Má Řád britského impéria, několik čestných doktorátů, ocenění Americké asociace architektů, je členkou tří královských akademií, byla prezidentkou Královské asociace britských architektů.

Jméno sedmašedesátileté zlínské rodačky nechybí v žádné světové publikaci o moderní architektuře a designu. Od roku 1968 žije ve Velké Británii, kde má renomovaný architektonický ateliér. Po roce 1990 pracuje i v Česku. Do letoška byla profesorkou architektury na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Jaká byla vaše první zdejší zakázka?

Oranžérie na Pražském hradě a interiéry pro Tančící dům.

Líbí se vám Tančící dům?

Přiznám se, že zpočátku se mi moc nelíbil, připadal mi arogantní. Ale zvykla jsem si na něj a teď mě ani při pohledu z druhé strany Vltavy nijak neruší.

Které stavby vás naopak nepřestávají rozčilovat?

Pamatuji, jak mě po 22 letech, kdy jsem tady nebyla, cestou z letiště zděsila dostavba Národního divadla, ta Nová scéna. A děsí mě dodnes. To, co vzniklo kolem hlavního nádraží, je taky hrozné. Pamatuji se, jak to tam bylo pěkné, dalo se tam normálně dojít, teď se tam dostáváte nějakým zaplivaným podchodem.

Co se dovolilo, aby se stalo s Václavským náměstím, konkrétně s hotelem Juliš a palácem Astra, je taky hrůza. Nejlepší by bylo, kdyby se Václavské náměstí zavřelo a dala se tam fotografie, jak vypadalo, když to ještě bylo Václavské náměstí. Je to ostuda celé Prahy.

V největším muzeu světa, Victoria and Albert Museum v Londýně, navrhla dvoupatrovou galerii. .: V největším muzeu světa, Victoria and Albert Museum v Londýně, navrhla dvoupatrovou galerii. foto: Profimedia

Na čem teď u nás pracujete?

V Brně na přestavbě hotelu Avion a na bytovkách na Veveří, nevím ale, zda nám to povolí. Pak na přestavbě dvou budov v Mariánských Lázních, jedné na horé tel, jedné na byty. Hodně času věnuji dostavbě fakulty humanitních věd ve Zlíně.

V pražské Troji stavíte i vilu pro kontroverzního podnikatele Sekyru.

Je to vila pro dva lidi, nechápu, proč to vzbudilo takovou pozornost. Nevím, co se tady o něm píše, a nic mi do toho není. Na stavbu má regulérní povolení.

Baví vás víc interiéry nebo exteriéry?

Nevím, jaký v tom je rozdíl. Nepřemýšlím o tom, je to jeden proces. Vychovávat výhradně interiérové architekty je podle mě nesmysl.

Co děláte raději: obchody, hotely, restaurace, soukromé rezidence?

Mám to štěstí, že když za mnou někdo přijde, abych se pustila do nějakého projektu, okamžitě se pro to nadchnu, i když to je jen nějaká hloupost.

Jak se na vaší tvorbě projevuje vaše češství?

To se nedá přesně říct. Vlivy se ve vás střádají od kolébky, něktese ujmou, některé ne. Určitě ze mě nevyprchal vliv generace, která tady působila mezi dvěma světovými válkami.

Mnozí z jejích představitelů byli mí učitelé. Kdybych však zůstala v Česku, určitě bych nedělala to, co dělám teď. Anglickou zkušenost mám v sobě, ale bez toho, co jsem do sebe vstřebala tady, by moje věci vypadaly taky jinak. Obojí je mou nedělitelnou součástí.

Slavnostního otevření Univerzitního centra ve Zlíně se letos v červnu zúčastnil vedle autorky projektu i i Tomáš Baťa junior. .: Slavnostního otevření Univerzitního centra ve Zlíně se letos v červnu zúčastnil vedle autorky projektu i i Tomáš Baťa junior. foto: ČTK

Jak jste v Británii začínala?

Koupila jsem si noviny a odepisovala na desítky inzerátů. Vzali mě v ateliéru Louise de Soisson, který měl velkou zakázku na nový přístav v Brightonu. Zůstala jsem tam deset let. Moje první samostatná zakázka v Británii byla od majitele několika butiků, kde jsem vždycky čekala na výprodeje, abych si tam něco koupila.

Náhodou jsem se seznámila s jeho ženou, která chtěla v jejich bytě posunout nějakou příčku mezi dvěma ložnicemi. Moc jsem s tím spokojená nebyla, ale jim se to moc líbilo, a tak jsem s nimi začala spolupracovat. Udělala jsem pak několik obchodů, butiků a restaurací.

Když jsem v roce 1984 dostala velkou zakázku na interiér slavného obchodního domu Harrod’s, bylo mi jasné, že to nemůžu dělat sama, a aniž bych o tom moc přemýšlela, byl můj ateliér na světě. Máme teď kancelář i v Praze.

Dostáváte se do názorových střetů s klienty?

Ano, ale snažím se to postavit tak, že mám-li jiný názor, není to jeho chyba. Já nemohu dělat něco proti svému svědomí a on zase nemůže být šťastný v něčem, co se mu nelíbí. Hledám tedy styčné body, cestu nejmenšího odporu. Často se ale stalo, že jsem nabídku odmítla.

Umíte si prosadit svou?

Ano, když v něco věřím, dovedu se pěkně hádat.

Je to, že jste žena, ve vaší profesi handicap nebo přednost?

Ani jedno, ani druhé. Člověk má v životě úspěchy i neúspěchy. Když si neúspěch zdůvodníte tím, že vás potkal proto, že jste žena, nikam vás to neposune. Když si ho vysvětlíte tím, že jste udělala nějakou chybu a zasloužíte si to, lépe se snáší.

Stála jste někdy před volbou, zda upřednostnit rodinu nebo kariéru?

Když mi bylo třiadvacet, měla jsem mimoděložní těhotenství a po něm jsem děti už mít nemohla. Před touto volbou jsem tedy nestála. Kdyby ano, tuším, že bych dala přednost rodině a architektura by stála na vedlejší koleji. Mám ale neteře, jsem kmotrou mnoha dětí, jsem obklopená studenty.

Kdybych měla rodinu, nevím, zda a jak bych to všechno zvládala. Takže v určitém směru jsem to rozhodování měla snazší, ale nijak to neusnadnilo vztahy k mým životním partnerům.

Jaký typ mužů vám imponuje?

Ti, kteří mají smysl pro humor, jsou otevření a laskaví.

A které jste vždycky nesnášela?

Ty, kteří si myslí, že musí ovládnout svět a včetně mě. A absolutně nesnesu, když muž lže.

Kdo byl osudovým mužem vašeho života?

Všichni mí partneři byli osudoví! Jen to nějak nevydrželo. Měla jsem silný vztah k otci, architektovi. Milovala jsem ho ne proto, že byl vynikající architekt, ale že byl skvělý člověk, který měl výjimečný smysl pro humor a který miloval lidi. Nikdy jsme spolu žádný problém neměli, protože on žádné problémy nepřipouštěl. Domluvil se s každým a spory nesnášel.

Maminka chtěla naopak všechno vyřešit, takže jsme vedly dlouhé diskuse. Byla velmi vzdělaná, sečtělá, znala několik jazyků. Tatínek zemřel v roce 1972, takže jsem ho už od emigrace neviděla. Ani jsem mu nesměla přijet na pohřeb. Maminka za mnou mohla poprvé přijet v roce 1979. Neviděly jsme se tedy 11 let. A se sestrou 22 let, protože ji s maminkou nikdy nepustili. Vůbec jsem ji nepoznala.

Oceňovaný soukromý dům v nejdražším londýnském předměstí Highgate. .: Oceňovaný soukromý dům v nejdražším londýnském předměstí Highgate. foto: Profimedia

V emigraci s vámi zůstal o dvanáct let mladší bratr.

Byl zrovna v Anglii na brigádě, aby si vydělal na kurz angličtiny. Když mi během stáže v Londýně z velvyslanectví napsali, že je můj návrat nežádoucí a že jsem byla v nepřítomnosti odsouzena na tři roky, rozhodl se tam zůstat také, protože tušil, že ho na vysokou nevezmou a půjde na dva roky na vojnu.

Vystudoval s mojí pomocí v Anglii a teď vede institut molekulární genetiky v Curychu. Nikdo z nás tehdy netušil, jak zlé to skutečně bude. Kdyby mi někdo řekl, že se 22 let nepodívám domů, nevěřila bych mu.

Stýskalo se vám?

Samozřejmě jsem nikdy nezapomněla, měla jsem tu nejbližší rodinu, ale abych se každý večer drásala, že nemohu zpátky, to ne. To, že se člověk nemohl vrátit do své vlasti, bylo smutné, ale nebyla to životní tragédie. Podívejte se, s čím se lidé musí potýkat v jiných částech světa.

Jste člověk, který se zajímá o problémy současného světa?

Politicky se nijak neangažuji, když ale vidím, co dělá Bush, co se děje v některých afrických státech nebo v Pákistánu, tak mě to děsí.

Co si myslíte o současném Česku?

Ve srovnání třeba s Británií na tom Česká republika není vůbec špatně. Vadí mi ale nenažranost některých lidí, nezodpovědnost za to, co přijde po nich. Schází mi pocit odpovědnosti, jaký byl vlastní předchozím generacím.

Dost nepěkného jste bezpochyby zažila, když jste předsedala porotě soutěže na novou Národní knihovnu…

To, co následovalo, bylo pro mě neuvěřitelné. Takovou osobní nenávist jsem v Anglii nikdy nezažila. Kolegové se tam navzájem kritizují, dělají si třeba ze sebe legraci, ale taková agresivní nevraživost tam neexistuje. Problém je v tom, že si tady lidé myslí, že se švindluje všude. Vypovídá to z velké části o důvěře, která tady v demokracii panuje. Nikdo ničemu nevěří.

Podle vás vše proběhlo regulérně?

Podívejte se, já jsem v nějakých porotách v jednom kuse. Vždycky potřebují nějakou ženskou, takže v nich sedím daleko častěji než mí mužští kolegové. A dělám to s naprostou odpovědností. Je strašně těžké vysvětlit, co se v téhle porotě dělo.

Osm lidí je několik dní zavřených a neustále se snaží najít to nejlepší řešení. Zvolí-li osm takových lidí v anonymním hlasování jednohlasně jeden projekt, o něčem to vypovídá. Kaplického návrh nikoho z nás neuchvátil estetickou podobou, všichni jsme s tím měli nějaký problém, ale byl ze všech předložených projektů nejlepší.

Co jste si o něm myslela vy?

Když jsem ho viděla poprvé, nemyslela jsem, že to je chobotnice, ale starý klobouk. Pak jsem si na to zvykla a pochopila, jak k tomu přistoupil. Klidně bych s tím na Letné žila...

Co říkáte námitce, že se v průběhu soutěže měnila pravidla?

Podmínky každé soutěže jsou to nejlepší, co zadavatelé vymysleli. Uskladnění knih v podzemí či nadzemí bylo jedním z asi padesáti nebo šedesáti aspektů, které v těch podmínkách byly. Žádný z předložených projektů nesplnil všechny podmínky stoprocentně.

To bychom nemohli přijmout žádný projekt. Úlohou poroty je přijmout ten nejlepší projekt pro daný účel. A to jsme, myslím, zodpovědně udělali. Žádný jiný projekt na této úrovni tam nebyl, za tím si stojím.

Čekala jste, že se bude přetřásat skutečnost, že jste s Janem Kaplickým deset let žila?

Vůbec mě to nenapadlo. Rozešli jsme se někdy v roce 1980. To je víc než čtvrt století! Se všemi svými bývalými partnery jsem si zachovala přátelské vztahy, to je pravda. Ale byla jsem v porotě snad tří soutěží, kde Kaplický nic nevyhrál.

Univerzitní knihovna a rektorát v rodném Zlíně. .: Univerzitní knihovna a rektorát v rodném Zlíně. foto: Profimedia

To se prostě nedělá. S Kaplickým jsme o tom celém později mluvili, říkala jsem mu, že do toho často nešťastně vstupoval. Víte, já ho znám, on si myslí, že ostatní kromě něho ničemu nerozumějí. Diplomat není. Neměl se pouštět do debat na politické úrovni, měl zůstat úplně mimo ně.

Dostala jste se někdy vy do střetu s politickými hledisky?

Ano, v roce 2000 při práci na Pavilonu víry na výstavě Millenium v Londýně. Napřed se to jmenovalo Pavilon duše a já se do toho s nadšením pustila. Pak to ale otevřeli jako Pavilon víry a hlavní tam byla anglikánská církev. To jsem se hádala. Ve světě je přes padesát náboženství a konec milénia se měl oslavovat se všemi.

Co vás teď nejvíc zaměstnává?

Současná finanční krize: v Londýně se nemluví o ničem jiném, než který projekt se zastaví, který se vůbec zruší, kdo přežije a kdo ne.

Poradíte si ve finančních věcech?

Ve financích se nevyznám, jsem v tom naprostý amatér. A ani mě to nezajímá.

Umíte utrácet?

Nedělá mi to žádné potěšení. Vždycky když něco utratím, mám pocit viny, že jsem mohla utratit míň. V životě jsem si neřekla: tak a teď si vyhodím z kopýtka, pojedu na drahou dovolenou, půjdu do drahé restaurace… Vůbec mě to neláká. Na druhé straně musím přiznat, že jsem nikdy nebyla v situaci, kdy bych byla úplně bez peněz. Když jsem ale přijela v roce 1968 do Londýna, musela jsem počítat s každou librou.

Za co vydáváte nejvíc peněz?

Nic nesbírám, nehromadím, nic nekupuji proto, abych se tím obklopovala. V mém bytě byste neviděla žádné obrazy, žádné cenné předměty, ale spoustu kytek, hlavně orchideje. Těm se u mě daří. Totéž v mé kanceláři. Lidé to už o mě vědí, takže dostávám orchideje k narozeninám, k Vánocům. Péči mají mizernou, ale přesto to trpí a krásně kvetou. Jestli za něco utrácím, tak to jsou nové druhy orchidejí, které jsem ještě neměla.

Za oblečení neutrácíte?

Oblečením se příliš nezabývám. Když otevřete moji skříň, uvidíte tam černé a červené věci. Barevné mám jen ponožky a kapesníky. Občas něco dostanu od švagrové, ta na sebe ráda kupuje a pak se jí to nehodí. To spíš utrácím za knihy.

Jaký máte literární vkus?

Čtu hlavně ve francouzštině, abych ten jazyk nezapomněla. Čtu hrozně ráda a prakticky všechno od historických románů po nejmodernější literaturu, kterou musím číst pomalu, protože věty nemají tečky a nezačínají velkým písmeny, takže to člověku trvá desetkrát déle.

Bez knih si život nedovedu představit. Nejvíc přečtu v letadle, protože tam mě nikdo neotravuje. Hrozím se toho, až v letadlech povolí telefony. To nevím, kam pak uteču. Čtu i ve vlaku, ale v posteli číst nemůžu, protože jsem vždycky tak utahaná, že hned usnu.

Cestujete i jen pro radost?

Zřídka, protože dovolenou nestíhám. Mám projekty v Dubaji, v USA, v Číně, v Itálii, ve Španělsku, jsem pořád na cestách.

Která cesta vás nejvíc obohatila?

Návštěva Číny, hlavně srovnání Hongkongu a zbytku Číny, třeba Šanghaje. Rozdíly tam jsou pozoruhodné. Zajímavé jsou i cesty do Dubaje. Sice nesouhlasím s tím, co se tam staví, je to taková zbohatlická oáza, ale obdivuji ty chytré lidi, kteří tam dělají neuvěřitelné inženýrské projekty, třeba zazeleňují poušť, získávají půdu z moře.

Čím jste podle vašeho názoru ve své profesi prorazila?

To, co dělám, dělám strašně ráda a jsem ochotná pro to obětovat soboty, neděle, svoje záliby. Takže radostí z tvorby. Je to jedno z nejtěžších povolání, pohlcuje vás 24 hodin denně. Když uděláte nějakou chybu nebo nedokážete vyřešit nějaký problém, pořád vás pronásleduje. Neodložíte to přes víkend, nesete to na zádech jako ruksak.

Má vaše nadšení pro architekturu nějaké meze?

Ne a to je asi můj problém. Naštěstí mi ale slouží zdraví a jsem v dobré kondici.

Co pro to děláte?

Cvičím jógu a Pilates. To mě udržuje při životě, když týden necvičím, jsem úplně zvadlá. Ráda bych se tomu věnovala systematičtěji, ne jen o víkendech a občas večer. Když se na člověka ze všech stran šklebí stáří, měl by se sobě víc věnovat.