Jednak není typem rozevláté umělkyně (pravda, svěřila se nám s občasnými melancholickými náladami a vícero uměleckými polohami) a jednak má ve svém bytě – ateliéru vše, co potřebuje a co má ráda.

Malířka Markéta Šafáriková

Malířka Markéta Šafáriková

FOTO: Petr Horník, Právo

„Když sedím na gauči, tak v oknech na jedné straně bytu vidím jen nebe a Milíčovský les. Vyrůstala jsem ve strašnickém činžáku a kvůli vám jsem si spočítala, že jsem se za svůj život stěhovala už šestkrát.

Bydlela jsem jeden rok i u přátel v domku se zahradou, kde jsem si uvědomila, že každodenní péče o zahradu a dům není moje parketa, že potřebuji více volnosti a svobody. Proto mi vyhovuje žít v bytě.“

Pestrost a klid

„Byt vnímám trochu jako obraz. A tak si jej taky zařizuji, komponuji vše v bytě tak, aby na mě působil co nejvíc harmonicky. Už od střední školy žiju v podstatě v ateliéru, takže bez stojanu, pláten a barev si bydlení nedovedu představit. Když mě před třemi lety životní okolnosti dovedly k pořízení tohoto bytu, tak jsem úplně nejásala, že jdu do paneláku na Jižní Město. Ale už si připouštím, že je to můj domov, kde jsem ráda.

Ze začátku jsem trochu koketovala s myšlenkou, jestli bych neměla být někde jinde. Zároveň si ale uvědomuji, že klid a pohodlí takovéhoto bydlení mi dělá dobře, trávím zde hodně času sama. Přemýšlím si, libuji si ve svých melancholiích a maluji, pokud nemám jiné pracovní povinnosti. Když pak potřebuji společnost, vyrazím do víru velkoměsta.“

Střídmá, ale praktická je i kuchyň.

Střídmá, ale praktická je i kuchyň.

FOTO: Petr Horník, Právo

Markéta Šafáriková, jejíž obrazy se dostaly do sbírek v řadě zemí, má pestřejší pracovní spektrum. Nedávno např. navrhovala kostýmy k filmu Muzzikanti.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Filmové natáčení je pro mě hlavně o spolupráci s lidmi – člověk je součástí velkého soukolí, kde jedna složka bez druhé nemůže dojít k cíli. Je to protipól malování, kdy v tom člověk lítá úplně sám od začátku do konce,“ pochvaluje si.

Stejné kouzlo má i spolupráce na tvorbě šatů s módní návrhářkou Monikou Piecuch Roženkovou.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Původně jsem na akademii studovala grafiku a z těch kreseb a grafik, které jsem po čase vytáhla znovu na světlo, mám radost. Některé nyní používáme s Monikou jako motivy potisků pro látky, ze kterých pak šijeme. Něco jsou inspirace z novějších obrazů.

Původní obraz (vlevo), který je použitý jako hlavní motiv na šatech, a grafický motiv, který pro látku vznikl.

Původní obraz (vlevo), který je použitý jako hlavní motiv na šatech, a grafický motiv, který pro látku vznikl.

FOTO: Petr Horník, Právo

Co se týká malby, tak nyní se věnuji hlavně obrazům s přírodními motivy a překvapivě tyto motivy nacházím zde, nedaleko od sídliště. Jsou tu krásné stromy, rybníky a vídám tu dokonce i ledňáčky! Jsem tady spokojená, potřebuji mít kolem sebe klid. Jediné, co mi na Jižním Městě opravdu hodně chybí, je nějaká pěkná kavárnička…“

Světlo a teplo

Když v třípokojovém bytě před nastěhováním začaly rekonstrukční práce, ptali se řemeslníci nové majitelky, kde chce mít pracovnu, kde ložnici…

„Mně to bylo v tu chvíli jedno. Jsem zvyklá věci přemísťovat a navíc jich moc nemám, ráda improvizuji s tím, co mám. Často dělám změny, mám ráda pohyb, líbí se mi, když se věci vyvíjejí a mění, jak v bytě, tak v životě, pro mě jsou to vlastně spojené nádoby. I když některé události a posuny jsou důležitější a jiné méně, každá se může projevit v prostoru, ve kterém žijeme, a myslím si, že by i měla, i kdyby to mělo být třeba jenom to, že si koupíte nový smeták nebo posunete skříňku o dva metry jinam…

FOTO: Petr Horník, Právo

Něco se prostě změní. Teď jste mě zastihli ve fázi spokojenosti. Mám tu přesně to, co potřebuji, prostor, světlo a teplo. Světlo prochází bytem ze dvou světových stran, a to mi navozuje pocit volnosti, který je pro mě zásadní. Mohu tu být paní svého času. Lehnu si na gauč a přes okno koukám do mraků. Někdo tomu říká lenost, pro jiného je to hledání inspirace,“ usmívá se naše hostitelka a ještě dodává další zásadní věc: „Cítím se tu bezpečně, je tu čisto, ticho a je to poměrně levné – ekonomické bydlení.“

Nastavená hudba

Markéta Šafáriková vzpomíná, jak během rekonstrukce užasle koukala, když se do toho chlapi pustili se sbíječkami, byla to velká rychlost… „Nechala jsem si poradit se vším, kde mají být zásuvky, jakou použít krytinu na podlahu, kam mám dát vypínače… Cele jsem se jim odevzdala a vše se podařilo – úplný zázrak!

Momentálně přemýšlím, jestli si pořídit na okna záclony a závěsy. Jde to sice i bez nich, ale láká mě víc to moje bydlení zútulnit.

Nedávné vytapetování zákoutí definitivně rozhodlo, že ložnice zůstane v tomto pokoji.

Nedávné vytapetování zákoutí definitivně rozhodlo, že ložnice zůstane v tomto pokoji.

FOTO: Petr Horník, Právo

Netušila jsem, že v paneláku může být takové ticho. Mnohem větší, než když jsem vyrůstala v krásném prvorepublikovém činžáku s reliéfy a dřevěnými obklady na chodbách, kde bylo slyšet úplně, ale úplně všechno.

Tady – jako z dálky – slýchávám někoho hrát občas na klarinet, a to se mi líbí, mám hudbu ráda. Dřív jsem sama studovala hru na klasickou kytaru, ale když si dnes občas zahraji, tak jenom potichu, ani hudbu si nepouštím nahlas, protože vnímám, že kolem jsou další lidi, mám to tak nastavené.“