Hlavní obsah

Parazité mohou domácího mazlíčka i zabít

Novinky, Roman Mašín

Jak se venku trochu oteplí, nastává každoroční urputný souboj majitelů psů a koček s blechami, klíšťaty, tasemnicemi a dalšími parazity, kteří rádi na jejich mazlíčcích hodují. Boj je to nekonečný, protože parazité jsou přirozenými průvodci prakticky všech živých tvorů. Jak ale nejlépe svá domácí zvířata ochránit?

Foto: Roman Mašín

Nejčastěji se vnější parazité přenášejí fyzickým kontaktem zvířat.

Článek

Parazité se dělí na vnější a vnitřní. Jak název sám říká, vnější parazité žijí na povrchu těla zvířete a živí se hlavně sáním jeho krve.

Vnitřní parazité přežívají uvnitř organismu a většina z nich je v trávicím traktu zvířete. Problémem parazitů není jen to, že znepříjemňují zvířeti život, většina z nich navíc přenáší závažné nemoci, které mohou domácího mazlíčka ohrozit i na životě.

Vnější parazité

Nejčastějšími vnějšími parazity psů a koček jsou blechy a klíšťata, méně pak už třeba trudník, zákožka nebo všenka.

Vnější parazité se ve většině případů přenášejí fyzickým kontaktem s jiným zvířetem, které je parazity napadeno. Výjimkou je klíště, jež prostě jen číhá v trávě a čeká, až se pes nebo kočka dostatečně přiblíží, aby na zvíře mohlo jednoduše přelézt.

Blechy a klíšťata se pak ze zvířete velmi jednoduše přenesou na člověka. Známá filmová hláška „to jsou blechy psí, ty na člověka nejdou“ je jen legenda.

Blecha

Tenhle tvoreček velikosti 1 - 2 mm je pro psy a kočky nebezpečný především tím, že je mezihostitel jiného parazita – tasemnice.

„Velkým problém jsou i alergie na bleší kousnutí nebo bleší trus, které bývají podkladem pro nepříjemná a obtížně léčitelná onemocnění kůže,“ říká Vladimíra Tichá, spolumajitelka veterinární laboratoře Labvet a dlouholetá chovatelka psů.

Nejviditelnějším příznakem, že pes má blechy, je, že se až příliš často úporně škrábe a drbe.

Foto: Jan Tichý - labvet

Bleší larva

Pro účinný boj s blechami je třeba znát jejich vývojový cyklus. Až dospělá blecha totiž žije přímo na zvířeti. Vajíčka a larvy přežívají ve spárech prken, podlahy, škvírách v boudě, pelíšku apod. Vlastní dospělci, které najdete na vašem miláčkovi, jsou tedy jen malým zlomkem bleší populace. Pokud pes náhodně chytne pár blech od jiného psa při hře v parku, pak si můžete být jisti, že je s největší pravděpodobností ani nezaznamenáte.

Když psovi jednu nebo více blech najdete, je skoro jisté, že je jimi napaden masivně a je tedy třeba použít prostředky proti blechám nejen na vlastní zvíře, ale i na všechna místa, kde se pravidelně zdržuje, abyste zlikvidovali právě vajíčka a larvy.

Existuje mnoho přípravků, hlavně ve formě sprejů, kterými bleší populaci bezpečně zahubíte. Pelíšek, deky apod. je lepší vyprat, čímž se blech zbavíte také s jistotou. Sprej můžete použít i na srst zvířete, ale existují i speciální zásypy nebo šampony.

Klíště

Na rozdíl od blechy se s klíštětem setká zcela jistě každý majitel psa nebo kočky. Klíšťata se na zvířeti nerozmnožují ani v jeho boudě nebo pelíšku. Klíšťata se na zvířeti pouze zachytí, sají jeho krev, a když jsou dostatečně nasátá (krev si ve svém těle ukládají a z ní pak žijí i několik měsíců), tak prostě z hostitele odpadnou.

Pro zvíře většinou nejsou nijak nepříjemná, a tak je můžete identifikovat pouze pohmatem nebo vizuálně. Klíšťata jsou nebezpečná tím, že přenášejí především dvě nebezpečné choroby - lymskou boreliózu a klíšťovou encefalitidu.

Foto: Lenka Dragonari

Klíště

Klíště, hned jak pronikne kůží zvířete, vypouští do něj vlastní anestetikum, které zabraňuje tomu, aby zvíře zakousnuté klíště ucítilo a snažilo se ho zbavit. V místě zákusu většinou organismus reaguje mírným zduřením, a právě tuhle bulku je možné nahmatat ještě v době, kdy klíště je nenasáté a tedy malé a zrakem v srsti snadno přehlédnutelné.

Existuje tisíc a jedna rada, jak nejlépe klíště odstranit. Nejlepší je speciální plastová pinzeta, kterou se klíště uchopí až zcela u kůže zvířete a mírným tahem vytrhne.

„Ze své zkušenosti vím, že občas v kůži zůstane zbytek hlavičky klíštěte. S tou si starosti nedělám, buď ji organismus psa samovolně vyloučí, nebo se po čase zapouzdří a vznikne malý vřídek, který pak naprosto bezbolestně psovi vymáčknu,” říká Jarmila Slováčková, majitelka německého ovčáka.

Další vnější parazité

Celá řada štěňat se potýká s trudníkem (Demodex canis), parazitem, který malé štěně dokáže ohrozit i na životě.

„Pro psy jsou velkým problémem různé zákožky, které mají tu nevýhodu, že si často rády odskočí smlsnout i na člověka,” říká Vladimíra Tichá. „Drbe se pak celá rodina, hledá se antibiotikum, které problém odstraní, a všem uniká, že příčinou je parazit sídlící v kůži (prašivina), na kůži (Cheyletiella), nebo v ušní výstelce (Otodectes cynotis).”

Foto: Jan Tichý - labvet

Demodikoza

Prevence proti vnějším parazitům

Nejlepší prevencí by samozřejmě bylo vyhýbat se rizikovým prostředím. Jenže v případě psů a hlavně koček to prostě není možné.

Jak zamezit běhání psa v trávě nebo kontaktu s jinými psy? Proto je nutné chránit své mazlíčky jinak. Dnešní prostředky proti vnějším parazitům jsou téměř vždy širokospektrální - více či méně účinné proti všem jejich druhům.

Foto: Jan Tichý - labvet

Ušní svrab

Foto: Roman Mašín

Pomůcky pro boj s vnějšími parazity mazlíčků

Ochrana proti parazitům není úplně jednoduchá. Za prvé vždy zatíží organismus zvířete nepřirozenými chemickými látkami nebo jejich směsí. Zadruhé - nikdy není stoprocentní. Zatřetí si bohužel na některé nadužívané látky parazité vytvořili ochranu a jsou proto stále méně účinné.

Na trhu se objevují také tzv. přírodní antiparazitika, což jsou většinou přípravky na bázi výtažků z rostlin. I ty mohou být dostatečně účinné. Vždy se ale vše musí odzkoušet, protože každý organismus jinak reaguje a jinak chemické látky vstřebává.

Látka účinná u jednoho psa několik měsíců může u jiného mít účinek jen několik týdnů. Na rozdíl od člověka pro psy existuje efektivní očkování proti borelióze, naopak proti encefalitidě vakcína zatím není.

Vnitřní parazité

Žijí ve vnitřnostech napadeného zvířete a lidově se jim říká červi. Existuje jich mnoho druhů, ale převážně v tropickém a subtropickém pásmu.

U nás jsou nejčastější škrkavky (oblý červ) a tasemnice (plochý červ). Vzácně se vyskytují také měchovci, kteří žijí v podkoží zvířete.

Vnitřní parazité, týká se to škrkavek a tasemnic, jsou nerozlučnými životními partnery psů a koček. Psi a kočky žijící v zajetí jsou při boji s nimi odkázáni na pomoc člověka.

Škrkavky

Jsou to 5 - 15 cm dlouzí červi, kteří parazitují ve střevech zvířete. Nedejte se ale mýlit, že pokud v trusu škrkavky nevidíte, tak je pes nebo kočka nemá. Pokud už jsou dospělí červi v trusu, bývá zvíře napadeno velice masivně.

Foto: Jan Tichý - labvet

Škrkavky

V trusu jsou mnohem nebezpečnější a běžným okem neviditelná vajíčka škrkavek, jež jsou pak zdrojem nákazy dalšího zvířete nebo člověka. Jedna škrkavka je schopna denně vyprodukovat až 200 000 vajíček, proto nelze toto riziko podceňovat.

U březích fen se larvy dostávají přes placentu a infikují nenarozená štěňata. Stejně tak se vajíčka dostávají i do mateřského mléka. Jediným účinným prostředkem proti škrkavkám jsou antihelmintika, která se podávají perorálně, tedy především v tabletách nebo pastě.

Tasemnice

Na rozdíl od škrkavky potřebuje tasemnice ke svému vývoji mezihostitele. Nejvýznamnějším mezihostitelem jsou blechy, v nichž se larvy tasemnice vyvíjejí.

Pokud zvíře blechu pozře, larvy se uchytí v tenkém střevě a vyvine se z nich až několik metrů dlouhý červ. Nakazit se může také např. pozřením masa nakaženého zvířete, kde jsou tzv. boubele, tedy larvální stádium tasemnice.

„Častěji než o maso se jedná o vnitřnosti, a to ještě jen některých druhů zvířat, jako třeba z králíka nebo myši,“ podotýká Vladimíra Tichá. „Například z hovězího nebo kuřecího masa se pes tasemnicí nenakazí.“

Foto: Jan Tichý - labvet

Boubele

Tělo dospělé tasemnice se skládá z jednotlivých článků, v nichž jsou uložena vajíčka. Dozrálé články se oddělí a se stolicí odcházejí z těla. Každý má velikost přibližně zrnka rýže a proto je možné ho ve stolici nebo na chlupech kolem konečníku zvířete identifikovat i pouhým zrakem.

Zvířata reagují na články tasemnice u konečníku podobně, jako při problémech s análními žlázkami – takzvaně sáňkují, třou si o zem konečník. V boji s tasemnicí se používají opět anthelmintika, odstranit je ale třeba i mezihostitele, např. v případě tasemnice psí blechy.

Foto: Jan Tichý - labvet

Články tasemnice

„Mimo vnitřních parazitů typu škrkavka nebo tasemnice, bojují v současné době psi a kočky i s různými prvoky,“ varuje Vladimíra Tichá.

„Nejčastějším z nich je Giardia canis, která napadá střevní sliznici a vyvolává průjmy. Prokázat ji lze mikroskopickým vyšetřením a jednorázové odčervení ji z těla psa neodstraní. Giradii pes nejčastěji získá ze zevního prostředí z trusu jiného nakaženého psa.“

Foto: Jan Tichý - labvet

Tasemnice

Prevence proti vnitřním parazitům

Doporučuje se pravidelné odčervování domácích zvířat podáváním tablety antihelmintika. V současné době existují i takzvané spotony, které odstraňují nejen zevní parazity, ale i oblé červy. Nejlepší je pokaždé zvíře odčervit po uplynutí tří měsíců.

Ještě lepším řešením je v tomto intervalu nechat udělat ve specializované laboratoři rozbor trusu zvířete a podle výsledku postupovat dále. V každém případě se pravidelně odčervují březí feny a malá štěňata a koťata. Kdy a jakými přípravky konzultujte s veterinářem.

Kdo cestuje, musí počítat s exotickými parazity

S rozvojem cestování s domácími zvířaty, především do jižních teplejších pásem, se začínají u nás objevovat i exotičtější parazité. Těmi nejčastějšími jsou měchovec a vlasovec psí. Měchovec je hlíst, který žije v tenkém střevě zvířete a živí se střevní výstelkou a krví. Poškozováním střevní stěny snižuje přirozenou imunitu zvířete, což může v masivním napadení tímto parazitem vést až ke smrti zvířete. Měchovec se vyvíjí z vajíčka v půdě a proniká do těla buď tak, že ho domácí mazlíček pozře, nebo přes potní žlázy. Při nákaze měchovcem pomáhají antihelmintika.

Vlasovec je znám spíše jako srdeční červ, což mluví za vše. Tito červi žijí v srdci zvířete a mechanicky narušují jeho činnost, což má dříve nebo později za následek srdeční selhání. Nákazu rozšiřují komáři, v jejichž těle se larvy vyvíjejí. Při napadení zvířete je léčba náročná a ve velkém procentu případů bohužel neúčinná.

Existují i přírodní látky, které se podávají psovi nebo kočce v krmivu a také omezují rozvoj vnitřních parazitů. Z nejznámějších je to třeba česnek nebo hřebíček. Protože hlavním zdrojem infekce tasemnicí jsou blechy, je používání antiparazitických přípravků současně bojem s tasemnicí.

Reklama

Výběr článků

Načítám