Článek
Dřevěné sošky a trojrozměrné obrazy, které si ještě nenašly cestu k novým majitelům, v interiéru doplňují obrazy paní Bendové. Na minimálním prostoru tu mají manželé vše potřebné k životu a ještě spoustu hezkých věcí navrch!
Prostor i na stropě a mrakodrapické skříně
Josef Pip Benda má dřevo natolik rád, že si vyrábí i nábytek (nebo dotváří starý).
„Obytnou plochu, plošné metry, nepočítám jenom podle podlahy, ale i do výšky. Ani nevím, kolik metrů to tu je. Lidi jsou dneska úplně přitroublí, shromažďují zbytečné věci, a než sedět v bytě, tak jdu raději do lesa.
Sedmatřicet let jsem měl srub na Vysočině – od Čarodějnic do konce října letní ateliér. Loni na podzim jsem ho ale opustil, protože už i tam to přestalo být ono, tak jsem si musel spoustu věcí dovést sem, včetně vercajku. Dodělal jsem další skříně a postel, pod kterou je také spousta prostoru. Skříním říkám mrakodrapické. Když se ráno probudím, dívám se na svůj zamilovaný obraz na stropě, který mi připomíná mé kamarády.“
Předtím mívali Bendovi velký byt. „Na hlavní třídě se stromořadím, ale oba synové se rozletěli do světa a už jsme ho s manželkou nepotřebovali na důchod držet.“ Jedna celá stěna v kuchyni je protkána policemi s barvami, dláty, ale i kazetami s oblíbenou hudbou. „Hlavně jazz. Na kazety si ho nejčastěji nahrávám z rádia.“
Přezdívku má Pip už od studií na brněnské škole uměleckých řemesel, od spolužačky, a zůstala mu i pro léta trampování.
„Nikdy jsem nebyl trempíř ortodoxní, ale v pubertě jsem to bral trochu jinak. S dvěma kamarády ze školy jsme jezdili ven a já je nutil spát ve sněhu – spacáky jsme neměli. Tenkrát jsem četl hlavně Jacka Londona. Bavilo mě přežívat nepohodu.“
Malování stropů a návrat na Pálavu
„Ke dřevu jsem tíhnul vždycky. Také jsem maloval a ještě jsem se vyučil v Karlových Varech aranžérem – výstavářem. Dělal jsem to rok, než jsem nastoupil na vojnu.“
Po ní se oženil a přestěhoval do Brna.
„Vlastně jsem i Pražák, kde můj otec půl svého produktivního života žil a narodily se tam moje sestry,“ vzpomíná sedmašedesátiletý rodák ze Znojma.
„Ve Znojmě bylo krásné prostředí! Žili jsme v posledním domě, na kraji města u Dyje. Vlastně v lužním lese a já jsem byl vášnivý rybář. Už jsem si tenkrát maloval pořád stromy...
Nikdy jsem nechtěl být popelář ani letec, vždycky jsem chtěl být malíř. Znojmo je krásné město, ale musí se poznat. Ve čtrnácti jsem šel pryč a pak už žil jinde.“ Z Brna vyjížděl malovat na Pálavu.
„S kamarádem, který nakonec odešel do Mnichova. Já za ním od jednadevadesátého roku jezdím. Už jsem tam měl třiadvacet výstav. Vlastně každý rok jednu. To mě taky trochu živí. Já jsem mu zase před lety objevil Pálavu,“ usmívá se Pip.
„To tam ale byly ještě ty lužní lesy, byl to ráj. Bohužel údolní nivu úplně zlikvidovaly vodní nádrže a já už jsem se tehdy, s odpuštěním, tak nasral, že jsem tam přestal jezdit. Pořídil jsem si vzpomínaný srub na Vysočině a na Pálavu se už nikdy nevrátil.
Teď, když jsem srub na Vysočině opustil, začínám se zase vracet malovat na Pálavu. Tady mi byt stačí a tam snadno do nějakého penzionu dojedu. Takové jsou epizody života. I když jsou změny v přírodě fatální, zničená krajina si s tím poradí, vrátí se, ale ne v našem čase. Krajina si vždycky vezme zpátky, co jí patří, ne?
A ta hmota, ta socha – vápencové útvary – to tam je pořád! To se nedá zničit. Proto stojí za to se tam vracet, i když okolní lužní lesy jsou pryč… Navíc je tam víno – toto, jsem rád, že vám chutná,“ dodává k přípitku na další hezké dny náš hostitel.
Spokojený spánek svobodného člověka
Josef Pip Benda se může domnívat, že i když se jeho díla dostala do všech světových stran, v Německu mají jeho práce úspěch i díky dokonalosti a preciznosti provedení. „Považují mne proto za Germána,“ usmívá se Pip.
„Bavoři si hledí peněz a neutrácejí zbytečně. Moje práce je ale zaujala – nic takového tam nemají. Nejsem ničí žák, jsem svobodný člověk. Dělám pro sebe, co se mi líbí, a je mi jedno, když si pak někdo myslí, že to bylo děláno pro něho. Kumšt je pro mne zboží a těším se na další kousek. Prodané zboží jsou pro mne mrtvé děti. Nelpím na věcech. Je to všechno pořád středověk – všechno je zboží a řemeslo.
Mám svoji pěšinku – svoji práci, která mě baví – a po té si jdu, aniž bych koukal nalevo nebo napravo. Jinak, než poctivě a líp to neumím, vlastně se živím rukama. Když to někdo chce, ať si to koupí. Přitom ani dneska nejsou úspěch peníze (to si jenom někteří lidé myslí), ale spokojenost. Když jdu spát, chci být spokojený.“