Evu Pilarovou inspiruje malebné prostředí chalupy k fotografování

„Já jsem panelákový typ,“ reagoval na naše slova obdivu k půvabům klasické chalupy s roubenou stodolou manžel paní Evy. „Přes léto jsem tady hlavně proto, abych hlídal kocoura,“ dodává se svým typickým humorem Honza Kolomazník. Že na samotě svědčí všem třem, bylo patrné na první pohled.

Starého čerta na vyorávání brambor půjčila Eva Pilarová nedávno sousedům.

To paní Eva na místní prostředí nedá dopustit. Nakonec se nám pochlubila i svými fotografiemi, které ráda pořizuje při procházkách po okolí. Českolipsko nabízí krásné scenérie a naši hostitelé je mají vlastně už pod okny, jako na stříbrném podnose.

„Jsem rád, když tady stihnu posekat zahradu, a jinak to nechávám na přírodě, ať si s tím poradí. Já jí do toho zasahovat nebudu. Ty stromy už tady byly. S Evou sem jezdím pětadvacet roků a ta lípa tu roste přes dvě stě let. Taky je tady na severu drsnější kraj, tak si moc jiného ani nežádá.

Spíš než kytky tu máme ve stodole plchy. Když nám natřeli pavlač vyjetým olejem, tak říkali, že na to nepůjdou, ale druhý den to ty ,veverky‘ už okusovaly. Docela hezká zvířátka, ale dělají kravál a nepořádek. Raději tu jednou za čas vidím kunu, která je umí vyhnat a je ještě hezčí,“ pojmenovává Honza svůj vztah k přírodě, i když pohodlí břevnovského dvoupokojového bytu přece jenom upřednostňuje.

Eva Pilarová ale pohodu místa potvrzuje: „Opravdu si tady odpočineme. I když tu bývá také rušno. Včera tu byli z televize a po vaší návštěvě čekáme odpoledne místního řezníka, který mi prý donese divočáka.“

Gratulantů během srpna přijíždí za paní Evou více. Ale naše hostitelka neslaví jenom narozeniny. Už s kolegy připravuje svá vystoupení a celou šňůru koncertů, připomínající její pěveckou dráhu, trvající úspěšně padesát let!

„Proti Praze tu máme opravdu větší místnosti s vysokými stropy a je tady hezky vzdušno. Už jsem tady o tom uvažovala i jako o trvalém bydlení, třeba až nebudu koncertovat. Ale dokud mi to zpívá, tak končit nechci, protože mě zpívání fakt baví. Nedovedu si představit, jak bych řekla: Teď bude poslední koncert. To bych ho možná ani nepřežila. Jednou se stane, že už to nepůjde, ale nic nepřivolávám."

"Pražský byt mám také ráda a nikdy jsem neměla potřebu jej měnit. Jsem tam taková zapečená a stěhovat se mi nechce. Je ale pravda, že když se tam po delší době vrátím, tak všude narážím,“ usmívá se paní Eva, když nás pobízí k ochutnání skvělého salátu z krevetových tyček, křepelčích vajíček a hroznového vína s majonézou.

„Připravoval ho Honza. On nejen vaří (svíčkovou počínaje až po fantastické guláše), ale dokonce po sobě uklidí i špinavé nádobí. Já už vařím, jenom když přijde někdo, kdo miluje moji čínu.

V Honzově rodině měli hospodu, takže vařit uměl a další okoukal ode mne. Když jsem zjistila, že vaří rád a dobře, tak už mu v kuchyni nepřekážím,“ pochválila manžela hostitelka.

„Přitom jsem člověk, který kdyby neměl co dělat, tak by umřel. Když někde nezpívám, tak si tu po okolí chodím s fotoaparátem a pak se ještě bavím upravováním záběrů na počítači. Jak říkávám: mé třeskuté umění reprezentuje i náš kocour mezi trpaslíky, které shromažďujeme na zahradě pod slunečníkem.

Své snímky nepovažuji za nějaké umění, ale už jsem měla i výstavy, přestože nikomu nic nevnucuji. Dokonce i ve Vídni, v Doněcku a dvakrát v Moskvě. Když nejsem tady, ráda fotím městská zákoutí a první inspirací pro mne byl Tančící dům, který už v reálu vypadá jako rozpohybovaný.“

Roubená stodola u chalupy je z roku 1758, zděné stavení je mladší, ale už také leccos pamatuje.

„Kdysi jsem si pořídila nedaleko odsud takovou stodolu, pro začátek. V momentě, kdy jsem tam nechala postavit krb, zavedla elektriku a vodu, přijel pan hajný, posadil mě do džípu a že mi něco ukáže. Vyvezl mě na kopec, na kterém stála chalupa a u ní právě kvetoucí sad.

Vůbec jsem neměla představu, jak se pořizují nemovitosti (třeba jakou mají střechu, nejsou-li vlhké...) a jen jsem koukala na kvetoucí sad se slovy: tak to beru! Bylo to v květnu 1968. Ještě než nás stačili ,osvobodit‘, tak jsem koupila chalupu. Od té doby jsem tady. Už jednačtyřicet let a je to fajn.“

Kachlová kamna v kuchyni, pec ve světnici. Svaté obrázky na stěnách. Tady se čas zdánlivě zastavil. „Interiér jsem zařizovala celý od začátku. Tady nebylo vlastně nic. A co tu zůstalo, bylo na vyhození. Porůznu jsem sháněla jednotlivé kusy nábytku a někdy to byla i náhoda. Jako třeba malovaná kolébka ze Slovácka. Jednou se mě v časopise ptali, co bych dala Karlu Gottovi k Vánocům. Zrovna čekal Charlottku, tak jsem řekla, že kolébku.

Ozval se mi čtenář, že by pro Karla jednu měl a prý mi ji přiveze do Prahy ukázat. Opravdu mě navštívil, ale když jsem ji uviděla, bylo mi jasné, jak by se mi sem vyloženě hodila. A Karel už měl bílou, moderní kolébku... Navíc k tomu mám vztah, protože jsem Moravačka a maminka je ze Slovácka. Tak mi ji ten pán nechal jako vzpomínku na mé kořeny.“

O síle přírody tu prý dávají vědět i bouřky s hromobitím. „Bije to tady všude kolem. Máme novou střechu i hromosvod, ale říkali nám, že by uhodilo stejně do té lípy,“ vyprávěl při našem odchodu Jan (bývalý člen baletu Národního divadla). Byli jsme ještě zvědaví, kdo z našich hostitelů měl na starosti dohled nad řemeslníky. Paní Eva ne.

„Nevyhýbám se žádné práci a ničemu, co mám udělat, ale zase když vím, že něco nemusím, tak dělám to, co mě vyloženě baví,“ přiznává Eva Pilarová. „Takže nic,“ kontruje opět na závěr jinak vždy galantní manžel.

FOTA: Milan Malíček, Právo