Radost, i když vykoupená
IVANA HUMLOVÁ (51), ředitelka denního stacionáře Srdíčko

Zastihnout v klidu ředitelku denního stacionáře pro tělesně a duševně postižené děti Srdíčko v Litoměřicích byl úkol skoro nad lidské síly. Během rozhovoru stačila nejen vyřídit pár služebních, tudíž neodkladných věcí, ale i uvařit kávu a dokonce i vyskočit na parapet, aby otevřela okno.

Energii na rozdávání využila i při studiu VŠ, kterou dokončila v době, kdy už naplno rozjížděla svoje Srdíčko a radovala se z několika vnoučat. Nabízí se samozřejmě ta nejobyčejnější otázka: Jak to všechno stihla?

Logistika a disciplína

„Prostě nemám ve zvyku něco vzdávat,“ směje se nakažlivě. „Vždyť jsem už ve čtyřiadvaceti letech měla 4 děti a o rok později páté! No, ty dvě ale měl můj druhý manžel ve vlastní péči, ty jsem zdědila… Zvládnout se to dalo, ale chtělo to dobrou logistiku a taky disciplínu – moji!“

Paní Humlová si všímá mého pohledu upřeného na fotografie dětí ze stacionáře a s oprávněnou hrdostí vysvětluje:

„Od začátku jsem měla jasnou vizi, jak by mělo Srdíčko vypadat a fungovat. Poskytovat služby nejen pro postižené děti, ale vycházet vstříc i jejich rodičům, aby si mohli od náročné péče chvíli odpočinout. V první řadě to s sebou nese nutnost vybavit stacionář pomůckami, které má každé postižené dítě doma. Tedy invalidními vozíky, polohovacími postelemi a dalšími, velmi drahými a někdy i dost specifickými pomůckami. Srdíčko poskytuje služby od sedmi ráno do odpoledne a děti tu i přes veškerá postižení tráví čas podobným způsobem jako jejich zdraví vrstevníci ve školce. V rámci svých možností si hrají, mají různé aktivizační programy, výtvarnou a hudební činnost, vycházky a také dobré jídlo. To vše s odborným zdravotnickým personálem.“

Paní Humlová vyskakuje ze židle a ukazuje svoji nejnovější chloubu – multismyslovou místnost, kde si každý klient Srdíčka může užít relaxaci, zklidnění a uvolnění mysli i těla.

„Kdybych měla čas, také bych si tady občas ráda pohověla, ale den má prostě málo hodin,“ směje se a upozorňuje na nově získanou polohovací postel. „Ta mi dělá větší radost než nějaké šperky!“

Rampa do moře

Vloni ředitelka Srdíčka zorganizovala pro své svěřence a jejich rodinné příslušníky pobyt u moře v Řecku. Radost, jakou malí klienti zažívali v mořských vlnách, se prý nedá ani popsat.

„Občas slýchám, na co potřebují tyto děti moře, vždyť mnoho rodičů ostatních dětí na něj také nemá. Jenže když potom vidíte, jak se těžce postižené dítě uvolní, jak je šťastné a jak blahodárně mořská voda a vzduch působí na jeho zdravotní stav, skoro bych doporučila všem zdravotním pojišťovnám, aby tuto terapii předepisovaly místo léků. Ale nemyslete si, bylo to docela náročné na organizaci, vždyť jsme museli zajistit i speciální rampu do moře! Vzalo mi to pár let života, ale určitě to stálo za to…“

Snažím se stáčet rozhovor k soukromí, protože mě samozřejmě zajímá, jak paní ředitelka skloubila rodinu, náročnou práci a studium na vysoké škole, moc se mi to ale nedaří: „Studium na vysoké nebyl nějaký můj cíl nebo dokonce sen. Původně jsem sociální pracovnice a několik let jsem pracovala na oddělení péče o děti a mládež. Potom mě život zavál trochu jinam, k mediační a probační službě, ale mě to k těm dětem přece jen táhlo.“

To už ale studovala bakalářský obor a řekla si, že ty další dva roky je škoda vzdát.

Nastavit čas

„Vysokou školu jsem dokončila ve 47 letech a dodnes se občas vzbudím hrůzou, že jsem se nestihla naučit ke zkoušce. To víte, čím je člověk starší, tím je zodpovědnější, lehkomyslnost je asi výsadou mládí. Bylo pro mě otázkou cti být dobrá. Příležitost vést Srdíčko přišla v trochu nevhodnou dobu, kdy jsem studovala, ale řekla jsem si, že to zvládnu. Tak jsem prostě musela nastavit čas a učit se v noci. S manželem jsme si byli v tu dobu dost vzácní!“ směje se a je zřejmé, že to míní s lehkou nadsázkou.

O poznání vážněji pokračuje: „Naštěstí mám skvělé děti a dokonce i vnoučata. Když vezu kočárek s tím nejmenším, zažívám úplně tu nejčistší nadpozemskou radost. Všude klid, ticho a já mohu pozorovat čistou tvářičku nádherného miminka. Říkám si, jak obrovské štěstí mě potkalo…“ usmívá se paní Iva, ale hned se vrací k práci – prý mi toho ještě spoustu neřekla.

A tak zaujatě povídá o shánění sponzorů, o jeslích, které, aby kvůli legislativě nezanikly, musela přejmenovat na dětskou skupinu, o ambulantním dětském stacionáři, který k Srdíčku patří a který navštěvují chronicky nemocné děti od 3 do 6 let. Mohou si tu zacvičit dětskou jógu, inhalovat či zaplavat ve vnitřním bazénu. A také o téměř šedesáti uživatelích všech služeb, které Srdíčko poskytuje a za které cítí velkou zodpovědnost.

„Tohle všechno je radost vykoupená hodinami úřadování,“ povzdychne a dodává: „Ale to známe všichni…“

Svět vidím z té lepší stránky
MARTINA BALÁŽOVÁ (45), dobrovolnice v Klokánku, Litoměřice

Pokud na světě existuje jeden bytostný optimista, je jím zcela určitě paní Martina. Na všem si najde něco dobrého a problémy řeší s lehkostí a úsměvem. Je sama na čtyři děti a ještě chodí coby dobrovolnice pomáhat do Klokánku.

Martina Balážová, dobrovolnice v Klokánku

Martina Balážová, dobrovolnice v Klokánku

FOTO: Petr Horník, Právo

„Děti odejdou do školy a já bych se dopoledne doma nudila. Tak chodím pomáhat tam, kde mě potřebují, do Klokánku. A taky se mi po nich stýská, vždyť jsem tam strávila nejhezčích pět let svého života!“ směje se nakažlivě a rozhazuje rukama. „Ale vy chcete, abych to vzala postupně, že…“

Dvě tety a jako doma

Ještě než se dá do vyprávění, ukazuje krásné vánoční zvonky upletené z papírových ruliček. Vloni jich vyrobila několik krabic pro charitativní bazárek a získala tak pro Klokánek několik tisíc korun. Letos je vyrábí pro známé a také pro donátory Klokánku, aby získali něco na památku. „Ale to vás asi nezajímá,“ říká a nečeká na zamítavou odpověď.

„Do Klokánku jsem vlastně přišla náhodou. Končila jsem dálkové studium střední školy a tehdejší spolužačka mi řekla, proč nejdu pracovat k dětem, když o nich stále mluvím? A já si řekla, proč ne. Profese tety se mi zalíbila od prvního okamžiku. Sama jsem přišla o maminku v deseti letech a starala se o malou sestru. Dokážu si moc dobře představit, co děti zažívají.

V Klokánku se tety starají vždy jen o 4 děti a mohou se jim věnovat. Bydlí s nimi v malém bytě a vedou celou domácnost. Stejně jako doma. Vaří, perou, připravují se s dětmi do školy, jezdí s nimi na výlety. No a taky třeba něco připálí nebo něco zapomenou nakoupit. Děti tak mají k normálnímu životu nejblíž, jak to jde. Po týdnu je teta vystřídaná druhou tetou a takhle to jde pořád dokola. Děti si prostě zvyknou na dvě tety,“ líčí paní Balážová.

Když maminka zapomene

Zajímá mě, jak takový režim brala její rodina a syn, kterému je 22 let. „Mám moc hodného syna, a když to teď hodnotím, byl vlastně docela mladý na to, abych byla celý týden pryč. On mě ale chodil do Klokánku navštěvovat, no spíš jsem ho využívala k nějakým pomocným pracím, když jsem potřebovala něco odvézt nebo spravit…“ směje se.

„I teď mi velmi pomáhá a často volá, zda nepotřebuji děti pohlídat… Ale abych se dostala k jádru věci. V Klokánku jsem pracovala jako teta víc než pět let a za tu dobu poznala hodně dětí. Jejich osudy by vydaly na několik knih a nebyly by to zrovna knížky veselé. Třeba hned první z dětí, o které jsem se starala, byla desetiletá Janička, kterou si maminka jaksi pozapomněla od nás vyzvednout. Janička občas potkala matku na náměstí a velmi těžce se smiřovala s tím, že o ni nejeví vůbec žádný zájem. Psychicky na tom byla čím dál hůř. Po čase se na ni usmálo štěstí a do pěstounské péče ji získala vzdálená příbuzná, která se o její existenci dozvěděla úplně náhodou.

I další děti měly svým způsobem štěstí. Do Klokánku přišly zanedbané, s vybočenými klouby na nohách kvůli malým botám, které je matka nutila nosit. Neléčené záněty středouší vyžadovaly několik operací a učivo do školy jsme doháněli řadu měsíců. Nakonec si je vzala babička, která se s nimi do té doby nesměla stýkat.“

Čtyři dárečci

Paní Martina se odmlčí a je zřejmé, že osudy dětí jí ani po letech nejsou lhostejné. Po chvilce pokračuje o poznání veseleji: „No a potom už přišli ti moji dárečci. Čtyři sourozenci, dva chlapci a dvě dívky. Té nejstarší, Kelly, už je dneska 12 a mladší Kristýnce 8 let. Mezi nimi jsou na střídačku kluci, Pavel a Nikolas. Jsou moc hodní, i když zazlobit samozřejmě také dovedou. O pěstounské péči jsem zprvu neuvažovala, vždyť v Klokánku jim ani mně nic nechybělo.

Jenže potom přišly ekonomické problémy a počátkem jara to chvíli vypadalo dokonce na krach. To mě vyburcovalo k životnímu rozhodnutí. Přece bych ty svoje miláčky nenechala odvézt někam do děcáku!“

Využívám odmlky a vznáším zásadní otázku – paní Balážová je, jak sama říká, šťastně rozvedená. Sama, s malým bytem, v kterém navíc bydlí syn s přítelkyní. Nebála se ve své situaci přijmout čtyři děti a nést za ně zodpovědnost?

„Víte, já se jen tak něčeho neleknu. Oporu cítím v synovi a nakonec i v bývalém manželovi, který, když je nejhůř, vždycky pomůže. Byt mi přidělilo naše město Litoměřice, které je vůči pěstounům i Klokánku velmi vstřícné. No a nábytek jsem si vyrobila sama z palet. Když se chce, tak se celý vesmír spojí, aby se to podařilo!“ tvrdí paní Martina s úsměvem sobě vlastním a není sebemenší důvod jí nevěřit.

Začněme si víc vážit toho, co máme
ZUZANA BAUDYŠOVÁ (68), zakladatelka Nadace Naše dítě, senátorka

Dáma s neuvěřitelným charismatem, která se navíc chová civilně, až téměř plaše. Skoro se nechce věřit, že tahle drobná, velmi mladistvě vyhlížející žena je zakladatelkou nadace Naše dítě, provozující od roku 1994 Linku bezpečí. A také senátorkou.

O své činnosti hovoří skromně a při otázce na řadu ocenění, mezi nimiž je i Cena evropského občana, kterou uděluje Evropský parlament, ji skoro přivádím do rozpaků.

Zuzana Baudyšová, senátorka a zakladatelka Nadace Naše dítě

Zuzana Baudyšová, senátorka a zakladatelka Nadace Naše dítě

FOTO: Petr Horník, Právo

„Žádnými cenami se nikde nechlubím,“ říká rezolutně a dodává: „Proto to přece nedělám. Prostě nechci být zbytečná!“ V nadaci jako ředitelka pracuje paní Baudyšová tři dny v týdnu a její program je víc než nabitý. Každoročně přerozdělí víc než 12 miliónů korun, a to jak neziskovým organizacím, tak jednotlivcům.

„Nejvíc se jedná o matky samoživitelky nebo sociálně slabé rodiny, které se ocitly v tíživé finanční, bytové či jinak obtížné situaci. Naše nadace musí vždy prověřit, zda všechny uvedené údaje jsou pravdivé a jak nejefektivněji a nejúčinněji můžeme pomoci,“ vysvětluje trpělivě.

Pudlík přesně na klín

„Nedávno jsme třeba přispěli na asistenčního pejska pro postiženou dívku. Zajímavé na tom bylo, že se nejednalo o nějakého labradora, ale cvičeného pudlíka, kterého si dívka mohla vozit na klíně na vozíku s sebou. Byla radost vidět, jak jí pejsek usnadňuje život a jakou je jí oporou!“

V rychlosti vyřizuje pár služebních záležitostí a s omluvou se vrací k vyprávění: „S velkou radostí jsme také finančně pomohli otci postiženého chlapce, který musel 40 kg vážícího syna vynášet denně do schodů, protože dům neměl výtah. Myslím, že takto vynaložené peníze jsou investované víc než smysluplně!“

Bohužel, shánění a oslovování donátorů je čím dál těžší i pro nadaci Naše dítě. „Hodně si slibujeme od nové kampaně DMS pro naše dítě a také třeba od alternativních způsobů komunikace s veřejností. Jeden z kolegů začal psát blog, kde seznamuje čtenáře s příběhy lidí, kteří se na nás obracejí s žádostí o pomoc. Samozřejmě nikoho nejmenuje, ale laická veřejnost si někdy ani nedovede představit, jak těžce se v dnešní době žije například matkám samoživitelkám. Z dávek po zaplacení ubytovny jim často nezbyde ani na jídlo, natož aby mohly našetřit na kauci za pronájem bytu. Přitom samy si pomoci nemohou a do práce jít s malinkým dítětem také nelze. Jsou v pasti a jedinou pomoc, kterou jim může stát nabídnout, je umístění dítěte na nezbytnou dobu někam do ústavu. Je to úplná absurdita!“

FOTO: ČTK

Coby senátorka za Prahu 9 tráví paní ing. Baudyšová minimálně jeden den v týdnu v senátorské kanceláři v Sokolské ulici. I zde se na ni obracejí lidé s nejrůznějšími problémy, od finančních, rozvodových sporů, exekucí nebo třeba i sousedských rozepří.

„Proto zaměstnávám dva asistenty, z nichž jeden je psycholog a vede mi moji senátorskou kancelář,“ říká s tím, že někdy lidem stačí, když je někdo pozorně a se zájmem vyslechne.

Dětem nejvíc chybí čas jejich rodičů

Ani osud dětí odcházejících z dětských domovů jí není lhostejný. Bydlení je pro ně klíčové, proto se aktivně zasazuje o to, aby měly šanci získat městské byty určené k prodeji obálkovou metodou.

„Je na jednotlivých městských částech nebo městských úřadech mimo Prahu, zda byty prodají za nejvyšší nabídku, nebo si je ponechají a přidělí pracovitému a soběstačnému mladému člověku, který vyšel z dětského domova a nemá zázemí. Prostě, bytová politika by měla být transparentní a přehledná, což mnohdy není…“ konstatuje.

I ji musím tak trochu prosit, aby od své práce zabrousila k vlastnímu životu. „Ale o mém soukromí se toho napsalo už mnoho,“ diví se. „Mám dva dospělé syny a čtyři krásná vnoučata. Vždycky se těším na Vánoce, kdy se pravidelně scházíme u stolu, který samozřejmě musí být velký, rozkládací,“ směje se a dodává:

„Nejsem ta klasická hlídací babička, to už v dnešní době asi není žádná. Rodinu ale považuji za to nejdůležitější v životě. Myslím, že dnešním dětem často chybí víc než materiální statky právě to porozumění a čas jejich rodičů. Také proto nadace Naše dítě pořádala kampaň Pozitivního rodičovství, kdy se formou seminářů mohla široká veřejnost dozvědět o mnoha nových směrech ve výchově dětí. Ale to už jsem zase jednou nohou v práci,“ směje se trochu omluvně.

Nedá mi to a pokládám trochu záludnou otázku: Co by sama chtěla říct, na co jsem se opomněla zeptat? Mírně se pousměje. „Víte, možná to bude znít jako klišé, ale já bych si opravdu přála, aby slovo týrání už děti znaly jen ze slovníku. Aby všechny děti mohly vyrůstat v dobré a funkční rodině a aby jejich okolí, škola i příbuzní k nim byli vlídní a vstřícní. Rodina je to nejcennější, co může dítě mít.“