Přes pracovní stůl vidí oknem (většinou otevřeným) v přízemí do zelené zahrady. Ale i z paneláku to má kousek do lesa, k přehradě, na louky a do polí. Na nějaké velké cestování už nedá, ale vždy se těší do krásné krajiny u Mariánských Lázní, kde se v Údolí Kosího potoka pravidelně setkává na táborech se stejně založenými přáteli z Ligy lesní moudrosti. Tam se rád z malíře stává alespoň na čtrnáct dní indiánem.

Táborníky nespojuje jen zájem o tuto kulturu a romantická hra, ale i pohled na svět, který nemění, ani když se vrací ke svým profesím a všedním dnům.

Pavel Čech

Pavel Čech

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Nejdůležitější na tom jsou kamarádi, s kterými můžete být i v tichu. Znáte to? S někým můžete mlčet a s někým máte potřebu přerušit mluvením trapné ticho. Přitom jsem od dětství založením samotář.“

Už za dveřmi je patrné, že zde pobývá i sběratelova fantazie.

Už za dveřmi je patrné, že zde pobývá i sběratelova fantazie.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Od prostěradel k hoře

„V jedenácti letech jsem objížděl antikvariáty a pátral po Foglarovi. Většinou neúspěšně, až jsem jednou vytáhl z regálu knihu Rolf Zálesák. Tenkrát mě nezaujala, a když jsem ji vracel do regálu, tak nějaký starý pán stojící vedle mne zahřímal: Ta je dobrá, tu si vem. Raději jsem ho poslechl a druhý den se do ní začetl a úplně tomu propadl. S kamarádem jsme si začali šít teepee z prostěradel a z koženky mokasíny, vyráběli luky a šípy…

Další Setonova kniha, Dva divoši, hrála v mém životě důležitou roli a její odkaz je pro mě důležitý dodnes. Netušil jsem, že jednou budu ilustrovat u svého dvorního vydavatele (Petrkov) knížečku s klasickou povídkou E. T. Setona, indiánskou legendou - Stoupání na horu,“ usmívá se malíř, jehož tzv. hostinský pokoj v ateliéru zdobí i vlastnoručně vyrobená indiánská výstroj a výzbroj čekající na použití. A dokládá tak jeho trvalé, jak říká, životní vykolejení trvající dodnes.

Objekt na stěně vznikal postupně i z darovaných předmětů a lze jej chápat také jako poctu Rychlým šípům Jaroslava Foglara.

Objekt na stěně vznikal postupně i z darovaných předmětů a lze jej chápat také jako poctu Rychlým šípům Jaroslava Foglara.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Byl jsem i v Americe, v zemi opravdových indiánů, ale i u nás jsou krásná místa, kde si na iluzi Divokého západu lze hrát. Skrytá údolí, čisté potoky, vonící louky, modré nebe nad hlavou… Když jsem na takovém místě déle, cítím, že se ve mně něco děje, jako by si tělo i duše vzpomněly na život v přírodě, který vedli naši předci po tisíciletí. Vše se stává intenzivnějším a člověk se začíná radovat z těch nejprostších věcí. Tábory Ligy lesní moudrosti jsou pro mne především duchovním zážitkem, zdrojem poznání, radosti, přátelství a krásy.“

Nekončící poučení i dojetí

Pavel Čech si uvědomuje, že za svůj devětačtyřicetiletý život navštívil už hodně rozličných interiérů, příbytků a domovů kamarádů. Od renesanční usedlosti s křivými klenbami přes funkcionalistické vily po lesní příbytek jak u Hobitů.

Druhá místnost je i prostorným „přijímacím a konferenčním salonem“.

Druhá místnost je i prostorným „přijímacím a konferenčním salonem“.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Uvědomuji si, že bydlení v paneláku poskytuje veliké pohodlí a luxus. Kolik lidí na světě má tak snadný přístup k vodě a teplu, a ještě vlastně bez starostí s údržbou! Jednou možná také budeme bydlet v domku se zahradou, ale nad panelákem se vůbec neošklíbám. Už proto, že bydlíme opravdu kousek od přírody.

Jedním z nejútulnějších a nejkrásnějších prostředí, která jsem poznal, pro mne zůstává teepee. Když je vše zařízené opravdu tak, jak to měli indiáni, je to krása.

Život v teepee má svá pravidla pro všechny.

Život v teepee má svá pravidla pro všechny.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

V našich stanech nebývá nic z toho, co dnes používá tzv. bílý muž. Žádné igelity, spacáky, boty, baterky nebo teplé spodní prádlo…

Samozřejmě to nejdůležitější je, tak jako v sebenádhernějším paláci, s kým tam bydlíte. Pro indiány bylo teepee obydlí i chrám zároveň a o svém stanu mluvili jako o živoucí bytosti. Zvlášť intenzivně prožívá člověk ten vztah s tímto příbytkem na zimních tábořeních, ve sněhu a mrazu.

Když usínáte, vidíte hvězdy, a po procitnutí modrou oblohu. Nevím proč, ale ještě stále mě to nějakým způsobem dojímá, dává smysl, přináší radost ze života.“

Společně v jednom kruhu

Pavel Čech má dvanáctiletého a šestnáctiletého syna. A dnes rodinný život malíř přenáší i do knižních podob a vlastních komiksových sešitů s hrami a kvízy pro děti - Dobrodružství Rychlé Veverky. Pan Foglar by měl radost!

Indiánovi nic nebrání, aby k přesunům po městě používal skládací kolo. Nedokončené obrazy jsou na stěně obráceně, aby nerozptylovaly malířovu pozornost.

Indiánovi nic nebrání, aby k přesunům po městě používal skládací kolo. Nedokončené obrazy jsou na stěně obráceně, aby nerozptylovaly malířovu pozornost.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Když v teepee prožíváte nějaký čas, tak vám to nedá a přemýšlíte, jak prérijní indiáni žili. Jak je ten pro nás už nepředstavitelně tvrdý život formoval. Čtete knihy, diskutujete s kamarády, vytváříte indiánské výrobky a snažíte se alespoň částečně pochopit, jak vnímali okolní svět, jak jejich mentalitu ovlivňovalo přírodní prostředí, náboženství, zvyky, každodenní život. V jednom kruhu se rodilo dítě a na druhé straně umíral jeho dědeček. Neustále kočovali, hlídali stáda koní, museli lovit, bránit svoje území, překonávat dlouhé zimy… Tyto úvahy mě zajímají a vzrušují už od doby, kdy jsem jako malý kluk brečíval pohnutím u Vinnetoua.

Navíc je tak příjemné pobývat s dobrými lidmi. A podobní přicházejí i do ateliéru - pro obraz, pro podpis do knížky. Vlastně si uvědomuji, že jsem se už dlouho nesetkal s blbcem. Uvědomuji si to veliké štěstí, že snad i díky tomu, co dělám, narážím na samé inspirativní, laskavé zajímavé lidi.“