Není až tak dobré nimrat se v sobě a vůbec v životě. Když já jsem v nimrání silně nadprůměrný. Nimrám extraligu. Jsem jen ubohá oběť, průtokový ohřívač nimralismu. Bolela vás někdy hlava z cirkulace vlastních myšlenek? Buďte rádi. Vítejte v Bohnicích.

Ale vážně, děcka, srandičky stranou, to je vážná věc! Věčná debata, co by chlap měl ve vztahu, v rodičovství, v manželství, co ne, co musí, co by ani nemusel...

Boltce mé vícekráte vyslechly chlapácká moudra, jak to nemám doma pofackovaný a málo si dupám. (Dupy, dupy, klapy, klapy, čí jsou tyhle sloní tlapy?)

Obvykle to bylo od lidí, co vlastní rodinu nemají a děti už vůbec ne (zatím). Ať tak či tak, na jednoho pak ve slabé chvilce padnou chmury, sedne si a - nevytírá se mnou - náhodou - někdo podlahu. He?! Nemá náhodou, čiro-čirou, pravdu manželka, když mě vyčte, že jsem budižkničemu a jak je na všechno sama? He? (No, dobře, nikdy mi neřekla, že jsem budižkničemu, ale je to podobné, jen jadrnější.)

A jelikož v takovém zcela zásadním bádání a sypání si popela na hlavu je nutno držet se holých faktů (asi zažádám EU o grant na projekt: jak být dobrým a nebýt volem...), utíkám ke klasickému "lístečkovému" systému, který mě u vojenské psycholožky ocejchoval na mírného labila s inteligencí v pásmu průměru. Nalevo plusy, napravo mínusy.

Každá žena má občas své nálady, každý chlap své. Tím spíše, jste-li v očekávání druhého dítka, přičemž první potomek zrovna háže do napuštěné vany váš mobil a druhou rukou si strká do pusy mýdlo.

S ničím mi nepomůžeš! (Co že? Já? Pfff, toť lež jako věž nebo že by ne...) Furt sedíš u počítače! (Já? Já? Který u něj tráví tak pět hodin týdně? No dobře, deset?!) Vůbec o sebe nedbáš, dřív jsi tak voněl a teď... (Dokonce mi koupila Old Spice, eh.) Kdy opravíš ten zámek? A tak dále.

Co já vlastně dělám:

pracuji a vydělávám peníze. (Bylo by asi praktičtější nepracovat a vydělávat peníze, ale i tahle varianta je lepší než nic.) Odcházím do zaměstnání celkem pozdě a domů dost brzo. Do hospody sotva jednou týdně (a přes ulici). Jsem citlivý a hodný (prý, tuhle mi řekla - víš, ty jsi tak hodný - skoro to znělo jako bych měl rakovinu v posledním stádiu). Jsem čestný a poctivý (víceméně, což je v dnešní době nepraktická úchylka). O dceru se starám asi víc, než je u tak malé holčičky a zaměstnaného otce zvykem. Jsem prostě rodinný typ. Tím bychom byli asi na konci té lepší, kratší části seznamu.

Ta druhá:

Jsem hysterický (nerad to říkám, ale je to pravda, sakra, ona to je fakt pravda, dofrasa!). Mám rád svůj klid, nezvládám vypjaté situace a navíc v takové chvíli tvrdím, že vinen mou vynervovaností je ten druhý. Jsem příšerně ješitný a urážlivý (příšerně). Pak mlčím, hrbím se a zle koukám. Nedá se se mnou diskutovat o věcech, které mi jsou nemilé (dluhy, budoucnost...). Nejsem kutil. (Tak ještě vyměnit žárovku nebo udělat zviřátka z kaštanů.) Nedbám o svůj zevnějšek a garderobu tak, jak by se mé polovičce líbilo. Vyhýbám se roky zubaři a doktorům vůbec roky a pak skuhrám, když mě něco chytne. Chovám se rád na veřejnosti pubertálně, navzdory etiketě, což manželka občas těžce nese. Bla, bla, bla a tak dále (- nebudu tady sedět týden, jsou čtyři ráno a já bych rád ještě na dvě hoďky šel spát)....

Kdo z vás je anděl?

Suma sumárum - přátele ze Zeleného údolí, mám pocit, že jsem ten nejhroznější chlap, co chodí po Praze. Dobře, přeháním, po Vysočanech.

Co tím chtěl básník...? No, je světlo a je stín a můj tata byl dycky můj tata.

Těš se, Pepiku (když to bude kluk, bude to Pepča, jsme se rozhodli)!