Hlavní obsah

Jak relaxuje na chalupě legenda českého rokenrolu Olda Říha

Právo, Zdeněk Smíšek

Žijící legenda českého rokenrolu Olda Říha s Katapultem křižuje republikou téměř půlstoletí. Neméně dlouho je – pro někoho možná překvapivě – přímo vzorným chalupářem. I když z kouzelné osady Hory Matky Boží, se Šumavou za humny, někdy vyjíždí rovnou na koncerty, kytaru tu záměrně nemá.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Zvenku chalupa vypadá, jako by se tu zastavil už dávno čas. Ale uvnitř moderní vymoženosti nechybějí.

Článek

Na chalupě od muziky odpočívá. I když tu jeho žena Jana často vyřizuje telefonáty související s jejich – rodinnou – vydavatelskou firmou a koncerty Katapultu. Ale od praskajícího ohně v krbu, přes podlahové topení a pohodlnou koupelnu tu mají vše zařízené tak, aby klid a pohoda byly přímo hmatatelné. O rybízovém koláči a kávě na stole nemluvě!

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Olda Říha

„Jsme tu tak rádi, že nám ani nevadí, když prší, a už se zase těšíme na Vánoce, které si tu pravidelně užíváme. Stavení má své kouzlo a chtěl jsem ho zachovat i při rekonstrukci, takže jsem zedníkům zakázal rovné stěny a pravé úhly. Měl jsem tu tak šikovného, že mi stěny ve světnici nahodil ručně.“

Krb místo zpravodajství

„Jedno křeslo mám natočené tak, abych z něho viděl na televizi i na oheň v krbu. Mnohdy je lepší koukat do plamenů než na obrazovku. Český fotbal nevyjímaje a o politicích nemluvě,“ usmívá se mírně hořce Olda, který už ve svých osmašedesáti ví své.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Rustikální jídelní kout přímo zve k posezení. Stejně jako nová sedačka před krbem.

„To, co se kolem nás děje, tíží asi každého. A neutečete před tím, ani kdybyste měl chalupu na Floridě. Tedy pokud vám to není jedno. Sleduju všechno, ale co to má znamenat? Tuhle republiku už snad nikdo nedá dohromady, to by musel být velký vizionář! A takového neznám.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Navíc je naše společnost rozdělená půl na půl. Znám to i z muziky. Pamatuji si, jak se v našich začátcích psalo, že Katapult se třemi akordy rozdělil národ. Jedna půlka šílí, že to neumíme, druhá na nás chodí a já vím svý... Já národ rozdělil už za komunistů. McCartney řekl, že napsat jednoduchou písničku na tři akordy je těžké. Má pravdu a já to umím. Po Black Sabbath v Anglii taky šli. Úplně stejně jako tehdy u nás po nás. Angličani o AC/DC psali, že to jsou venkovani, ať se vrátí zpátky do Austrálie… Naše písničky s Vostárkovými texty za ty roky zlidověly,“ pochvaluje si Olda Říha v době vydání další desky kapely s novými písničkami. Album Kladivo na život vydávají i na vinylu.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Oheň a četba tu mívají často přednost před televizí (pokud nevysílají tenis – a ženský zvlášť).

„Zase je písnička za písničkou ze života, silně osobní výpověď o nějakém Oldovi. Včetně básně Františka Gellnera, která se jmenuje Osobní – podobnost čistě náhodná. Skepse se jeví velmi dekadentní, ale pod povrchem příběhů je ta naděje, že to nebude tak, jak to zpíváte. Hledal jsem inspiraci i u Bezruče a nebýt tam pořád ty šachty, tak zhudebním i něco od něho. Ostatně on také ty šachty kritizoval a dneska už nejsou… Když lidi nejsou spokojení a šťastní, tak jsou agresivní a zlí. A já přicházím o iluze nejen z toho, co se děje u nás. Vezměte si prezidentské volby v Americe nebo podvody v Německu – v bankách i automobilkách – v zemi, na které jsem obdivoval pořádek, preciznost a pracovitost...“

Škola v šumavské přírodě

Chalupářský příběh Oldy Říhy je jednoduchý. „Pod jeho povrchem nic není,“ směje se rodák z pražské Mozartovy ulice („Možná mi ty tři akordy seslal on.“). Ale do první třídy začal chodit v Plzni, kam byl jeho otec, voják, přeložen.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Bývalá hospodářská část stavení se proměnila v útulné letní posezení.

„V roce 1963 na ZDŠ jsem postavil svoji první kapelu a od té doby se cítím Plzeňákem. Odtud jsme se školou jezdili na Šumavu. Od té doby ji miluji a po návratu do Prahy jsem měl potřebu se sem vracet. Čuchnul jsem si i k rušným Krkonošům, ale tam mi to na Prahu tak zapomenout nedávalo. Moje srdce hoří pro Šumavu.“

Říhovi tu původně obývali nedaleké stavení, kde byli jen v pronájmu. Ale postupně k místu přilnuli natolik, že si koupili tuto chalupu.

„Jsme tu s manželkou stále častěji. A baví mě zúročovat (stejně jako na baráku na západní straně Prahy, kde bydlíme) manuální dovednosti – životní štěstí, kdy mi vzdělání dala má matka tím, že mi nařídila vyučit se. To už jsem byl rocker a obor zámečník – opravář výtahů, tudíž i elektrikář, jsem si skutečně oblíbil a bavilo mě to. Díky tomu si i tady téměř vše udělám a chalupa je pro mne sranda. Jediné, co jsem se nenaučil, je zedničina. Když hodím maltu na zeď, tak tam nedrží…

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Venkovní krb i dostatek dřeva jsou posezení na dosah.

Víte, co mi tady spadlo malty? Zedníky už rovnou zvu! Když něco neumím, tak si někoho sjednám, i když je to v této době čím dál těžší. Tady i u Prahy. Jsou dobří řemeslníci, ale nabírají si práce moc a pak během kšeftu odskakují na další s výmluvou, že musejí na havárii… České ručičky jsou sice zlaté, ale i vych..né. Mám na to důkazy a výjimky nebudeme řešit. A ti slušní se neurazí. Jo a taky málokdy přijdou na první sjednaný den. A pak jsme rádi, že vůbec přijdou. Taková jsou fakta. Ale pojďme k veselejším věcem. Třeba k těm Vánocům.“

Vánoce bez kompromisů

„Mám životní štěstí, až na malé výjimky, že Katapult celé roky zásadně nehraje na svátky. Užívám si atmosféru Vánoc natvrdo. Všichni doktoři dnes radí – vypněte se, buďte OFF Line. Už neplatí – čas jsou peníze. Dnes je cennější nebýt na příjmu. Často se mi to nedaří, tak Vánoce si vzít nenechám.“

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Nízká zídka z kamenů od sousedů neodděluje, všichni tu mají k sobě blízko a rádi se vidí.

A ani nemusí být bílé. Olda Říha říká, že si na vesnici nikdy nestěžuje na počasí a „užívá si srdcařsky místní atmosféru.“ A o svátcích zejména.

Napište nám

Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?

Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.

„A to tu někteří rodáci nadávají, když sněží. Podruhé tu budeme o svátcích bez dcer, protože ty už si jedou svůj model a přejeme jim to,“ usmívá se náš hostitel, jinak „jednonásobný“ a pyšný dědeček. Ale rodině toto oslovení zakázal. „Mně dědo nikdo říkat nebude – cítím se na pětadvacet!“

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám