Hlavní obsah

Jan Samšiňák místo chaty jezdí relaxovat na historický statek

Právo, Zdeněk Smíšek

Šolcův statek v Sobotce navštívilo už mnoho lidí. My jsme navíc měli možnost prohlédnout si nejen prostory galerie, ale i privátní místnosti současného majitele a kurátora v jedné osobě Jana Samšiňáka, který sem jezdí ze svého domova u Kladna jako na chalupu.

Foto: Petr Horník, Právo

Šolcův statek je typická stavba připomínající historii nejen Jičínska.

Článek

Ke klasickým chalupářským radostem a starostem převzal po otci i organizování kulturních setkání a péči o galerii. Ta je v přízemí roubenky – v největší světnici. A také vedle chalupy v bývalé – kamenné – maštali.

Zásadní rekonstrukce obojího byla nutná. To vše v památkově chráněném objektu, jehož dostavba je datována 5. září 1811. Letos je tedy Šolcovu statku, kde se narodil a zemřel básník Václav Šolc, dvě stě pět let!

Foto: Petr Horník, Právo

Stěny by mohly vyprávět předlouhé příběhy, a také tak činí. I díky otci našeho hostitele, kterým byl celosvětově významný přírodovědec – parazitolog a milovník výtvarného umění Karel Samšiňák. Soukromou galerii tu dokázal provozovat už od roku 1974!

Foto: Petr Horník, Právo

Jan Samšiňák

„Zdělanci“ a varování od statika

Jan Samšiňák sice také vystudoval přírodovědeckou fakultu, ale základní vojenská služba jej nasměrovala k dnešnímu povolání řídícího letového provozu v Jenči.

„Barák, odkud se řídí letadla nad Českou republikou, je v polích. Věž ruzyňského letiště máme v dohledu. Šíři zájmů jsem asi zdědil po otci. V dětství jsem často jezdil do Sobotky, kde se táta narodil. Když tu začal pořádat výstavy, bylo mi sedmnáct let a jako většina lidí v tomto věku jsem se o otcovo snažení příliš nezajímal.

Foto: Petr Horník, Právo

Jedna z místností – bývalý výminek, kde zemřel v roce 1871 básník Václav Šolc – je přebudována na kuchyň, ze které se vstupuje do ložnice pro hosty.

Foto: Petr Horník, Právo

Rozhodnutí pokračovat v jeho odkazu přišlo vlastně až s dědictvím. Byl jsem k tomu donucen okolnostmi. Až někdy v mých padesáti letech se začalo řešit, co bude se statkem, až tady táta nebude. I jeho přátelé se obávali, že s jeho odchodem může kouzlo tohoto místa zaniknout. Měl kolem sebe spoustu lidí, především umělců, kteří mu celá léta pomáhali s provozem galerie. Říkali si Zdělanci, jak je kdysi během jedné návštěvy oslovila jistá mírně rozrušená ,kulturní‘ funkcionářka. Vlastně oni mě přemluvili k tomu, abych statek nechal po tátovi přepsat na sebe.“

Foto: Petr Horník, Právo

Tímto aktem si Jan Samšiňák sám na sebe ušil bič. Památkáři při standardní proceduře změny majitelů kulturní památku důkladně prohlédli a konstatovali, že je v havarijním stavu. Kdyby se nový vlastník rychle nepustil do zásadní rekonstrukce, podle názoru statika by roubenka nemusela přežít příští zimu. Za to by majiteli hrozil právní postih.

Foto: Petr Horník, Právo

Hned za zápražím je centrální místnost s bývalou černou kuchyní, kde je možné i dnes rozdělat otevřený oheň.

Napravování škod

„Začali jsme v roce 2006 od střechy – štípané dřevěné šindele začaly vracet statku opravdovou historickou podobu. O hlavní záchranu roubenky se postarala liberecká firma, specializující se na takovéto typy staveb. Byli to šikovní chlapi! Dokonce mají sklady s tzv. archivními materiály, takže třeba podlahu ve světnici, v padesátých letech zalitou betonem, nahradili ošlapanou starou dlažbou.

Dnes tu mám komfort jako v bytě první kategorie, včetně elektronického zabezpečení, které v mnohém předčí technické vybavení novostavby mého, také dřevěného domu,“ usmívá se náš hostitel.

Foto: Petr Horník, Právo

Památkáři, kteří znali havarijní stav stavení, mohou být dnes nadšeni. Už proto, že se v okolí občas stane, že se historická stavba neudržuje až do jejího zřícení.

Záklopa pro příští generace

„Bohémové, přátelící se s mým otcem, mi sice fandili, ale pomocníky pro záchranu statku jsem musel hledat mezi praktiky s technickým vzděláním. Hodně mi pomohli kolegové z Řízení letového provozu. Soukromě jsem si vyřizoval úmorně i žádosti o dotace. Nakonec mi stát poskytl necelých deset procent z investic na základní opravy. Hlavní rekonstrukční práce skončily v roce 2009. Je tu komplet nová kanalizace, vodovod, elektroinstalace, takže jsem dnes vlastně v moderní dřevostavbě, i když, s ohledem na stáří budovy, ne úplně dobře tepelně izolované. Ale můžu tu pobývat celoročně.“

Historické údaje o stavbě jsou prvním majitelem zaznamenány také na prkně pod štítem, tzv. záklopě. Její současný příběh vypovídá o tom, jak složitá je péče o památky. Originál musel Jan Samšiňák nechat zrenovovat a uložit jej do bezpečí – je součástí výstavní expozice. Na původním místě je kopie. Co by jiné stavby za takovou péči daly!

Foto: Petr Horník, Právo

Kamenná maštal také prošla zásadní rekonstrukcí a dnes je i v ní galerie.

„Nerad bych, aby si čtenář myslel, že barák do havarijního stavu uvedl táta. Pro dům naopak dělal, co mohl, ale bylo to nad jeho síly. Naše rodina o chalupu, zakoupenou dědou, přišla v padesátých letech a táta tu v jakž takž obyvatelném bytě mohl bydlet jako podnájemník až od sedmdesátých let. A když k tomu přidáte příběhy původních majitelů, tak to vydá na knížečku, kterou jsme opravdu vydali.“

Z chalupy, podobné těm, které se v okolí a v minulých letech často (i bez povolení) bouraly, je dnes místo hodné návštěvy.

Foto: Petr Horník, Právo

Z pavlače v patře, kde má dnes pracovnu a zázemí náš hostitel, je kouzelný výhled i na centrum Sobotky.

„Nikdo z rodiny o statek nejeví zájem, a tak jsem už napsal závěť, že Šolcův statek s galerií, nesoucí tátovo jméno, odkážu jičínskému muzeu. Jsou tam milí a šikovní lidé, ale asi už teď jim jde hlava kolem z toho, jaké je čekají další starosti,“ usmívá se Jan Samšiňák, který tu má plány ještě na dlouho.

Napište nám

Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?

Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.

V nich ho podporuje i jeho přítelkyně, která je sice lékařka, ale realizuje se i tvorbou keramických sošek. Dvě její kočky hlídají okno z kuchyně a v ničem si nezadají s dalšími vystavenými uměleckými objekty. Některým to sluší i v trávě a pod korunami stromů. Vlastně k nim jde počítat i nedávno vyrobenou smaltovanou cedulku s textem: „V tomto domě v letech 1911 až 1914 nežil Jára Cimrman.“

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám