Nesmí to být ovšem žádná moderní diskotéková kreace, při níž každý tanečník skáče za ohlušujícího řevu, jak se mu zachce. Spolehlivou sexuální diagnostiku může uskutečnit pouze při párovém tanci tělo na tělo. Podobá se tomu, který provozují celebrity nazývané hvězdami v oblíbeném televizním pořadu.

Ale pozor - jenom podobá. Soutěžní, televizní nebo závodní tanec nemá s erotikou příliš mnoho společného. Připomíná spíše náročnou sportovní disciplínu. Je však známo, že i při sportu se v lidském těle uvolňují stejné hormony jako při sexuální aktivitě. Způsobují pak příjemný pocit, který mnozí rekordmani označují za jakýsi sportovní orgasmus.

Náboženský i erotický rituál

Tanec, při kterém lidé dělají rytmické tělesné pohyby, většinou ve spojení s hudbou, je zřejmě starý jako lidstvo samo. Původně byl nejspíš součástí náboženských rituálů. Tanečníci v něm však brzy objevili i prvky erotické. To bylo pochopitelně trnem v oku puritánským autoritám.

Stačí nahlédnout do katolického katechismu z roku 1902: Tanec je nejvíce nebezpečný těm, kteří tančí často nebo dlouho. Anebo lidem, kteří v souvislosti s tancem už někdy těžce zhřešili. Od tance je potřeba lidstvo odrazovat, protože u většiny z nich se tanečníci drží a dotýkají svými těly. Uráží tak pravidla slušnosti a mravopočestnosti.

Tanec jako vášeň

Tanec se pak stává vášní a svádí lidi k neřestem. Dostává se tak do rozporu s pobožností a přispívá k mravní zpustlosti. Také pro zdraví bývá velmi zhoubný.

Tanečníci vdechují prach a snadno se nastudí pitím chlazených nápojů. Vysílení způsobené tancem často vyvolává souchotiny a srdeční choroby. Proto mnozí apoštolští kněží zavrhovali tanec a vyjadřovali se podobně jako svatý Efrem: „Kde je tanec, tam pláčou andělé a plesají ďáblové.“

 

Spolehlivou sexuální diagnostiku dokáže zkušený muž uskutečnit pouze při párovém tanci tělo na tělo.

Snažil jsem se najít něco o tanci v moderní sexuologické literatuře. Příliš jsem nepochodil. Dokonce i nejnovější učebnice sexuologie, která má více než 700 stran, tanec opomenula. Pouze ve známé encyklopedii Ernesta Bornemana jsem našel heslo: tanečník profesionální.

Profese prý vznikla po první světové válce. Tito tanečníci, zvaní též gigolové, se zdržují v hotelích, barech a tanečních lokálech. Tancují se ženami, které přicházejí bez mužů nebo jejichž muži tancovat nemohou.

Někdy je takový tanečník zaměstnancem hotelu. Častěji však závisí na spropitném, které mu dámy nebo jejich pánové dávají. Proto platí, někdy oprávněně, za jakýsi druh mužského prostituta.

Vyhynuli již tanečníci?

Obávám se, že profesionální tanečníci už vyhynuli. Na dnešních diskotékách by se asi neuplatnili. K tomu, aby tanec získal opět svůj původní erotický význam, bude nejspíš nutné, aby se lidé vrátili k tancování tělo na tělo. Snad se potom uplatní i ta popisovaná schopnost zkušených proutníků, kteří při tanci zjistí sexuální kvality partnerky. Takže to varování před mravní zpustlostí není zas tak úplně od věci.

Kdo chce spasit duši, může vyzkoušet univerzální radu z už citovaného katechismu: „Hříchu tance a smilstva je nejlépe se vyhnout útěkem“.

Kdo si chce zatancovat, anebo dokonce zjistit sexuální temperament své partnerky, ten naopak zůstane. Jen by měl vědět, že nemusí být režisérem, který rozdává karty. Šikovná partnerka si stejně obratně dokáže otestovat jeho.