Vojta Nedvěd zdědil po tátovi chatu i řemeslo

Že tady žijí generace pohromadě a v pohodě, jsme si mohli ověřit hned na začátku naší návštěvy, kdy jsme byli přizváni k právě probíhajícímu posezení u jednoho stolu na terase klasika české trampské a folkové písničky. Pan František se ženou Maruškou, Vojta se ženou Kateřinou a její maminkou a dcerami, ta starší i s přítelem. Ještě jsme se vešli! A teprve pak na návštěvu k mladým Nedvědům přešli...

„Naše holky tady vyrůstaly, takže se mohou považovat za venkovanky. A my jsme sem jezdili s našima na víkendy od malička. Na sousední osadě Toronto jsme zažívali ohně, turnaje i první hraní v hospodě. Spousta zážitků, dělávaly se karnevaly pro děti. To tady na stráni ještě nikdo trvale nebydlel. Ale já už jsem v patnácti věděl, že v centru Prahy, bydleli jsme u Staromáku, nebudu chtít žít. Pak jsem se poznal se svou manželkou Kačkou, která tady také vyrůstala a její rodiče trampovali a pořádali tábory bez elektriky. I proto říkáváme, že jsme si byli souzení," usmívá se při vzpomínání Vojta.

„Můj děda měl na Torontu dřevěnou chatu a vedle něho děda mojí ženy."

V roce 2000 se Nedvědům mladším narodila první dcera. „To už jsme se domluvili s tátou, že v jeho původní chatě se začneme na celoroční bydlení zařizovat my. Už tu měl postavený svůj nový dům. Takže dnes je normální, že jste nás zastihli v takovémto počtu.

A je pravda, že když se někdo cizí v obci nemůže zorientovat a ptá se, kde co je, tak mu místní odpovídají: To je tam, co je Nedvěd."

Vyhlášený je i tenisový kurt, který si ve spodní části zahrady nechal už v polovině devadesátých let postavit, jakožto tenisový nadšenec, František Nedvěd. Však se také jeho současná kapela jmenuje Tiebreak. Vojta bývá její součástí a nejinak tomu bylo i na nedávném koncertě v Lucerně. Otec na něm slavil sedmdesátiny, syn čtyřicátiny.

Při naší návštěvě byl pohled na kurt u tratě už spíš podzimní, ale využívaný je tady i při mrazech - mění se v kluziště pro omladinu.

„Chatu vlastně dodnes předěláváme k obrazu svému, a ne vždy to táta dobře snáší, protože ji budoval vlastníma rukama. Když jsme vybourali staré přepažení, mysleli jsme si, že to stihneme, než se naši vrátí z dovolené. Ale nestihli. Když to táta viděl, tak si sednul, pak mlčky odešel a vrátil se za rok a půl se slovy: Máte to tu hezký," směje se Vojta při další vzpomínce a otec ze svého čestného místa spokojeně přikyvuje: „Já jsem tady dřel sedmdesát let, tak teď už se jenom dívám a dohlížím.“

„Teď se chystáme část zastřešené terasy dostavět jako zimní zahradu, kde bude jídelna, abychom získali více místa v kuchyni. Samozřejmě chceme velkými okny zachovat kouzelný výhled do údolí.“

Dispozičními změnami prošel i interiér. Nenápadná chata zapuštěná do svahu v sobě skrývá více, než by se dalo čekat. Nejen pohodlné pokoje, ale i technické zázemí a chytře vytvořené a využité úložné prostory.

Mladší dcera má své království se samostatným schodištěm v podkroví, její sestra naopak v přízemí s přímým vstupem na zahradu. Rodiče mají ložnici a pracovnu v podkroví druhé části původní chaty, také se samostatnými schody. Se strmými a mlynářskými, ale bude-li jednou třeba, postele se vejdou i do přízemí, do místnosti s původním dřevěným obkladem a krbovými kamny.

„S manželkou jsme tak sehraný pár, že ona má vždycky jasnou vizi s citem i pro barvy, kterou já si ze začátku ani neumím představit, ale pak ji i ke své spokojenosti realizuji. Jsou to třeba jen detaily, jako odstranění zbytečných dveří. Pomáhá nám tu šikovný zedník, který nad prací také přemýšlí a poradil nám třeba i to, ať roh u dveří v předsíni, kde všichni chodí, zaoblíme, aby se neotloukal. Šikovně si poradil a měl pravdu.“

Aby Vojta toho budování neměl málo, pomáhal i při zařizování jeslí a školky Kalamajka, kterou v Praze 4 od pondělka do pátku vede jeho žena.

„Baví mě dělat se dřevem, pokládám si sám i podlahy. Jen do elektriky se nepouštím. A při ježdění na koncerty jde dost mimo mě i zahrada. Pravda, udělal jsem velký výběh pro naši želvu a pořídili jsme traktůrek na sekání trávy. Táta tady sekával kosou a já si vzpomínám, jak jsem nesnášel věčné hrabání trávy. Ale jinak musím říci, že můj děda vybral tuto parcelu moc dobře,“ usmívá se Vojta.

Před dvěma lety vydal svoji druhou sólovou desku Zrnka se starými písničkami Brontosaurů a jednou vlastní, natočil všechny doprovodné kytary sám, a ještě přizval skvělé muzikanty.

Na tu třetí už má od táty napsaný text na svoji melodii. Tak uvidíme, kdy uslyšíme. Až zahrada zapadá sněhem, bude více času i na muziku.