Okrasou domu Radima Uzla jsou solitéry i elegantní zahrada

„Akty mám v knihovně. Ženská nahota mě celoživotně samozřejmě dvakrát netanguje (od latinského tango – nedotýká se, přeneseně nezajímá), protože ji vnímám jako profesionální záležitost. Ale třeba obrázky od Pepy Velčovského mám rád, ten dělá hezké erotické věci.“

Hlavní ozdobou bydlení je tu zahradní architektkou založená a zahradnicí opečovávaná zahrada se zavlažovaným trávníkem. V interiéru pak několik starožitných solitérů po dědovi.

Pan doktor mi byl zasvěceným a nadšeným průvodcem, vyjmenovávajícím názvy jednotlivých dřevin a vyprávějícím příběhy vztahujícími se k pestrým zákoutím pozemku vilky v Černošicích. Koupili ji se ženou po původních majitelích a po povodních. Líbí se u nich i vnoučatům. A nejhezčí pohled na pestrou škálu nejen zelené je z mírně vyvýšené dřevěné terasy u domu.

„Mně je zahradní práce nesmírně odporná a dělám ji nerad,“ ukončuje překvapivě exkurzi pan doktor posezením na „kochací“ terase.

„Tedy sekám trávu, protože sekačka jede sama. A nejraději bych si koupil tu, co seká úplně sama a zajede i do garáže. Rád tady sedím a do zahrady se dívám. I na to, jak z trávníku vyjedou trysky a zavlažují studnovou vodou.“

Zahrada byla nově založena před deseti lety po rekonstrukci středostavovské vilky z třicátých let.

Pan doktor – gynekolog a porodník – si pochvaluje výsledky potvrzující profesionálnost zahradníků, ale i okolní přírodu.

„Na porážení a prořezávání stromů máme také odborníka – dendrologa. Měli jsme tu dva obrovské ořechy a u jednoho vynesl ortel o jeho poražení, i když jsem oponoval, že ještě rodí. Jen mi opáčil: Pane doktore, vy to blbě chápete. Doktoři mají mylné uvažování a pořád by každého udržovali při životě. Na rozdíl od člověka má v přírodě rostlina nebo zvíře vždy svůj určený čas, a jakmile se naplní, tak je třeba, aby umřel. Příroda eutanazii vyžaduje.

Myslím, že tento kraj je nejkrásnější z okolí Prahy. Jsou tu kopečky, lesy, řeka. Jsme tu jak na venkově a to nám s dojezdovou vzdáleností do Prahy vyhovuje. Rádi jsme i chalupařili, ale už to dál nešlo. Měli jsme krásnou chalupu v Jeseníkách, tam to bylo blízko z Ostravy. Koupili jsme to jako zříceninu – dokonce s demoličním výměrem – a během třiceti let jsme z toho – tenkrát vlastními silami – vybudovali příjemné bydlení s původním charakterem. Masochisticky jsme tam dojížděli i z Prahy, ale už to dál nemělo smysl i vzhledem k neúnosným situacím na silnicích.“

V útulném podkroví má pan doktor pracovnu se svojí knihovnou (přes celou stěnu), do které se už vešel i jeho zatím poslední titul Sexuální život slavných.

„První kniha Intimní ženské otazníky mi vyšla už někdy v sedmdesátých letech na základě seriálu, který jsem dělal pro ostravskou televizi. Už od té doby se snažím o sexualitě psát s nadhledem i humorem. Navíc v Česku, tak jako v málokteré zemi, je milován i černý humor. Sexuální život slavných je moje asi osmnáctá kniha a podklady pro ni jsem si sbíral léta a k tématu se různě vracíval,“ konstatuje ostravský rodák, který poslední knihou mimo jiné „dává historii znovu šanci, aby se stala učitelkou života – tentokrát dokonce i toho sexuálního“.

„Jsou tam ověřená historická fakta a kniha má výhodu, že všichni, o kterých píši, už nejsou mezi námi. A čtenáři při tom zjistí, že na světě už všechno bylo a potvrdí si, že člověku by nic lidského nemělo být cizí. Navíc se ukazuje, že nejen americký svět se přiklání k jakémusi puritánství.“

Na možnost koupě této vilky upozornila rodiče dcera, když si začínali myslet na víkendové bydlení poblíž Prahy.

„Rozhodli jsme se rychle a proinvestovali tady peníze z prodeje chalupy. To už jsme si najali firmu. Předělali jsme interiér, který byl původně upraven na dvě bytové jednotky, dostavěli garáž a zpustlou zahradu založili vlastně celou nově. A tak se nám tady zalíbilo, že jsme tu celoročně. Má žena je navíc nadanou amatérskou bytovou architektkou dlouhodobě odebírající časopisy o bydlení u nás i v cizině, takže ji zařizování baví. Já samozřejmě žádný vkus nemám. Co já bych si kolikrát dal do bytu, to by ona okamžitě vyhodila.“

Radim Uzel o sobě říká, že byl dosud celoživotně panelákový člověk (od Ostravy přes Františkovy Lázně po Prahu).

„Z paneláku jsem se přestěhoval po šedesátce a třeba ranní posezení při kávě na terase s pohledem do zeleně je opravdu něco jiného než posezení na lodžii. Navíc paní zahradnice přesně ví, kdy má co dělat.“