Novým domovem Eleny Šulcové se stal podkrovní byt nedaleko Prahy

Počet pečlivě vybraných lokálních (českých a slovenských) tvůrců a držitelů autorských značek bylo tentokráte rekordní - více než sto!

Od autorů pletených hraček, keramiků, tkalců ovčích dek až po výrobce domácí paštiky a módní tvůrce. Se všemi se vlastně Elena zná osobně, protože tvorba vystavujících se líbí i jí. Však také některé vystavované předměty, zejména ty výtvarné (ale třeba i vzpomínané deky), prostupují až do jejího domova.

„Ráda bych s našimi trhy v Mánesu pokračovala i v příštích letech, už proto, že tento historický prostor byl původně založen k tomu, aby pomáhal českým a slovenským umělcům. Lidi, se kterými spolupracujeme, by normálně neměli šanci se prezentovat na takovém místě, takže se tam vlastně vracíme k původnímu poslání.“

Domovem je tříčlenné rodince prostorné podkroví ve vile patřící firmě, v níž je snoubenec naší hostitelky zaměstnán. Takový lepší podnikový byt s výhledem na řeku ze zastřešené terasy ve štítě, kam se vejde i pohodlné sezení kolem stolu.

Prosluněné a většinou v bílé barvě vyvedené místnosti zdobí spousta drobných nápadů podtrhujících útulnost a nezaměnitelnost celého místa.

„Kamarádky se mi divily, že se stěhujeme z Prahy, ale rády a často sem jezdí a líbí se jim tady,“ pochvaluje si životní volbu devětadvacetiletá Elena, a možná i proto, že v minulém zaměstnání stačila projet kus světa.

„Navíc jsem grafik samouk. Původně jsem po výtvarně zaměřeném gymnáziu Pražačka na Žižkově chtěla jít na medicínu, ale ještě před tím jsem získala super práci ve velké korporátní firmě. Ale už byl čas v nejlepším přestat - i kvůli mateřské.

Od malička jsem si kreslila, později dělala pro kamarády webové stránky a všechny dosavadní pracovní zkušenosti se mi teď hodí při organizování Lemarketu, ke kterému se vážou další aktivity během celého roku. Je toho tolik, že i tu grafiku pro nás dělá někdo jiný. Snažíme se pomoci zviditelnit lidem, kteří si vymyslí svoji značku a chtějí si udržet i výrobu, chtějí to někam dotáhnout a nepřenechat vše čínským výrobcům. Letos jsem měla přihlášeno šestkrát více výrobců, než jsme mohli přijmout. I podle toho zažíváme úspěšné období.“

Velkorysé podkroví má stropy obložené dřevem, současnými nájemci přetřeným bílou barvou, která koresponduje s dalšími interiérovými prvky a přispívá i optickému prosvětlení a zvětšení prostoru. Pokoj přes polovinu podlaží je obývacím pokojem s jídelním stolem, kuchyní i pracovnou zároveň.

Velkorysá je i ložnice na druhé straně, kam se pohodlně vejde dětská postýlka a další doplňky včetně komory s úložným prostorem. A mezi tím - naproti schodišti - se nacházejí koupelna a WC. Připočítat lze i lodžii. O okolní přírodě nemluvě.

„Na povodně nemyslím a věřím, že by nám případně někdo včas řekl. Dětství jsem z velké části prožila na chatě u Příbrami, jsem na přírodu zvyklá. V Praze jsme hledali větší bydlení, ale vše bylo cenově tak náročné, že jsme raději využili šanci jít do tohoto domu, který byl od povodní prázdný. Vrátili jsme mu tak život a máme dokonce k dispozici i zahradu čili do Prahy mě nyní nic - kromě práce, kde jsem ale často - neláká."

Byla tu vybavena vlastně jen koupelna, interiér si před rokem a půl zařizovali od nuly.

„Zabydlování mě baví a mám moc ráda chození po různých blešácích a navštěvování antiků. Máme tu kombinované moderní věci s těmi, které za sebou už mají nějaký příběh. Mám tu i měděné hrnce z pařížského blešáku, i když se v nich vlastně nedá vařit. Naštěstí jsme tam byli letecky, takže jsem tam nemohla utratit všechny peníze,“ usmívá se Elena při popisu kuchyňské části, od jídelního stolu oddělené ostrůvkem vyrobeným z dřevotřísky.

„Je pravda, že je to tady zařízeno podle mého vkusu a partner mi nechává rád volnou ruku. Na Žižkově jsme bydleli u tak ošklivého paneláku, že jsem jej raději cestou domů obcházela delší cestou, jen abych se na něj nemusela dívat. Záleží mi na hezkém prostředí. Nejen u sebe doma.“