Na dvě nádrže překonala Škoda Octavia Green Line přes 20 rovnoběžek

„Schválně jsme jeli z jižní části Prahy od Chuchle, kudy prochází 50. rovnoběžka, aby to mělo symboliku, když se podaří překonat i 70. rovnoběžku,“ řekl jeden z řidičů, Lukáš Kubiena. A překonali nejen tu, ale i 71. rovnoběžku, za níž ční nejsevernější norský výběžek do Barentsova moře.

Do vozu Škoda Octavia Green Line natankovali plnou nádrž nafty v Praze a víčko nádrže zapečetili pod dohledem zástupce Ústředního automotoklubu (UAMK) Petra Vomáčky, který jel s nimi v doprovodném voze, dbal na regulérnost a pro všechny případy vezl i kanystr s naftou. Překonali Německo, Dánsko a bez využití trajektů po vlastní ose dojeli až do Švédska na sever od Stockholmu.

Tam poprvé od startu tankovali – bylo to po ujetí více než 1800 kilometrů se spotřebou 2,8 litru na 100 km. „Jen minimálně jsme jeli po dálnicích, jednak abychom se vyhnuli případným kolonám kolem velkých měst, a také to bylo kratší,“ vysvětloval strůjce nápadu a řidič Marek Tomíšek včera po návratu z expedice před mladoboleslavským muzeem automobilky Škoda.

Po natankování ve Švédsku mířila expedice dál na sever přes Finsko do Norska. Počáteční rozčarování ze sobů přecházejících silnice a z nekončících lesů brzy vystřídal stres z dojezdu.

„Překvapilo nás, že mezi dvěma obydlenými oblastmi může být třeba 150 km dlouhý úsek lesů. Jenomže počáteční romantický pocit brzy vystřídala deprese,“ líčil pocity Lukáš Kubiena.

Ještě větší nervy a stres si vytrpěli, čím byli blíž k cíli. Na ostrov se totiž jede unikátním, téměř 7 km dlouhým podmořským tunelem. „Už asi 138 km před cílem blikl na palubním počítači dojezd 0 km. Ujel jsem asi sto dalších, ale pak už jsem na to neměl nervy a předal jsem řízení Markovi. Nechtěl jsem být ten, komu motor chcípne před cílem,“ usmíval se Lukáš. Ve chvíli, kdy blikl nulový dojezd, bylo navíc už kolem 22. hodiny večer.

„Věděl jsem, že když půjdeme spát, tak motor vychladne, pak bychom měli větší spotřebu a už bychom nedojeli. Museli jsme jet dál bez zastávky,“ přemítal rozhodnutí Marek a jeli dál.

K samoobslužné pumpě na Nordkappu zbývalo překonat zmíněný tunel a pár kilometrů, kontrolky zlověstně blikaly. „To byl asi nejhorší moment. Z tunelu ven se jelo do strašného kopce, spotřeba byla šíleně velká a my jsme věděli, že jsme s naftou na dně. Když jsme konečně vyjeli z tunelu a k pumpě byly asi dva kilometry, věděl jsem, že už to zvládneme,“ líčil Marek Tomíšek.

A zvládli – krátce po půlnoci stanuli na Nordkappu a mohli s klidem podruhé natankovat. Na dvě nádrže tedy ujeli 3524 kilometrů, což znamená spotřebu 2,94 litru na 100 km.

Tomíšek se o stejnou věc pokusil už vloni, ale cíle nedosáhl. „Měli jsme velkou zátěž, protože jsme si všechno vezli v autě, navíc to ještě nebyla Octavie Green Line a také jsme několikrát bloudili, když jsme hledali místo na přespání, něco jsme ztratili v zácpě na dálnici v Německu. Tentokrát jsme měli doprovodné auto, které nám převáželo všechny věci, takže jsme byli lehčí, navíc jsme mohli nechat octavii vždy někde na okraji města a doprovodnou dodávkou jsme se přemístili k hotelu. Tím jsme ušetřili cenné kilometry,“ uvedl Tomíšek.