Počínaje prvním lednem 2007 vstoupil v účinnost nový stavební zákon, jehož smyslem bylo zjednodušit stavební řízení. Nakolik se to v praxi daří?

Soudě podle podnětů, které dostávám od veřejnosti a od místních samospráv, se tento záměr příliš nezdařil. Ukazuje se, že deklarace politiků při uspěchaném zavádění zákona předběhly dobu a podkopaly jeho skutečnou funkčnost.

Zákon zavedl určité alternativní formy pro povolení stavby, jako je uzavření veřejnoprávní smlouvy či zkrácené stavební řízení provedené stavebním inspektorem. Jmenování inspektorů se však zadrhlo. Jak vypadá současná situace?

V současnosti máme ve funkci prvních pár desítek komisařů, kteří budou přezkušovat zájemce o funkci inspektorů. Myslím si, že tato situace demonstruje celý problém nového stavebního zákona, který předpokládal dostupnost určitých nástrojů – například inspektorů, a územně analytických podkladů. Územně analytické podklady však mají být zpracovány až ke konci roku 2008.

Takže zákon sice říká, jak má být územní plánování jednoduché a levné, protože obce s rozšířenou působností na to mají být vybaveny a mají mít územně-analytické podklady, ale tyto obce argumentují: nemáme lidi ani kapacity na to, abychom podklady zpracovaly, a chybějí nám na to peníze.

Totéž se týká stavebních inspektorů. Stavební zákon předpokládá, že stavební inspektoři ulehčí stavebním úřadům tím, že za ně převezmou řadu procesů, ale ve skutečnosti první inspektoři začnou normálně fungovat až během roku 2008. Na krajích se teprve začíná spouštět proces vydání zásad územního rozvoje, které mají být rovněž hotovy do konce roku 2008. Ty jsou velmi důležitým stavebním kamenem v celé konstrukci územního plánování.

Nový stavební zákon poměrně tvrdě reguluje možnosti výstavby „na zelené louce“. Přitom podél dálnic stále rostou nové skladovací haly. Není v tom rozpor?

Do stavebního zákona se dostala některá omezení, s cílem chránit nezastavěná a nezastavitelná území. To samo o sobě není špatné. Souhlasím s tím, že je škodlivé, když se zastavuje nezastavěné území a když nám do polí a zelených luk expandují průmyslové haly a různé sklady, či nevyvážená bytová výstavby v podobě satelitů.
Na druhou stranu je potřeba říct, že většina velkých, škodlivých a drahých projektů buďto už bylo zrealizováno anebo se realizuje pomocí nějaké výjimky, protože za penězi jde i politický vliv.

Tvrdost zákona tak nepřiměřeně dopadla na řadové občany zejména venkovských oblastí, kteří si chtěli postavit jen rodinný domek a najednou se ocitli mimo intravilán obce, zejména obce, která nemá územní plán, takže dnes nemají šanci získat povolení ke stavbě. Přitom u nich v žádném případě nejde o ohrožení životního prostředí, jak se nám snaží neustále podsouvat např. ministerstvo životního prostředí. Je proto třeba hledat vyvážený vztah tak, aby ochrana přírody a nezastavitelného území nedopadala tvrdě na řadové občany venkovských oblastí.

Některé firmy, například 02, začaly zpoplatňovat svá vyjádření pro stavebníky o trasách telefonních kabelů. Nehrozí nebezpečí, že tak začnou postupovat i další firmy, takže se stavebník nedoplatí?

Je to ukázka arogantního přístupu všech mocných firem, které si v podstatě mohou dělat, co chtějí. Na druhou stranu, když samy chtějí od vlastníka pozemku souhlas, například s věcným břemenem, tak s ním zacházejí velmi nešetrně. Sám jsem zažil, že mi bez mého vědomí zakopali na pozemku kabel a potom jsme se zpětnou platností dlouhá léta vyřizovali oddělení parcely a zřízení věcného břemene k položení kabelu, který už byl dávno v zemi. To svědčí o tom, jak malou úctu mají tyto firmy k zákonům.

Kritici upozorňují, že stavební úřady ne vždy znají a plní svou povinnost poskytnout občanům přesné a závazné informace o tom, jaké formální požadavky musí splnit, aby mohli stavbu realizovat. Jaká je vaše zkušenost?

Tento problém má dvě roviny. První spočívá v tom, že nový stavební zákon vyšel významně vstříc stavebníkovi, protože ukládá úředníkům a stavebním úřadům vstřícnost. Tou vstřícností se myslí, že úředník by měl posoudit danou žádost, měl by vybrat proces, který je pro stavebníka nejvhodnější a nejméně zatěžující. Následně by si měl obstarat většinu podkladů, které k rozhodování potřebuje a měl by vydat stavební povolení. Současná praxe je však často bohužel dost odlišná, protože setrvačnost v chování úředníků je v tomto smyslu velká.

Na obranu úředníků a stavebních úřadů je ale třeba říct, a to je ta druhá rovina, že nový stavební zákon je komplexní normou velmi úzce provázanou se správním řádem. Je to po téměř pětačtyřiceti letech něco natolik nového, že to chce i určitý čas na zapracování. Často od úředníků slýcháme povzdechnutí „zlatý starý zákon“, ale od pamětníků vím, že když se starý zákon uváděl v platnost, trvalo to také několik let, než se s ním úředníci sžili a než se naučili řešit věci plynule.

Každý zákon při uplatňování v praxi odhalí určité slabiny, s nimiž zákonodárce nepočítal a které se řeší novelou. Existuje z tohoto hlediska nějaké ustanovení, s nímž nejste v praxi spokojen, anebo je stavební zákon mimořádně zdařilou výjimkou?

Osobně vidím v zákonu několik zásadních slabin. Jednou z nich je skutečnost, že zákon nutí všechny obce předělávat jejich územní plány v závislosti na tom, kdy měly územní plán pořízen, a pokud ho nikdy neměly, tak je nutí územní plán zpracovat. Udělal jsem si analýzu a zjistil jsem, že v této zemi dva a půl tisíce obcí do jednoho tisíce obyvatel nemá žádný územní plán. A často ho nemají ne proto, že by ho nestihly udělat, ale proto, že ho nepotřebovaly. Územní plán je mj. velmi důležitý regulační nástroj a jako k takovému je k němu nutné přistupovat. Je to v podstatě nástroj k regulaci převisu zájmu o výstavbu nad možnostmi, které daná obec nebo město má.

Na vesnicích v pohraničí či v bývalých Sudetech není evidentně potřeba nic regulovat, protože tam převis poptávky neexistuje. Tamější starostové jsou naopak vděčni, když se jednou za deset let objeví někdo, kdo by chtěl něco postavit. A pokud něco nepotřebují, pak je to územní plán nebo šikanu ze strany ochrany přírody.

Stavební zákon je proto třeba novelizovat tak, aby se výrazně prodloužilo přechodné období. To znamená, aby obce, které mají územní plán a jsou s ním spokojeny, ho nemusely honem předělávat, protože se jedná o nákladnou proceduru, a obce, které plán nemají a nechtějí ho, by měly mít dostatečně dlouhé období na přípravu a jeho zpracování. Z pohledu státu a zejména přeshraničních vazeb v rámci Evropské unie je ale určitě důležité, aby území České republiky bylo zmapováno jednotným způsobem.