Článek
Z Prahy je cesta do běloruského Minsku dlouhá zhruba 1200 kilometrů, bez větších problémů ji tak včetně občerstvovacích přestávek zvládnete za jediný den. Cesta přes Polsko ubíhá ve svižném tempu, nové dálnice mají povrch srovnatelný s libovolnou západní zemí, na starších úsecích překvapí odbočovací pruhy vlevo. Zejména na okreskách je zcela běžné, že pomalejší auto automaticky uhýbá do odstavného pruhu, k vidění jsou pak na dvouproudé silnici i čtyři auta vedle sebe, často velké náklaďáky.
Až na hraniční přechod uteče cesta velmi rychle, poté se musíte obrnit trpělivostí – při přejezdu ze země Evropské unie do Běloruska se v dlouhých kolonách kvůli důkladné celní prohlídce, která má mj. zabránit převážení kradených aut z Evropy, načekáte tři čtyři hodiny. Během šampionátu jsou ale pro auta či autobusy, jejichž posádky míří na hokejová utkání, vyhrazené pruhy, takže v našem případě se přejezd smrknul na „pouhou“ hodinu.
Místo víza vstupenka na hokej
Místo víza během šampionátu stačí vstupenka na libovolné hokejové utkání, všechny dokumenty z celnice (včetně lístku na hokej) je nutné předložit při kontrole na cestě zpátky. Další ze zvláštností je, že do protokolu se na celnici zapisuje řidič, který překročil běloruské hranice a ten samý člověk musí s tím samým automobilem překročit hranice zpátky.
Přejezd do Běloruska je jako cestování časem: obrovité panelové sídliště na kraji Brestu svým rozsahem a barevným spektrem připomíná sedmdesátá a osmdesátá léta v tehdejším Československu. Ostatně i Leninův pomník v centru Brestu (i jiných měst) a mohutná oslava Dne vítězství, kdy ulicemi proudí desítky tisíc lidí a vojáků, připomene socialistické průvody. Notabene když na jednom z transparentů lze spatřit obraz zrůdného diktátora a masového vraha Stalina. I to je dnešní Bělorusko, země ovládaná autokratickým diktátorem Lukašenkem, která geograficky náleží do Evropy.
Během jízdy po Bělorusku překvapí dálnice bez svodidel (jen s pruhem trávy a pampelišek), které mají odbočovací pruhy vlevo (podobně jako staré dálnice v Polsku) nebo dokonce přechody pro chodce (!). Po dobu hokejového mistrovství se za jejich užívání neplatí.
Vidět na zdejších autostrádách cyklistu (zhusta v protisměru) není nic neobvyklého. Nejvyšší rychlost je 110 km/h a je víceméně dodržována, ono dobržďovat z vysoké rychlosti před stojícím autem s vyhozeným blinkrem není nic příjemného ani bezpečného.
Benzín i nafta levnější než u nás
Pokud nemáte navigaci (například ta v yetim neměla mapové podklady pro tuto desetimiliónovou zemi), musíte oprášit základy azbuky, valná část dopravních „cedulí“ je totiž psána rusky, hlavní odbočky jsou ale označovány i latinkou. Výborně je v Minsku značena cesta k oběma hokejovým arénám.
Překvapivě moderní je – ve velkých městech - velká část zdejších automobilů; mezi běžnými auty se po širokých městských bulvárech prohánějí také luxusní auta, která hrubě kontrastují se stařičkými volhami nebo žigulíky z dob SSSR. Na vesnicích je s kvalitou vozového parku (a nejenom s ním) situace o dost horší.
Škoda Yeti s dvoulitrovým TDI (125 kW), pohonem všech čtyř kol a automatickou převodovkou měla spotřebu mezi sedmi až osmi litry nafty, při velmi pomalé jízdě nebyl problém jezdit za 6,5 litru, těžká noha naopak znamenala více než devítilitrový odběr. Výhodou jsou v Bělorusku o dost nižší ceny pohonných hmot, v průměru ušetříte patnáct korun na litr.