Test Hondy Civic Tourer 1.8 i-VTEC: litr sem, litr tam

Nabídnout ve stejné automobilové třídě větší kufr než kombíková octavia, to je bezpochyby silný marketingový argument. Nový, ve Velké Británii vyráběný, Civic Tourer nabídne těch litrů 624 (po hranu oken), po sklopení zadních sedaček je to 1116 l. Proti octavii tak je základní objem o 14 litrů větší, při sklopených sedačkách je ale vítězem mladoboleslavský model - nabídne 1740 litrů.

Ve všech případech jde o hodnoty bez rezervního kola, které se dnes stále častěji nahrazuje nejrůznějšími lepícími sadami. Pokud máte „poctivou” rezervu, je kufr u obou soků vždy o zhruba dvacet třicet litrů menší. V Evropě se velikost zavazadlového prostoru měří dle metodiky VDA 214, při které se po hranu oken do kufru vyrovnávají cihličky o rozměru 200 x 100 x 50 mm. Každá má objem jeden decimetr krychlový neboli jeden litr. Kolik cihliček se do zavazadelníku vejde, tolik litrů si automobilka může do technických údajů zapsat.

Jenže litry nemusí o praktičnosti auta vypovídat absolutně, pravdou je, že velikostí kufru jsou na tom obě auta podobně. S metrem v ruce jsme na délku u civicu naměřili rovný jeden metr, octavia přidává pět centimetrů navíc. Civic nabídne v nejužším bodě zavazadelníku 107 centimetrů, šířka kufru octavie je 110 centimetrů. Civic má níže položenou nakládací hranu (55 cm vs. 60 cm), vstupní otvor má dostatečných 106 x 88 centimetrů. Užitečné zatížení - 510 kilogramů patří k průměru daného segmentu.

Prostorností pro posádku si v případě civicu není na co stěžovat, dozadu se sice kvůli ostře svažující střeše hůře nastupuje, stěžovat si zde ale nebudou ani vysocí jedinci, místa pro nohy či hlavu je tady habaděj.

K nastupování do auta: drobnou, leč o to více nepochopitelnou nepříjemností, typickou pro japonské vozy, je nutnost při otevírání všech dveří stisknout tlačítko na dálkovém ovladači dvakrát. Pokud ho zmáčknete jen jednou, otevřou se pouze dveře řidiče. V autorizovaném servisu vám klíček neumí přeprogramovat, třebaže se na to dle slov technika ptá hodně zákazníků.

Interiér je poměrně fádní, v některých detailech vysloveně zastaralý (ovládání palubního počítače, otevírání víčka palivové nádrže). Zaujme centrální otáčkoměr, za kterým je digitální rychloměr, výtečné jsou i na danou třídu sedačky.

Pochvalu si zaslouží odhlučnění. U testovaného jediného benzínového motoru v nabídce (vybírat můžete ještě z dieselové šestnáctistovky, jinak v nabídce není nic dalšího) potěší velmi dobře utlumený motorický hluk, ovšem pouze do nejvyšší povolené rychlosti na dálnicích, poté už je vytočený motor dost slyšet.

Samotná atmosféricky plněná osmnáctistovka potřebuje hodně točit, ale ani tak se nedočkáte nikterak výrazné dynamiky. Kdo je zvyklý na prudký nárůst výkonu od spodních otáček u turbomotorů, bude patrně zklamán. Výhodou je ale méně mechanických dílů čili obecně větší pravděpodobnost vyšší životnosti.

Také podvozek se zadní jednoduchou vlečenou nápravou je laděn spíše na klidnější jízdu, na sedmnáctipalcových kolech výborně filtruje nerovnosti, ostřejší jízdu ale nenese úplně libě. Zadní náprava má ve vyšších verzích výbav adaptivní tlumiče, rozdíl mezi „komfortním” a „sportovním” režimem je ale u nezatíženého vozidla neznatelný. Nuance se projeví patrně až při plném zatížení kufru i sedadel, ani tak ale nelze čekat výraznější změnu tlumení nerovností, respektive agilního projevu.

Výborná je šestistupňová manuální převodovka, pro benzínový motor můžete mít i zastaralý pětistupňový automat, ale verze se třemi pedály je podle nás rozhodně lepší. Zpřevodování u zkoušeného manuálu je relativně kratší, při tachometrových 130 km/h točí motor přes tři tisíce otáček.

Co dodat? Prostorné komfortní auto za dobrou cenu s malou a navíc - v případě benzínového agregátu - specifickou nabídkou motorizací a interiérem, který už zčásti ohlodal zub času. Je to do značné míry netradiční kombík, který v Česku určitě nebude trhat prodejní rekordy, jeho existence ale smysl má. Už jen kvůli větší rozmanitosti rodinných aut.