A celá jeho rodina také, i když prý asi není daleko doba, kdy se i třetí dítě bude domů k rodičům spíše vracet. „Museli jsme si tady chviličku zvykat. I když jsem po okolí rozvěšoval papírky, že tu hledáme bydlení. Až se nám opravdu ozval chlapík, který tu měl v pořádku snad jen dílnu. Takže jsme to tu vlastně kompletně přestavovali, stavebních prací dost a do toho mi dal kamarád tohoto psa...“

Paní Hemalová do svatby vyrůstala na Malé Straně, takže se přes Hanspaulku dostala téměř na vesnici. „První den jsem tu seděla na kufru a opakovala, že tady žít nemůžu. Je pravda, že za poslední roky se tu hodně zlepšilo i okolí.“

Alexander Hemala

Alexander Hemala

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Stěhující se syn hercův

„Skutečně jsme se sem probydleli po různých anabázích, na jejichž konci jsme si už několikrát říkávali – tady zůstaneme a už se stěhovat nikam nebudeme. Ale život vás bere u pusy a vždy vás hodí ještě dalším směrem,“ konstatuje rodák z Moravy, jehož otec hrával v Divadle Bratří Mrštíků v Brně.

„V roce 1960 dostal angažmá od pana Wericha do ABC. Nastaly otázky, jak a kam se stěhovat. Tou dobou se divadlo rozrostlo o další herce a ti si usmysleli, že si založí herecké bytové družstvo. Skutečně si na Velvarské ulici postavili dům. Spíš vykopali díru a dál zjistili, že je to třeba nechat odborníkům.

V proluce se dům nakonec postavil a já s bratrem jsme se tam nastěhovali jako malí kluci. A v domě plném umělců to bylo moc veselé. Pořád se něco dělo. Na patře s námi bydlel pan Hlinomaz. I paní Stella Zázvorková, pověstná pořádáním veselých dýchánků.“

Byt to nebyl veliký, a když se Alexander Hemala oženil, tak se jeho rodiče velkoryse nastěhovali do ještě menšího bytu, který si původně syn sehnal pro sebe. „Začínal jsem, jak to tenkrát bylo, takovou podivnou cestou – na dekretovaném lůžkovém pokoji na Novodvorské ulici. Získal jsem tak dekret, který jsem později mohl přes OPBH vyměnit za jiné bydlení.

Časem přišlo první, druhé dítě a to už byl i byt přenechaný rodiči těsný a ještě jsme plánovali rodinu trošku rozšířit…“

Dobový nábytek umocňuje klid a pohodu a zůstává i prakticky využit.

Dobový nábytek umocňuje klid a pohodu a zůstává i prakticky využit.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Cinkání klíči od vily

Z Velvarské ulice, nedaleko Vítězného náměstí, se díky shodě okolností stěhovali do bytu ve vile na Hanspaulce. O možnosti výměny se dozvěděli od kamaráda – zubaře. Hemalovi se ocitli v přízemním bytě se zimní zahradou a velkou vstupní halou.

„Už tak pěkné bydlení jsme si začali přestavovat k obrazu našemu. Když už jsme měli nové plynové topení a byli se vším dalším hotovi, tak jsme si šli zachrastit klíči na Václavské náměstí. A přivolali jsme pana domácího...

Ten sice dům někdy začátkem osmdesátých let propil, protože to byl známý bonviván, nicméně si pamatoval ulici i číslo popisné, tak mu dům vrátili. A po několikerém prodeji domu nám tehdy poslední majitel naznačil, že z bytu by byly krásné kanceláře. Což jsem trošku nepochopil, protože na Hanspaulce se má podle mě bydlet a kanceláře mají být jinde.

Ale domluvili jsem se, dostali odstupné a koupili si tento domeček,“ vzpomíná s úsměvem Alexander Hemala na další část bydlící anabáze. V té další se stal z obyvatele rezidenční čtvrti budovatelem téměř vesnického stavení.

Tam, kde byla původně dílna, je dnes kuchyně a jídelna. Tam, kde byla rozpadající se přístavba, je dnes ložnice s velkým oknem do uzavřené zahrádky. Pokračování pohádky. Už ani sousedé nemají domácí zvířectvo, ale klid venkova tu zůstává, i když do nedalekého Suchdola jezdí stále více aut.

V místě dnešní kuchyně, přes celou šíři domu, bývala dílna. - vlevo Staré věci jsou hezké a hravost a nápaditost paní domu je patrná i zde. „Někdy máme vánoční výzdobu do konce zimy...“ - vpravo

V místě dnešní kuchyně, přes celou šíři domu, bývala dílna. - vlevo Staré věci jsou hezké a hravost a nápaditost paní domu je patrná i zde. „Někdy máme vánoční výzdobu do konce zimy...“ - vpravo

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Na podzim si říkávám, že se to tu už nikdy nemůže zazelenat, jak se stromy zdají suché, dalšího života téměř neschopné. A ona si s tím ta příroda vždycky znovu poradí! Tím jako zahradník končím. Zahrádku máme jako větší dlaň, jsou na ní pouze túje a trávník.“

Po dvanácti letech

Do domku, žádajícího si rekonstrukci, se Hemalovi stěhovali už jako pětičlenná rodina. „V podkroví jsme udělali takové malé kuňábky – malinkaté místnůstky, od kterých dostalo každé dítě klíč a bylo to jejich království, kam jsme jim moc nechodili. Když po nás něco chtěly, přišly dolů, kde máme obývák a jídelnu. Tady se odehrává veškerý rodinný život, tady to tepe. Ale děti dorůstají a vylétají z hnízda.“

„Čekáme druhé vnouče od nejstarší dcery,“ upřesňuje rodinnou statistiku paní domu. Nejstarší dceři je třicet a už asi pět let bydlí maminka tříletého Šimona se svojí rodinou jinde.

S historizujícím a poklidným přízemím kontrastuje podkroví s otisky mladých rukou (doslova) a dalšími nebojácnými nápady.

S historizujícím a poklidným přízemím kontrastuje podkroví s otisky mladých rukou (doslova) a dalšími nebojácnými nápady.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Synovi je pětadvacet a závěr vysoké školy prožívá hlavně na chalupě nad Berounem. „Rád sem zaváží špinavé prádlo a díky manželce si čisté odváží, s bednami proviantu. I když kolikrát nevíme, kde je, jsme si jisti, že se sem rád vrací. Tak to asi má být. Člověk má mít dveře u rodičů otevřené.

Osmnáctiletá dcera tu ještě loni byla pevně ukotvena, ale už se to asi také začne pomalu měnit. Nejraději se sem asi vrací nejstarší dcera, která tu ráda zapomíná vnuka, a když se chvíli nedíváme, na tři hodiny zmizí,“ směje se při výčtu pozitiv náš hostitel. A to ještě do součtu nezahrnul psa!

To vše po dvanáctiletém obývání tohoto místa a odjíždění na chalupu. Na tu se přemisťují se železnou pravidelností už třicet let. Tenkrát prodali kvůli vzdálenosti dům na Moravě. „Žádný chalupář ale také nejsem. Teď nás čeká oprava terasy – na její nedobrý stav mě upozornila moje máma...“ Nedávno jim cestu na venkov přes sousední Malé Přílepy obohatil nový vodník, hlídající na kmeni tamní vodní hladinu. Což Alexander Hemala ocenil, protože i on se rád baví s dobrými sousedy.

Alexander Hemala s manželkou

Alexander Hemala s manželkou

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Večerníček bez úvodů

Po zrušení postů hlasatelů v roce 2005 zůstal Alexander Hemala v televizi na půl úvazku jako režisér denního vysílání. „Je to zajímavá práce, kdy mám v ten který den na starosti vysílání prvního či druhého programu. Rozhlas je pro mne nová zkušenost a impuls. Většina kolegů to mívá obráceně, že z rozhlasu jdou do televize.“ K Večerníčkům už z obrazovky děti nikdo nezve a děda Hemala už má prý také jiné ambice než dříve. Hrátky s vnoučaty na zahradě u domu k nim budou jistě patřit.