Jak bydlí houslista Jiří Vodička

Navíc Jiří hodně koncertuje, je na cestách po světě (od Japonska po Mexiko, pár dnů před Štědrým dnem koncertoval v Thajsku), a tak si umí užít snídani na terase s rodinou a výhledem na zelené kopce přes kopuli vesnického kostelíku.

„Vidět New York je úžasné. Ale když jsem tady, tak je mi nejlépe. Je to tady nádhera a ještě téměř pět set metrů nad mořem, takže jsme tu jak na horách a čistý vzduch je důležitý i pro děti.“

Dvouapůlletý Josífek už zkouší hrát na malé housličky. Půlroční Michaelka si pobrukuje úměrně věku.

„V Ostravě jsem bydlel s rodiči v paneláku u čtyřproudé silnice. To nebylo nijak příjemné prostředí,“ vzpomíná Jiří Vodička, kterému se na druhé straně dostalo v bývalém městě uhlí hudebního vzdělání u profesora Zdeňka Goly.

Na vysokou školu tam byl mimořádně přijat ve čtrnácti letech a magisterské studium ukončil v roce 2007, tedy ve svých devatenácti. V roce 2002 získal i cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka. Titul absolutního vítěze si odnesl také v roce 2004 z prestižní Mezinárodní houslové soutěže Louise Spohra v německém Výmaru.

Od té doby se natolik věnoval koncertní dráze, že svoji první desku vydal až na sklonku tohoto roku. Jmenuje se Violino Solo a na jejím křtu, samozřejmě kromě kmotra a dalších hostů, nechyběla celá Jiřího rodina.

Když se seznámil se svojí budoucí ženou Marií - ano, také houslistkou, vnučkou houslisty Josefa Vlacha, vedoucího slavného a ve světě uznávaného Vlachova kvarteta - přistěhoval se za ní do Prahy.

Ale s dvoupokojovým podnájmem a očekáváním prvního dítěte budoucnost spojovat nechtěli.

„Čekali jsme Josífka, tak jsme museli hledat větší pronájmy. Na vlastní bydlení nebylo a navíc jsme chtěli z centra Prahy. Manželka vyrůstala v Mnichovicích, takže ani pro ni Praha nebyla tím pravým. Tady je opravdu klid. Hraní přináší, že jsme pořád ve společnosti lidí, a tady můžeme takříkajíc vypnout. Nebo si zaběhat na čerstvém vzduchu. Jsou tu i krásné výhody slunce, protože i když je mlha nebo kouř z komínů, kde topí uhlím, tak zůstávají pod námi v údolí.“

Hledali tak dlouho, až jim kamarád, který postavil velký dům, do něhož se vejde více rodin i firemních kanceláří, nabídl pronájem podkroví - s výhledem ještě hezčím než ze zahrady.

„V domě a v sousedství je deset dětí - od batolat po třináctileté, takže tu žijeme téměř jako jedna velká rodina a komunita,“ pochvalují si manželé Vodičkovi. Těm svým dvěma potomkům dovezl Jiří z nedávné cesty do Londýna ty pravé vánoční svetry se soby. No nevyfoťte je v nich a v čase, kdy jsou pomalu slyšet kroky Ježíška!

Brilantní hráč, který si na svoji první desku vybral technicky náročné sólové kompozice z repertoáru, který je průřezem časových období od baroka po současnost, musel dárky pro rodinu nachystat s předstihem, protože z koncertování v Thajsku se vrací krátce před Štědrým dnem.

„Samotný byt není až tak velký, navíc jsou všude šikmé stropy se střešními okny, tak není moc možností, kam dát skříně. Ale v přízemí mám k dispozici i svoji pracovnu, kam chodím cvičit. Když jsme tu začínali bydlet se synkem, hrál jsem v jeho malém dětském pokojíčku, ale málokdy jsme se spolu shodli, kdy je na to ta pravá chvíle,“ směje se Jiří.

Nedávno si Vodičkovi zvětšili ještě obytný prostor o vybavení romantické místnůstky úplně pod hřebenem střechy, do které se stoupá po příkrých mlynářských schodech. Je to příjemné místo pro přespání návštěv, čtení knih i nový úložný prostor.

„Jsme tu u našich rodinných přátel a v nedávno zkolaudovaném domě nám poskytují bydlení za opravdu kamarádský nájem. Je to tady skutečně jak v nějaké komunitě, navíc můžeme využívat i garáž nebo bazén s posilovnou. V přízemí je velká společenská místnost, kde se pořádají firemní akce a já tam občas i hraji.

Máme pohodlí bytu - včetně podlahového topení - a přitom si užíváme výhod domu se zahradou, kde to navíc vůbec nepřipomíná nějaký namačkaný satelit. A může se tady sejít i naše velká rodina. Opravdu teď nemáme potřebu přemýšlet o nějakém vlastním bydlení. Můžeme si zatopit v krbu, a dokonce majitel domu miluje dřevo a práci s ním, takže já si sem jenom nosím připravená polínka,“ pochvaluje si s úsměvem a dcerkou v náručí Jiří. Pro rodinu houslistů opravdu ideální zázemí. I kdyby bylo okolí zapadané sněhem.