„Mám ráda inspiraci Asií a přírodní materiály. Ale když mi tu kamarád dělal nábytek, zejména postel a stůl, tak z toho vyšly ty moje milé rožnovské kotáry. Já jsem z Holešova - na rozhraní Valašska a Hané. Vyrůstala jsem tam do osmnácti let a pak šla rovnou do Prahy, kde jsem si na Hollarce udělala druhou výtvarnou maturitu,“ vysvětluje nám hned při našem vstřebávání prvních dojmů z jejího pestrého interiéru.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Uzdravující kreslení

Vzdělání a okruh zájmů si Martina Tothová rozšířila i o „sebezkušenostní“ výcvik u Kamily Ženaté a kurzem u doktorky Strnadlové. A s kolegyní, která má už léta arteterapii vystudovanou, pořádají vzpomínaná sezení. To se pak velký jídelní stůl promění v tvůrčí prostor.

Malířka Martina Tothová

Malířka Martina Tothová

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Jde o relaxační cvičení a kreslení, kterým ze sebe lidi dostanou emoce, a účelem je dospět k uklidnění a zbavení se přetlaků a stresů, které všichni známe. Přicházejí sem lidi, kteří se nacházejí v situaci, kdy si myslí, že jsou strašně nespokojení a vlastně neví proč. Většinou přijdeme na to, že tak moc reagují na to, co se děje kolem, že pak uvnitř nemají pevný základ, podle kterého by se sami orientovali.

Už předsíň je originální dílo vybudované ve spolupráci s architektem.

Už předsíň je originální dílo vybudované ve spolupráci s architektem.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Když společně najdeme onen pevný bod, nabalujeme na něj další pozitivní zážitky, takže jsou spokojenější, vyrovnanější a nepřipouští si tolik to, co se děje mimo ně samotné. To je dnes nejčastější téma. Po letech, kdy jsem pracovala jako art direktor v reklamní agentuře, mě takováto práce s lidmi velmi naplňuje a uspokojuje.“

Volný prostor s kulturou

Vlastně nebytový prostor (je sice v prvním patře, ale kvůli protějšímu domu tu podle norem není správné světlo) si Martina Tothová sama, jak říká, naplnila pozitivními myšlenkami.

Starožitné věci se tu doplňují s moderními. A nejsou jen zdobné, ale také se prakticky využívají, třeba jako skříň na nádobí.

Starožitné věci se tu doplňují s moderními. A nejsou jen zdobné, ale také se prakticky využívají, třeba jako skříň na nádobí.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Spí se mi dobře a hezky si tu i medituji, žádná negativní energie tady nezůstává,“ usmívá se i při pohledu z okna na druhou stranu bytu, kde jsou poslední stopy industriální výstavby. Vlastně výtvarné.

„Když potřebuji na malování více světla, mám i průmyslovou lampu a tou to tady umíme rozsvítit. Tady mi nic nechybí. A když, tak si do zeleně odjedu. Navíc je tu Podvinný park a několik cyklostezek. Vůbec nechápu, jak mohly takové zelené koridory vzniknout, ale je to super a úplně jiný svět, kde Praha ukazuje příjemnější tvář, i když jste vlastně v centru.

Obrazy jsou tady všude, stejně jako realizované i jednoduché nápady - staré kovové podstavce daly vzniknout spolu se skleněnou deskou menšímu stolku.

Obrazy jsou tady všude, stejně jako realizované i jednoduché nápady - staré kovové podstavce daly vzniknout spolu se skleněnou deskou menšímu stolku.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Ale já mám Prahu ráda. Pro mě je to kultura, architektura, výstavy, koncerty, kina. Navíc se teď umění čím dál více dostává do veřejného prostoru a to je veliká radost. Pokaždé, když jdu po nábřeží, si říkám: Vybrala sis krásné místo k žití! Mám kamaráda, od kterého tady vidíte pár obrazů, a ten si pro inspiraci jezdí do Španělska. Já do Thajska, ale ateliéry k vlastní tvorbě máme oba tady v Praze.“

Žádný hromadič zátěže

Při zařizování bytu Martina Tothová spolupracovala s mladým architektem a dali si záležet už na předsíni, která je sice malým, ale příjemným vstupním prostorem. Nejen s obrazy hostitelky, ale i podsvíceným stropem a kamennou podlahou.

„Nemám ráda, když si něco hraje na něco jiného a předstírá. Takže kámen je kámen a nevadí mi, že je v nejmenší místnosti.“ Originálem v předsíni je i vestavěná skříň. Kromě malé komory jedno z mála úložných míst v bytě.

Kuchyňský kout není velký, ale je moderně vybaven vším potřebným.

Kuchyňský kout není velký, ale je moderně vybaven vším potřebným.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Nemám ráda hromadění věcí. Nejsem hromadič. Samozřejmě je něco jiného, když máte rodinu. Když je ale člověk sám, tak až tolik věcí nepotřebuje a pro mne je zatím i pouhé správcovství majetku dost náročné. Jsem tvůrce, žádný velký budovatel. Překvapil mě i architekt, když mi říkal: Tak teď to nějak zařídíte a časem to třeba předěláte. Ale ani to není můj styl. Když něco dělám, tak pořádně a na dlouho.“

Jemná motorika a pozitivní energie

I když jsme si spolu nemalovali, pozitivní energie jsme si při návštěvě malířky Martiny Tothové nabrali na rozdávání, a tak snad i přenesli na tyto řádky. A dostalo se nám i rady:

Místo na spaní je součástí celku a prostor opticky ještě zvětšují i průsvitné a zasunovací dveře do předsíně.

Místo na spaní je součástí celku a prostor opticky ještě zvětšují i průsvitné a zasunovací dveře do předsíně.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„My lidi - obecně - potřebujeme dělat něco rukama. Taky kolik z nás může být myslitelů? Myslím, že i proto je dnes tolik, řekněme, rozladěných lidí, protože najednou sedí u počítačů a vlastně nic moc nedělají.

Jenom pro příklad: moc věcí se nezašívá, protože se vyhodí, takže nám chybí jemná motorika. A tu kreslení přináší. Navíc se při něm dostanete do mentálního rozpoložení dítěte, což přináší čirou radost z tvoření vycházejícího z vašeho nitra. V tom je to nesmírně léčivé. Tady jsou všichni kutilové. O víkendu se to tu zblázní a všichni úředníci v baráku začnou vrtat jako o závod. Něco vytvářet potřebujeme.

Sochy v koupelně zastupují tvorbu dalšího z kamarádů. Martin Ceplecha ze Slavonic byl spolužákem Františka Skály a Jaroslava Róny. Potápěč skrývá ve svém trupu praktické zásuvky.

Sochy v koupelně zastupují tvorbu dalšího z kamarádů. Martin Ceplecha ze Slavonic byl spolužákem Františka Skály a Jaroslava Róny. Potápěč skrývá ve svém trupu praktické zásuvky.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Každý si občas na poradách a přednáškách kreslí přezdobená písmenka a obrázky do svých poznámek. Ale to už se možná dostáváme blíže ke krasopisu a kaligrafii, kterou tady také učíme, a má blízko k meditaci. Ještě můj pradědeček psal krasopisně.

Ale my žijeme zrychleně. Emoce se příliš nemění, zatímco technický rozvoj je obdivuhodně rychlý. Navíc jsou opomínány ve prospěch racionality a pak nás silou, jakou si hájí své místo v našem životě, mohou ne právě příjemně zaskočit.“