„Je to paradoxní a svým způsobem i nespravedlivé, ale už jsem zvyklý stát v pozadí a těšit se ze společného úspěchu,“ usmívá se někdejší mistr republiky ve stepu. Z obrazovky ho známe jako toho, kdo soutěžící hodnotil obvykle milosrdněji než ostatní.

Na dlouhé proslovy během přenosu není čas, ale věřte, že Radek Balaš je i skvělý vypravěč s velkou dávkou smyslu pro humor a záviděníhodnou pamětí na data, jména, citáty.

Dá se říct, že vám StarDance změnilo život?

Nijak zásadně ne. Je příjemné, když mi volají kolegové, že se jim líbil můj výrok a že se mnou souhlasili, anebo naopak, že moje hodnocení mělo být jiné. Shodou okolností mi i ozvalo několik herců, že bylo správné, když jsem se podivil, jak je možné, že národ posílá Pavláska pořád dál.

Další aspekt popularity tak příjemný není. Už před dvěma lety, kdy jsem se ve StarDance objevil poprvé, za mnou na zimní dovolené u moře chodili neustále lidé, prosili mě o podpis a rozprávěli.

Jako slušně vychovaný člověk jsem neměl to srdce jim říct: Prosím vás, přijeli jsme s manželkou kvůli odpočinku, tak mě nechte. Když viděli mou pozitivní reakci, pronásledovali mě opravdu od rána do večera. (smích)

Takže poznáváte to, co běžně zakouší známí herci, které obsazujete.

Trvá to nanejvýš dva měsíce a potom zájem opadne, nehledě na to, že mám dobré mimikry. V soukromí nosím brýle, které člověka hodně změní, a řada lidí si pak není jistá. Když mě před časem při čtení začala pobolívat hlava, poslal mě lékař k očnímu.

Odborník konstatoval, že mám sice jenom čtvrt dioptrie, ale jak se mozek musí zabývat okem, aby doostřovalo zrak, namáhá se a může se to projevit tímto způsobem. Dali mi brýle a ono to vážně pomáhá.

Nabídku zasednout v porotě StarDance vnímal jako odměnu za dvacet let své divadelní, především muzikálové, tvorby.

Nabídku zasednout v porotě StarDance vnímal jako odměnu za dvacet let své divadelní, především muzikálové, tvorby.

FOTO: ČTK

Řadu umělců, které znáte z divadla, jste posuzoval v taneční soutěži. Jak to bylo s vaší nestranností?

Máte pravdu, teď jsem měl naloženo měrou vrchovatou. Jitka Schneiderová se s Terezou Kostkovou střídají v hlavní ženské roli v mém muzikálu Mýdlový princ. Ve chvíli, kdy začalo StarDance, musel jsem vzít další alternaci, protože v sobotu se představení uvádí odpoledne i večer.

Maruška Doležalová mi hrála jednu z hlavních rolí v Divadle Na Fidlovačce, jednou jsem obsadil i Leonu Machálkovou… Jenže než abych jim nadržoval, cítím, že to má spíš opačný efekt, že jsem na ně přísnější. Když jsme se o tom bavili v zákulisí, tak tvrdily, že je to v pořádku.

Vypadá to, že místo v porotě je pro vás spíš zábava než práce.

Beru to jako zábavu, i když to není tak jednoduché, jak to vypadá. Aby například naše čísla ve chvíli, kdy je zvedáme, stihla doputovat do počítače, musíme je dopředu v několika vteřinách napsat asistentce na kartičku a na svém verdiktu už později nesmíme nic změnit. Navíc jsme v projevu časově omezeni. Zatímco při práci režiséra jsem zvyklý analyzovat a vést dialog, tady musím pronést tři konkrétní úsečné věty.

Takže se taky něco přiučíte?

To v každém případě. V práci před televizní kamerou jsem v porovnání s ostatními porotci méně zkušený a možná se až příliš soustředím na podstatu věci, takže se někdy hrbím, škrábu na tváři, což je slyšet v mikrofonu, nebo čtu z poznámek, místo abych se díval do kamery. Je to dobrá škola, díky které si uvědomuji, že to herci nemají vůbec jednoduché.

Martinu Písaříkovi vysvětluje roli v muzikálu Já, Francois Villon, který Radek Balaš režíroval v Divadle Na Jezerce.

Martinu Písaříkovi vysvětluje roli v muzikálu Já, Francois Villon, který Radek Balaš režíroval v Divadle Na Jezerce.

FOTO: archív Radka Balaše

Během prvních pěti dílů jste navíc dojížděl režírovat na Moravu.

Kočovný život je úděl režisérů. Ale ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti vznikl muzikál Pokrevní bratři, který je až do března vyprodaný!

Co byste si počal bez řidičáku?

Možná se budete divit, ale já mám řidičský průkaz pouhé čtyři roky. Dlouho mě po všech štacích vozila manželka, až mi to začalo být trošičku hloupé. K překonání mé pohodlnosti a návštěvě autoškoly přispělo i to, že jsme se rozhodli vystěhovat se z Prahy do klidu a do přírody, takže umět řídit začala být nutnost.

Splnilo stěhování svůj účel?

Absolutně. Předtím jsme bydleli naproti Dejvickému divadlu a měli jsme několik zajímavých sousedů. Obývací stěnu s námi sdílela Petra Janů. Když se rozcvičovala na večerní koncert, dvě hodiny zpívala Gershwina.

Vypnul jsem počítač, dal si nohy na stůl a užíval si sólového představení pro jednoho posluchače. (smích) Nicméně pořád tam byl hluk z ulice a koncentrace zplodin. Když teď vystoupím z auta u Jílového, kde máme dům, už na první počich je to rozdíl.

I v zimě?

Bydlíme ve vesnici s dvanácti stálými obyvateli, a když už jeden z baráků pod námi zasmrdí, nasaje to řeka a odnese pryč. Víte, co nás definitivně přesvědčilo, abychom ten domek koupili? Když jsem vedle něho zahlédl mloka skvrnitého, který je dokonalý lakmusový papírek čistého prostředí.

V potoce za zahradou jsme pak objevili ještě pstruhy a raky. Byli jsme u vytržení, protože přesně tohle jsme chtěli. Vůbec nám nešlo o luxus, ale o přírodu. Čím divočejší, tím lepší.

Do Vysokých Tater jezdí odmala a už v pěti letech s rodiči zdolal Slavkovský štít.

Do Vysokých Tater jezdí odmala a už v pěti letech s rodiči zdolal Slavkovský štít.

FOTO: archív Radka Balaše

Jako malý, už v době, kdy jste hrál v Brně divadlo s Bolkem Polívkou, jste chtěl být údajně myslivcem.

Dlouho jsem s tím nápadem doma otravoval. S tatínkem jsme sbírali brouky a motýly, takže jsem měl třeba výstavní kolekci asi šesti roháčů obecných. A s láskou k přírodě byla spojena i některá moje alotria.

Nejdřív jsem v lese nasbíral šneky a v krabici je dal do prádelny, že je budu chovat. Když maminka vstoupila do místnosti a všude po stěnách viděla slizké stopy od desítek hlemýžďů, myslela, že mě zabije.

Další slavné číslo už se rodičů tolik netýkalo. S kamarády jsme v polích nachytali cvrčky a vysypali u nás na skalce, aby se v ní zabydleli. Rozlezli se i do zahrady k sousedům a v noci začal koncert, že se vůbec nedalo spát. (smích)

Všem bylo jasné, jaká známá firma za tím stojí. Trvalo asi měsíc a půl, než se cvrčci rozlezli do širšího okolí. Jinak když to šlo, rodiče mi vycházeli vstříc a mohl jsem mít doma spoustu zvířat, včetně zraněných ptáků.

Jde vám v přírodě práce víc od ruky?

To si pište! Když jsme ještě před časem trávili kus prázdnin v chalupě na Šumavě, kde vyrůstala manželka, jednu stránku libreta jsem byl schopen napsat za poloviční čas než v Praze, protože jsem se absolutně soustředil.

Chalupa sice byla v blízkosti horala se stádem 350 ovcí, které bečely a občas se prohnaly kolem, ale to jsou zvuky přírody. Teď nám pod okny hučí splav a zpívají ptáci. Někomu by to možná vadilo, ale pro mě je to rajská hudba.

A co činnosti spojené s údržbou domu, zvládáte je?

Když mám udělat věc zásadního rozsahu, vždycky manželce říkám: Víš co, já radši vymyslím způsob, jak vydělat na to, abychom si mohli zaplatit odborníka. (smích)

Protože jsem poměrně obratný, jak jsem dlouhá léta tančil, nemám problém vyskočit na střechu a vyčistit okapy. Ale třeba do elektriky bych vůbec nezasahoval, což je paradox, protože můj táta byl elektrikář, který dokázal všechno na baráku obstarat. Dodneška si pamatuju, jak ze staré pračky udělal cirkulárku.

Dovolená na golfu v teplých krajích patří u Balašů k povánoční tradici.

Dovolená na golfu v teplých krajích patří u Balašů k povánoční tradici.

FOTO: archív Radka Balaše

Kromě toho byl taneční pedagog a stepař, a abych měl jako malý kluk kde trénovat, vybudoval ve sklepě malou tělocvičnu, kterou jsem pak využíval až do svých třiceti let. Dva roky kutal jak permoník, vyvezl asi pět tisíc koleček hlíny, nechal položit taneční podlahu, udělal zrcadla, baletní tyč, ribstoly.

Když jsem si pak jako režisér nebo choreograf potřeboval něco připravit, stačilo seběhnout o dvě patra níž. Naší domácí zkušebnou prošli herci jako Bolek Polívka, Pavel Kříž, Vladimír Javorský nebo Stanislav Zindulka, kterého táta učil stepovat.

Není vám někdy líto, že sám nehrajete?

Na konzervatoři, kde jsem studoval herectví, mi režisér Alois Hajda řekl: Radku, já s tebou začínám mít problém, protože ty nemáš myšlení herce. Pořád se staráš o všechny ostatní figury, jenom ne o tu svou. A to je chyba, protože herec musí být sobecký. Zamysli se nad tím, jestli bys nechtěl raději dělat režii. Naprosto se trefil. Baví mě totiž strukturovat hru jako celek, podobně jako když Leonard Bernstein popisoval, proč se chtěl stát dirigentem. Miloval vážnou hudbu a toužil hrát na každý nástroj v orchestru.

Věděl, že jako muzikant to nezvládne, ale v pozici dirigenta se stane celým orchestrem. Když představení běží a každý herec si plní svůj úkol, pociťuji opravdu až fyzickou rozkoš. Zpětně navíc vidím, že pro herectví nejsem vhodný typ, protože mám nevýrazný obličej i hlas a v obrovské konkurenci bych byl sotva průměrný.

Tahle profese stojí a padá s talentem. Jako učiteli na JAMU mi bylo hrozně líto poctivců, kteří dřeli, ale úspěch sklízeli často ti lemplové, kteří skoro nechodili do školy. Měli zkrátka talent.

Řada herců si spolupráci s vámi pochvaluje, protože na ně nekřičíte.

Hodně s nimi komunikuji, protože vím, že herci jsou spíš křehké nádoby než tvrďáci a mají rádi vlídné zacházení. V první řadě se tedy snažím navodit atmosféru, aby práce všechny bavila. Když herce držíte pod krkem, může se to špatně odrazit na výsledku. Profesoři mě sice učili různé drsné finty, jak herce znejistit, ale zatím nemám důvod to dělat.

Někdy rozpláču spíš spolupracovníky, scénografku nebo kostýmní výtvarnici, protože jim je líto, že nejsou schopné splnit mou představu. Já na to nevypadám, ale občas i zakřičím.

Květa Fialová, která mi hrála hraběnku v muzikálu Adéla ještě nevečeřela, kolegovi, když ji byl navštívit, řekla: Pozdravuj Radečka a vyřiď mu, že je strašně milý, když režíruje svou pozitivní metodou, ale vůbec se mně nelíbil, když na ostatní křičel.

S manželkou Janou, zpěvačkou a hlasovou pedagožkou, se občas potkávají i na společných projektech.

S manželkou Janou, zpěvačkou a hlasovou pedagožkou, se občas potkávají i na společných projektech.

FOTO: archív Radka Balaše

Kdy dokážete svůj režisérský mozek vypnout?

Jedna z mála činností, která mě k tomu svou náročností přinutí, je golf. Jinak pořád trnu hrůzou, abych se neprobudil ve tři v noci, kdy už je mozek na rozdíl od těla odpočatý a hned začne vrčet, jak na divadle například udělat výstup, který zatím nemá dobrou tečku.

Zároveň si uvědomuju, že si musím odpočinout, abych nezmagořil. Znám kolegu, kterému se to už stalo. Projevuje se to třeba tím, že v hledišti nahlas komentuje cizí představení.

Jaké máte v golfu ambice?

Ke hře přistupuji s pokorou a chci při ní hlavně relaxovat v příjemném prostředí, takže hřiště vybírám podle estetických parametrů. Zároveň si krásně zasportuji, protože nachodím až deset kilometrů a našvihám bezpočet ran, při kterých se zpevňuje celé tělo, od břicha po záda. Golf není žádný extrémní sport, takže se mu můžete věnovat do vysokého věku.

Slavný jazzový zpěvák Bing Crosby, který se dožil osmaosmdesáti let, zemřel v Madridu na osmnácté jamce golfového hřiště po vyhraném turnaji. Tomu se říká splněný golfistův sen, takové stáří by nás s manželkou hodně bavilo. (smích)

Někam do tepla k moři se za golfem vydáváme pravidelně po Vánocích, které trávíme doma s rodiči. Manželka je velký příznivec vánoční poetiky, takže kromě stromku nastrojí celý dům, čehož se vždycky trochu děsím.