Jak si herec Petr Dopita přestavěl zahradní chatku na rodinný dům

„Při jednom z výletů na kole kousek za České Budějovice mě před lety oslovilo zákoutí u řeky. Po čase mě na něj opět zavedla realitní makléřka a já nevěřil vlastním očím, že jsem zase na tom místě, o kterém jsme si s budoucí ženou říkali, jak by tu bylo hezké bydlení.

Místní nám dokonce řekli, že zvednutá hladina řeky tu byla naposled před padesáti lety, než postavili přehradu. Dlouho jsem se nerozmýšlel a pozemek s chatkou koupil. Krátce potom se opakovaly povodně,“ vzpomněl Petr Dopita, jehož dům i zahrada potvrzují, že práce se nebojí. Zejména té se dřevem, protože má kromě konzervatoře v Brně vystudovanou i dřevařskou průmyslovku.

„Pokud řeka nešumí dole v baráku, tak ji mám rád. I jako vodák - s kolegy z divadla jsme jako pánská jízda sjížděli Vltavu. Mám tu nafukovací pálavu a Malši jsme si samozřejmě od přehrady sjeli.“

Technické přízemí, včetně schodiště do patra, je obložené kachlíky (po případné velké vodě stačí jen vystříkat hadicí) a celá zahrada je spolu s plotem od břehu oddělena i malým, ale odolným valem a ocelovými deskami. Vše korunují ke sklopení připravená vodunepropouštějící vrata. Vlastní výroby! Když se řeka takzvaně normálně rozvodní, na udržovaný trávník se dostane jen spodní - čistá voda.

Z kuchyně v patře se vstupuje na dřevěnou terasu. Kromě toho, že se z ní dají trhat hrušky a je z ní výhled do zeleně, každému se posezení na ní tak líbí, že postupně zvětšovala své rozměry. Z původního balkonku se proměnila v terasu s místem kolem stolu a dokonce i s krbem.

„Ten jsem si postavil sám podle jednoduchého náčrtu. Nezbyla ani jedna z dlouho připravených cihel od pana Tůmy. A ještě se tam vešla jedna historická, ručně dělaná, kterou jsem si dovezl ze svého působení v polském divadle v Poznani. V té středověké cihle jsou znát nejen pohyby prstů cihlářů, ale i otisk psí tlapky. Divadlo se tenkrát rekonstruovalo, tak jsem si z vybourané zdi dovezl cihlu na památku.“

Příznivec divadla pan Tůma za svého života hereckému páru (Iva Hošpesová je také sólistka opery Jihočeského divadla) vyrobil po každé premiéře keramické sošky znázorňující jejich role. Dnes zdobí krb z jeho šamotek.

„1. října to bylo šestnáct let, co jsem nastoupil jako sólista opery do Jihočeského divadla, které letos slaví 90. výročí vzniku. Pak jsem byl zase na volné noze, ale pořád jsem tady hostoval.“

Ke štacím olomouckého rodáka patří i muzikálová Praha. Původním Draculou počínaje a zatím konče Johankou z Arku v Divadle Kalich, jímavá role Kata mu prý dopomohla i k dalšímu katovi v Kladivu na čarodějnice.

Petr Dopita je znám i jako jeden z mála hráčů na pilu, se kterou procestoval jako vítěz různých festivalů svět od Japonska po Ameriku. Hrát jej naučil otec, a když se k tomu přidá vztah ke dřevu, je to jedinečná kombinace. „Se dřevem mě to vždycky bavilo. Po pádu železné opony mě fascinovalo pouliční hraní. S pilou jsem hrál a vandroval opravdu na mnoha místech.“

Na místě s atmosférou se postupně zabydloval od roku 1994. „Bral jsem to tu na jižním předměstí Budějovic jako provizorium. Ale na zimu jsem postavil z cihel komín. Už mi pomalu zamrzala malta v ruce. Zjistil jsem přitom, že strop není vůbec zaizolovaný. První zima byla krutá, ale už jsme tady zůstali. Ještě nebylo dostavěno a už jsem měl v baráku půl druhého metru vody.“

„Prodávat dneska dům u vody je asi nemožné a těžko by se mi vrátilo, co jsem do toho investoval. A já prodělávám hrozně nerad. Nemluvě o tom, že se nám tu líbí,“ usmívá se hostitel, který si tu zrealizoval řadu vychytávek, včetně nenápadných schodů z terasy rovnou na zahradu.

„Z šedesáti procent jsem si to tu postavil těmahle rukama. Vždycky jsem tu sice měl nějakého zedníka, ale všechen materiál jsem na kolečku vyvozil já. Dřevěné obložení baráku jsem si dělal úplně sám - raději. Musel jsem si pomáhat různými šňůrkami a poutky, protože tady jsou i pětimetrové palubky. Musel jsem si poradit sám. Taky jsem třikrát spadnul z lešení...

Kolikrát jsem se tu motal jak v groteskách Harolda Lloyda. Propadl jsem lešením, deskou jsem dostal do čela, chytal jsem se štaflí s kbelíkem barvy, která vychrstla na fasádu a polila i parťáka…,“ baví se budovatelskými vzpomínkami dvaašedesátiletý operní pěvec Petr Dopita.