kterém jsou záchranářští psi nasazováni, je velice různorodé, záchranáři se specializují, tomu také odpovídají zkoušky záchranářských psů. Jsou specialisté na:

  1. Sutinové práce
  2. Lavinové práce
  3. Vodní práce
  4. Terénní vyhledávání
  5. Záchranné stopování (známé také jako mantrailing)

Pokud se pes a jeho majitel dostanou na opravdu profesionální úroveň, existují ještě užší specializace, například vyhledávání mrtvých pachů.

Jedním ze základních předpokladů pro záchranářský výcvik psa je jeho souhra s majitelem.

Jedním ze základních předpokladů pro záchranářský výcvik psa je jeho souhra s majitelem.

FOTO: Ladislav Pozdníček

Základním sítem, které prověří, zda se pes hodí nebo nehodí na praktický záchranářský výcvik, zůstává zkouška ZZZ (zkouška záchranářské způsobilosti), popř. mezinárodní specializované zkoušky způsobilosti. Teprve po jejich složení může pes začít s dalším specializovaným výcvikem.

Ani ti, kdo nemají ambice stát se profesionálním záchranářským kynologem, se nemusejí záchranařiny vzdát. Se psem se lze věnovat záchranářskému výcviku jako čistému sportu. To znamená, že se majitelé se psy účastní zkoušek a závodů, ale nejsou nasazováni v praktických situacích. Takový typ výcviku může vyzkoušet každý, jehož pes má alespoň základní předpoklady pro tento druh sportu.

Nejen na psy, ale také na psovody, kteří jsou zařazeni do Integrovaného záchranného systému ČR, nebo dokonce do mezinárodních záchranářských brigád, jsou kladeny vysoké nároky.

„Prioritou je perfektní zdravotní stav, fyzická odolnost, znalost práce s vysílačkou, navigací a podobně,“ upozorňuje Vilém Babička. „Tito psovodi skládají atesty, které jim platí dva roky a poté je musejí opakovat.“

O kvalitě našich záchranářských kynologů svědčí to, že jejich pohotovostní jednotka je poměrně často úspěšně nasazována v ČR, stejně jako při mezinárodní pomoci ve světě.

Co by měl splňovat záchranářský pes
Mít dostatečnou fyzickou a psychickou výkonnost, protože musí pracovat i několik hodin bez přestávky.
Nesmí být agresivní, má být dobře socializovaný.
Musí vydržet pracovat i v nepříznivých klimatických podmínkách (srst s podsadou).
Musí se dát dobře vycvičit, ale mít i vysokou inteligenci pro samostatnou práci.
Mít výborný čich a motivaci ho používat.
Schopnost navázat úzký vztah s majitelem.
Potlačený lovecký instinkt.
Být správně veliký, aby zvládl náročný terén, byl dostatečně obratný a dal se případně transportovat např. vrtulníkem nebo s ním mohl záchranář slaňovat.