Jak bydlí designér Vladan Běhal v olomouckém podkrovním bytě

„Studoval jsem v Benátkách design. Zajímalo mě to, ale přiznávám, že na prvním místě byla žena, kterou jsem si později vzal. Do Itálie mě před lety vzal táta (i za hranicemi známý umělecký kovář Ilja Běhal – pozn. aut.), abych se s ním podíval na jedno ze sympózií. Tam jsem právě potkal manželku a dnes máme desetiletou dceru a tříletého syna.

Ještě předtím jsem za ní jezdil autobusem jako student s batohem z Olomouce do Toskánska téměř každý měsíc. Pak jako student akademie jen Benátky–Florencie, to už bylo pohodlnější,“ vzpomíná při našem setkání v Karlíně majitel studia Vladan Běhal Design, kde jsme byli jedněmi z prvních návštěvníků.

Klasicistní dům z roku 1910 na dohled od olomouckého Horního náměstí poskytl zanedbanou, ale prostornou půdu, na které byly ještě staré králíkárny. Místa pro seberealizaci dostatek, i když náš hostitel o sobě říká, že je založením minimalista, modernista.

„Beton, sklo, rezavé železo – to je moje,“ usmívá se při podávání typické italské kávy.

„Ta vestavba je celá nová. Interiér jsem vybalancoval tak, aby to byl můj styl i jako prezentace pro klienty, pod kterou se mohu podepsat, a přitom je to příjemné na žití – žádný studený minimalismus, kterého má dnes pomalu každý plnou pusu, aniž by si uvědomoval, co to opravdu znamená. Každému se líbí něco jiného, mně funkcionalistické, geometrické věci, ale vždycky ten celek musí mít duši.

Nikdy jsem nebydlel v bytě. Tento má ale parametry domu a sedět venku u stolu s výhledem na koruny stromů má své kouzlo. Místo rozhodlo, poloha domu je důležitá a historické parky a sady jsou pro Olomouc význačné.“

Do Prahy se Vladan Běhal dostal po letech v Itálii postupně, přes jednotlivé zakázky. „Asi dva roky jsem hledal vhodný prostor třeba na Vinohradech nebo v Holešovicích, nakonec jsem skončil v Karlíně a jsem opravdu šťastný.

Teď mě opravdu baví, jak se Karlín po povodních, které ,slabé odplavily‘, proměňuje v příjemné místo k bydlení i kulturnímu vyžití. Má to tu celkově příjemnou atmosféru (možná je to trošilinku hraní na pohodu, ale ten základ a genius loci tam je), kterou vyhledávají hlavně mladí lidé. Žádný naleštěný snobismus, který můžete cítit někde na Vinohradech. Karlín a moji přátelé odtud si mě získali natolik, že se mi v hlavě rodí myšlenka vytvořit z Šaldovy ulice koncept (vedle má studio např. sklářský výtvarník Rony Plesl) jako příjemné místo setkávání s pořádáním různých akcí pro širokou veřejnost,“ vypočítává Vladan důvody, proč zvolil právě Karlín.

„Žádné město nejde zakonzervovat a líbí se mi, že v okolí vznikají moderní – i bytové – domy vedle zrenovovaných industriálních objektů a staré domy dostávají nové fasády a vznikají v nich příjemné obchůdky a rozličné restaurace.“

Vladana Běhala baví sledovat ve svém okolí spokojené patrioty i mladé lidi, kteří sem s sebou přinesli nadhled, bezstarostnost i ono lehké bohémství.

„Přitom jsou tady také drahé a luxusní byty, na které mnozí nedosáhnou. A vzpomínané kouzlo místa se bohužel ztrácí směrem ke Florenci – a za jednou ulicí, jako když ho utnete sekerou. Situace se mi paradoxně zkomplikovala natolik, že k pendlování mezi Olomoucí a Florencií teď přibyla i Praha a na všech třech místech se mi moc líbí.“

Plocha olomouckého bytu má téměř dvě stě metrů. Ale i přesto jeho majitele občas napadne, že tehdy při rekonstrukci neměli druhou část půdy prodávat.

„Třeba kvůli pokoji pro hosty nebo mé pracovně – s kulečníkem,“ usmívá se Vladan.

„Ale důležité je, s kým bydlíte, ne na kolika metrech. A to říkám vždycky i mým zákazníkům, když si přijdou ode mě nechat nakreslit projekt jejich nového bydlení.

Všechno jsem si tady nakreslil a pak tu lítal v montérkách. Ve dvoře byl stavební výtah… Ale už je hotovo. Manželka ctí moji profesi a zná mě, tak do zařizování radši příliš nemluvila. Dekorovala tajně později,“ směje se náš hostitel.

„Myslíte si, že bych si dal na parapet rámečky s rodinnými fotografiemi nebo sádrového Buddhu? Pravidelně mívám průšvih, že každý rok, kdy odjedou na prázdniny, naplním pytel věcmi podle mého na vyhození. Mám rád, když je věcí málo. A třeba napůl umělecké a napůl užitné. Také při své práci sleduji, jak se za poslední roky změnily požadavky lidí, klientů. Už nechtějí složité překombinované věci. Zaplatí stejné peníze za skleněné zábradlí stejně jako za kované.“