Za volantem vzácné Škody 1100 MBX, někdejšího snu československých řidičů

Okamžitě jak se usadíte do pohodlně vypadající koženkové sedačky bez hlavové opěrky a zabouchnete slaboučké dveře, ucítíte vůně a pachy, které už v moderních autech nejsou. Jde o směs plastické kůže, oleje a benzínu. Stačí zavřít oči a nechat tuto kombinaci prolétnout vaším nosem a rázem jste v šedesátých letech.

Ve světě digitálních technologií jde o neskutečně osvěžující setkání – embéčko nebo raritní kupé MBX jsou absolutně analogová auta, a třebaže na dovolenou do 1000 km vzdáleného letoviska bychom s tímto autem jet nechtěli, je projížďka s ním nevšedním zážitkem.

Interiér působí neuvěřitelně křehce. Počínaje malou hlavicí řadicí páky i tyčkou pod ní a konče velkým volantem s průměrem dětského malíčku. Kovová tyčka zakončená křidélkem slouží k ovládání směrových světel, a třebaže její ovládání působí napoprvé možná složitě, zvyknete si na něj okamžitě.

Místa v embéčku není nazbyt, obzvláště to pak platí pro kupé s karoserií ve stylu hardtop. Nad 185 centimetrů se budete i vpředu tísnit, a pokud vedle vás bude sedět ramenatější kolega, máte nejspíš o nechtěný tělesný kontakt postaráno.

Bezpečnostní pásy vpředu sice jsou, vzhledem k jejich jednoduché konstrukci je ale po chvíli odepínáme – v případě dopravní nehody by mnoho z vaší tělesné schránky neochránily. Druhým prohřeškem jsou vypnutá světla, přeci jenom jsme nechtěli za slunného dne trápit choulostivé žárovky, doufajíce, že případná policejní kontrola by přimhouřila oko a tupě se nedržela výkladu zákona.

Citlivé puštění spojky a rázné přidání plynu i bez použití sytiče rozpohybuje několik z celkem 47 koní (norma DIN) nebo 52 k dle benevolentnější normy SAE. I přes nízkou hmotnost 810 kilogramů je ochota ke zrychlování zpočátku docela vlažná, ve středních otáčkách (odhadujeme dle hluku motoru, otáčkoměr zde není) nezatížené em-bé-ikso docela jede. Ani jsme nezkoušeli, zda se nervózně klepající ručka rychloměru vyšplhá těsně pod číslice 130, ideální cestovní tempo představuje osmdesátka na nějaké pěkné okresní silnici.

Na brzdový pedál musíte pořádně šlápnout, jinak se výraznějšího zpomalení bubnových brzd nedočkáte. Rozhodně je třeba nechávat si od vpředu jedoucích aut větší rozestupy, protože účinek brzd není kdovíjaký. Dobré je využívat brzdění motorem, což je činnost, na kterou řidiči moderních automobilů obvykle zapomínají. Šnekové řízení bylo zastaralé už v době svého vzniku, embéčko či z něj odvozené MBX musíte korigovat volantem i při jízdě na rovné silnici.

Převodovka je sice plně synchronizovaná, rychlostní stupně ale nesmíte řadit příliš rychle – vyšlápnout spojku, zlehka přeřadit na neutrál a pak se přesunout na vyšší stupeň. Občas je lepší spojku vyšlápnout dvakrát a při podřazování ťuknout meziplyn – připadalo nám to vůči pečlivě zrenovovanému veteránovi z mladoboleslavského muzea citlivější.

Na čtrnáctipalcových kolech s úzkými pneumatikami si s tímto autem (tento konkrétní kus je z roku 1969) užijete velký komfort při překonávání nerovností. Podvozek s poháněnou zadní nápravou (kde je umístěn i motor) má všechna kola nezávisle zavěšená. Problematická je samozřejmě torzní tuhost karoserie, což je prvek, se kterým automobilka u verze MBX nepříliš úspěšně bojovala už od zahájení výroby.

Při jízdě takto starým vozem si uvědomíte, jak ohromný krok udělal automobilový průmysl za posledních padesát let. Rozdíl v jízdních vlastnostech, praktičnosti, bezpečnosti a koneckonců i pořizovací ceně je absolutně neporovnatelný. Díky absenci veškeré elektroniky je ale jízda v embéčku mimořádným zážitkem. Kulaté, dalo by se říci roztomilé, tvary navíc poutají pozornost, obzvláště u dříve narozených. Pouhých dva a půl tisíce vyrobených kusů MBX z něj dělá vzácného veterána, který je až přeplácen. Kdo jej má, může si gratulovat.