Hlavní obsah

I díky renovaci se v pražském bytě Tomáš Pilař cítí opravdu doma

Právo, Zdeněk Smíšek

Operní režisér Tomáš Pilař si jde za svým snem opravdu od dětství a na umělecké dráze se mu daří natolik, že kromě nepopiratelného a všestranného talentu jej zřejmě doprovázejí andělé strážní. A to i při poznávacích cestách do zahraničí nebo za prací. Posledních pět let hlavně do Plzně.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Obývací pokoj je malou galerií s (většinou) vlastními díly. Fotografie je pořízena v Irsku a brána vede opravdu do nebe.

Článek

V Divadle J. K. Tyla je bezmála pět let šéfem souboru opery a už uvažoval o stěhování z Prahy. Ale k Praze ho poutá nejen jeho byt na dobré adrese, ale i fakt, že je tzv. za rohem od ulice, kde vyrůstal a dodnes tam bydlí rodiče.

„Mám to pár minut do Stromovky, na stanici metra Hradčanská, a tedy na Hradčany. Kolem je spousta obchůdků a kaváren. O stěhování do Plzně jsem uvažoval jen do chvíle, než jsem si uvědomil, že se tady cítím opravdu doma. Vztah k bytu jsem si vytvořil i tím, že jsem tu zažil renovaci doslova na cihlu.“

Foto: Petr Hloušek, Právo

Kouzlo místa

„Byt je jediný v domě, kde po všech úpravách zůstaly původní dveře se skleněnými výplněmi ozdobenými lepty Alfonse Muchy,“ pochvaluje si třicetiletý absolvent brněnské JAMU. I na toto město rád vzpomíná, i tam jezdívá režírovat, ale nyní se přece jenom nejvíce věnuje práci s kolegy v Plzni, kde je nadšený i z publika.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Kouzlo původních dveří se nevytrácí.

„Tam jsou lidé opravdu zvyklí chodit do divadla, a to i na operu. Abonentky se v rodinách dědí a je to skutečně znát. I na operu chodí mladí lidé. Plzeň je město s velkou divadelní minulostí, vzdělané a kulturní. Zajímavý je faktor, že tam na představení nechodí cizinci jako v Praze, kteří přijedou a už se nikdy nevrátí.“

Foto: Petr Hloušek, Právo

Se vzpomínkou na Brno si Tomáš Pilař pochvaluje kromě jiného tamní infrastrukturu a občanskou vybavenost – všude je blízko.

„Interiér jsem si zařizoval sám a potrpím si na čisté, jemné barvy. Jde sem naštěstí i hodně slunce, je to světlý byt.“

„Odstěhovala se tam moje sestra, takže Brno je mi také pořád blízké, nejen pracovně – běží mi tam nyní čtyři inscenace. Jednou dvakrát ročně se snažím udělat inscenaci i v zahraničí. Nepočítám Slovensko, protože to v našem oboru dál funguje jako Československo.

Do Plzně není problém jezdit na otočku a někdy mi to připadá, že tam jezdím, jako jiní jezdívají na chalupu. Je mi tam opravdu dobře, ale o stěhování nastálo skutečně neuvažuji, i proto, že tam mám kde přespat.“

Inspirace v obrazech a na cestách

Mladý režisér, držitel nejedné umělecké ceny, tvorbou žije i v pražském bytě a v obývacím pokoji je značná část místnosti vyhrazena velkému pracovnímu stolu.

V době naší návštěvy se ve výpravné publikaci s dobovým oblečením inspiroval k náčrtům nápadů pro inscenaci Händelova oratoria Saul. Pro ještě větší obrazotvornost si k tomu u stolu četl notový záznam!

Foto: Petr Hloušek, Právo

Od pracovního stolu se dobře komunikuje i s návštěvami, které tu často bývají také pracovní.

Ve vedlejší ložnici je kromě knihovny a postele i pianino. V kuchyni na podlaze (na igelitu) občas maluje velká plátna (na podlaze proto, aby mu vrstvy barev nestékaly).

Stěny zdobí i jeho obrazy, kterými si zhmotňuje své vize o připravovaných operách. V dubnu měla premiéru u nás dosud nenastudovaná opera Iris, odehrávající se v Japonsku.

Jemné tóny zařízení kuchyně vycházejí z velkoformátového fotoobrazu u linky – snímek pořídil na ostrově Sylt v Severním moři.

Foto: Petr Hloušek, Právo

I ložnice je světlá a prosluněná.

„Na cestování nemám bohužel moc času, ale nedávno jsem se vrátil z cesty na kole do Santiaga de Compostela. Nejraději bych šel pouť pěšky, ale to jsem si opravdu nemohl dovolit. Na kole mi přes tři tisíce kilometrů z Prahy i tak zabraly čtyřicet dní. Jako Ježíšovi přejít poušť,“ usmívá se Tomáš s tím, že to bylo někdy vysilující a opravdu očistné, a ještě s nadhledem dodává:

„Člověk si mimo jiné uvědomí, že když se chce někam dostat, nesmí přestat šlapat.“

Průběžné plnění snu

Ano – už jako malý kluk chodil Tomáš do Státní opery Praha. Z Dejvic vozil metrem tátovi (koncertnímu mistrovi) svačiny.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Interiér ložnice doplňuje i pianino – dar od rodičů.

„Vždycky jsem tam rád zůstal déle, i když jsem operu tehdy vnímal samozřejmě jinak než dnes. Opera, hudební divadlo je pro mne nejsyntetičtější umělecký žánr, který proniká divákovi hluboko do duše. Podle toho se snažím operu režírovat. Aby to byl zážitek, který člověk nemá každý den.“

V jednadvaceti byl s operou, jak sám říká, opravdu exot i pro kolegy. Při putování časem Tomáš Pilař s úsměvem připouští, že byl exot asi i pro spolužáky ze základky, kteří po zvonění upřednostňovali fotbal.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Uklidňujícím dojmem působí i kuchyně s mírně rustikálním interiérem, včetně dřevěného obložení stěny. Pět mandal si pan režisér namaloval při přípravě Johanky z Arku, motivy se pak promítly i do inscenace.

„Já už tenkrát chodil na klavír, do houslí, na skladbu i do baletu a do folklórního souboru a přál jsem si být operním režisérem. Dodnes si kladu otázku, jak je možné, že se mi postupně plnily všechny moje dětské sny. Vždycky jsem toužil po spojení výtvarného, dramatického a hudebního umění. Povedlo se.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Rozhodně jsem konzervativnější režisér, rád hovořím s divákem srozumitelným jazykem, mám rád poetické divadlo, imaginaci, spirituální témata, ale nezapomínám ani na sdělnost směrem ke dnešku.

Zařízení bytu nábytkem tu mám minimální – odráží to i můj pohled na scénografii,“ usmívá se pan režisér.

„Interiér jsem si zařizoval sám a potrpím si na čisté, jemné barvy. Jde sem naštěstí i hodně slunce, je to světlý byt. Ulice je klidná a z kuchyně je okno do zeleného dvora. Nic mi tu nechybí. Navíc to mám pět minut ke zbytku rodiny. Postupně se renovuje i celý dům, bude nová fasáda, takže se tady pořád něco děje, ale se skvělými sousedy to jde snadno.“

Může se hodit na Seznamu:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám