„V životě bych si své jméno nespojil s moderováním Událostí. Nikdy jsem o tom ani nepřemýšlel. V českém prostředí bylo dlouho zvykem, že moderátor hlavních zpráv je ten, kdo si sedne do studia a něco čte. Především v anglosaských zemích to ale funguje tak, že práci ostatních jdou prezentovat opravdu ti nejzkušenější. Diváci je desítky let potkávali v různých situacích a teď postoupili na vrchol.“

Řešil jste před nástupem do Událostí svoji image?

Vizážisté prohlásili, že jsou vcelku spokojení, což mě potěšilo, protože jsem docela konzervativní a nerad bych na sobě něco měnil. (smích) 

Připouštěl jste vůbec možnost, že byste nabídku odmítl?

Nikdy jsem se neviděl jako moderátor, ale jako člověk, který působí v terénu. S křivým nosem a velkýma ušima. Bral jsem trochu jako zázrak, že vůbec v televizi působím. Na druhou stranu je určitá výhoda mít na obrazovce rysy, které vás odlišují od ostatních.

Po nabídce jsem si vzal čas na rozmyšlenou, a když jsme si upřesňovali s vedením redakce představy, začínalo mi to dávat smysl.

Před nástupem do Událostí zasvěcoval Michala Kubala do náplně práce kolega Jakub Železný.

Před nástupem do Událostí zasvěcoval Michala Kubala do náplně práce kolega Jakub Železný.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

I když to zní trošku paradoxně, pro mě je to šance se ve větší míře vrátit do terénu. V roce 2012 se totiž Události vydaly úplně jiným směrem a v porovnání s ostatními televizemi jsou moderovány mnohem reportážněji. Lidi v týmu jsou zkušení novináři otřískaní realitou na place a to, že jsem se k nim připojil, jsem bral jako pokračování toho trendu. A samozřejmě jako velkou výzvu.

Jenže často jde o reportáže typu nákupní horečka před Vánocemi.

Do zpravodajství přece patří to, čím žijí lidé v této zemi. Ale modelem může být třeba působení Jakuba Železného v Paříži během teroristických útoků. Ve chvíli, kdy se něco děje, tak velké televize mají snahu posílat lidi přímo na místo, odkud se dají emoce a dojmy zprostředkovat mnohem lépe.

Tohle je pro mě cesta, jak se vrátit do styku s novinařinou, kterou mám nejradši. Být na místě, pohybovat se v terénu, bavit se s lidmi a fungovat tak, jak novinář fungovat má.

Ale především v českých podmínkách.

Pokud odmyslím pokrývání návštěvy Bushe nebo Obamy, tak jedinkrát a naposledy jsem v českých reáliích pracoval v době povodní v roce 2002, takže to pro mě bude docela osvěžující. Skoro 20 let se pohybuji v zahraničním zpravodajství.

Kromě moderování bude dál plnit funkci vedoucího redakce zahraničního zpravodajství.

Kromě moderování bude dál plnit funkci vedoucího redakce zahraničního zpravodajství.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Rodina si asi oddychla, že bude mít klid od vašich výletů do nebezpečných oblastí.

Takhle jsme to nebrali. Třeba listopadová návštěva Sýrie byla za poslední dobu výjimka. Doma jsme se o tom bavili, probírali pro a proti, možná rizika. Žena (moderátorka Objektivu a bývalá reportérka - pozn. red.) rozhodnutí nechala na mně.

Je to ale profesionálka, která i vzhledem ke svým zkušenostem ví, jaké to je, když člověk jede do situace, která není úplně růžová. Jsem fakt šťastný, že nemusím nikoho přesvědčovat ještě na rodinné frontě.

Dostávají se už v takových chvílích ke slovu děti?

Na to jsou ještě malé. Spíš řešíme třeba to, že najednou táta nemůže být o víkendu doma, protože v Paříži zlí pánové začali střílet do ostatních. Pojem zla znají z pohádek, takže si to zasadí do svého světa. Snažíme se jim věci vysvětlovat úměrně jejich věku, abychom je nedrželi v jakémsi umělém kokonu.

Ověřil jste si při cestě do Sýrie, zda jste neztratil reflexy válečného zpravodaje?

Ukázalo se, že to mám pořád někde v hlavě. Když jsem se před třemi lety vrátil ze Spojených států, absolvoval jsem kurz, jak se chovat v krizových oblastech a situacích. Organizovali ho bývalí příslušníci britských speciálních sil. Chtěl jsem si to vyzkoušet, abych si potvrdil, co jsem kdy dělal dobře a co špatně.

S kameramanem Petrem Klímou v dubnu 2004 po příletu z iráckého zajetí.

S kameramanem Petrem Klímou v dubnu 2004 po příletu z iráckého zajetí

FOTO: ČTK

Můžete být konkrétní?

Jeden příklad za všechny: když si máte vybrat, jestli se před střelbou schovat za cihlovou zeď, nebo za hromadu cihel, co si vyberete?

Hromadu cihel.

Správně. Voják má jako každý kluk občas chuť něco zničit, takže pravděpodobněji vystřelí na stojící zeď, než aby plýtval municí na hromadu cihel.

A co děláte pro to, abyste se do střelby vůbec nedostal?

Pro mě je důležité dostat se pokaždé do oblasti, kde je situace nejhorší. Pak už jenom snižuji riziko, aby se mi nic nestalo. Dávám pozor, kam šlapu, kde vystrkuju hlavu, odkud se střílí, kde jsou nepřátelské linie.

S rizikem terorismu je to ještě horší, ne?

Bohužel, terorismus bude patřit k naší společnosti, ale lidi umírají třeba i na silnicích. Co s tím uděláme? Zakážeme auta? Nějak bychom fungovali, ale vytratilo by se něco z naší civilizační podstaty.

Můžeme udělat taková opatření, abychom terorismus zneutralizovali, jenže pak je otázka, jestli to ještě bude systém, ve kterém chceme žít. Člověk by měl být opatrný a dávat pozor, ale nenechat teroristy, aby narušili věci, které dělají naši společnost tím, čím je.

Anetta Kubalová, rozená Petrovičová, v roce 2012 se třemi dětmi po boku referuje z USA o prezidentských volbách.

Anetta Kubalová, rozená Petrovičová, v roce 2012 se třemi dětmi po boku referuje z USA o prezidentských volbách.

FOTO: archív Anetty Kubalové

Když jste se po návratu z USA přestěhovali do domku na vesnici ve středních Čechách, vaše žena si pochvalovala sousedské vztahy.

Je to čím dál lepší, úplně jiný styl komunikace než ve velkém městě. Všichni se tu prostě znají. To pro mě ale není nic nového, protože jsem na vesnici vyrůstal. Možná jsme měli taky štěstí a narážíme v drtivé většině na příjemné lidi.

A další výhody života na venkově?

Máme velkého psa a dvě kočky, děti vědí, že zahrada je jejich prostor. Takhle si myslím, že by mělo fungovat plnohodnotné dětství. Dům se mi nejdřív zdál příliš daleko od Prahy, ale nakonec výhody převážily.

Hodinová cesta do práce se přece dá vydržet. Aspoň mám čas na čtení. Ve chvíli, kdy se začala opravovat D1, jsem zkusil vlak, a od té doby si ho nemůžu vynachválit.

Nebude vaše nové angažmá na úkor rodiny?

Rodina je moje absolutní priorita. Viděl jsem kolem sebe ve světě hodně kolegů, kteří obětovali soukromý život kariéře, a vím jistě, že touhle cestou se nikdy dát nechci. Dělám to, co ostatní tátové. Když můžu, čtu dětem pohádky před spaním, jindy je ráno vodím do školy, trávíme spolu víkendy.

Při listopadové cestě do Sýrie se Michal Kubal pohyboval ve společnosti vojáků.

Při listopadové cestě do Sýrie se Michal Kubal pohyboval ve společnosti vojáků.

FOTO: Lukáš Roganský

A co konkrétního byste je chtěl naučit?

Nemám nic konkrétního. Pokud u nich uvidíme talent na něco, co je hodno podporovat, tak je přihlásíme třeba do hudebky nebo na nějaký sport. Důležitější mi ale přijde, aby získaly sebejistotu, našly si místo ve světě, a pokud se od toho odrazí někam dál, bude to jenom nástavba.

Čím to, že při práci v kanceláři nezápasíte s nadváhou?

Občas chodím běhat a cvičím. Není to ale tak, že bych trávil hodiny v posilovně. Možná mi byl dán dobrý metabolismus.

Nepadá na vás po příchodu domů všechno to špatné, o čem v televizi referujete?

Nikdy se mi nestalo, že by se mi negativní zážitky vracely, a i z nejhorších situací jsem se snažil vzít něco pozitivního. Všude na světě lidé touží mít radost ze života, i na místech, kde by někdo jiný nevydržel ani půl hodiny. Nemyslím si, že by lidstvo bylo odsouzeno k záhubě, protože se pořád snaží o totéž: věnovat se běžnému životu a dopřát to nejlepší svým dětem.

Otázka je, co už nás dokáže zlomit. V Iráku jsem například přijel natáčet k vybombardovanému domu, kde muž držel v rukou růžové šatečky své vnučky, která byla někde pod sutinami. Nebo zemětřesení na Haiti, kdy zemi tak zkoušenou postihla tahle strašná přírodní katastrofa. Tam jsem snad jedinkrát měl pocit, že se vytratila naděje.

Rozhovor s Bašarem Asadem pro Českou televizi vzbudil kontroverzní reakce.

Rozhovor s Bašarem Asadem pro Českou televizi vzbudil kontroverzní reakce.

FOTO: Lukáš Roganský

Jaké máte zážitky ze své poslední cesty, ze Sýrie, kde jste natáčel rozhovor s prezidentem Asadem?

Takovou míru zničení města jsem předtím viděl jenom na obrázcích z druhé světové války nebo z 90. let z Čečenska, ale víc mě překvapil totální kontrast mezi předměstím plným ruin, na němž se pořád bojuje, a dalšími částmi Damašku.

Na dětském hřišti dvě stě metrů od místa, kde jsem nosil neprůstřelnou vestu a kde jsme se schovávali před odstřelovači z druhé strany, fotily maminky telefonem své děti a vedle staříci hráli kostky. Tenhle výjev byl na hranici absurdity. Po úvodním šoku, který sice lidem změní návyky a styl života, se pak snaží vrátit k normálu.

Dokázal byste použít samopal, který jste dostal od kolegy a který máte vystavený v kanceláři?

Je to znehodnocená zbraň, takže bych z ní nevystřelil. Vždycky jsem se zbraním vyhýbal, i když jsem se často pohyboval v jejich blízkosti. Pořád ale nevím, jak bych vyřešil zásadní etickou otázku: kdybych byl na natáčení s vojáky a na naše pozice by zaútočil Islámský stát nebo al-Kajdá a vojáci by umírali jeden po druhém, vzal bych nakonec do ruky zbraň?

Každý ví, co by nás čekalo, kdybychom se dostali do rukou teroristů. Zachoval bych se v tu chvíli jako profesionál novinář, nebo jako člověk, který se chce bránit?

Vidíte, a to už teď asi nebudete muset řešit.

Doufám, že to nikdy nebudu muset řešit, ale ne kvůli tomu, že bych do těch oblastí nejezdil.