Filípek zhluboka kašle, kvůli tomu teď nemůže chodit do školky, a nejdřív se trochu bojácně schovává pod dekou.

„Kolik ti je let?“ zkouším ho.

Vystrčí hlavu a ukáže čtyři prsty.

„A máš ségru, že?“

„Hm,“ přitaká a jeho otec dodává: „Ta sem chodí jednou za čtrnáct dní. Je u matky, ale budu o ni bojovat, abych ji dostal nastálo.“

Na stole je čistý ubrus, v koutě hraje televize, postel, kde vedle sebe otec se synem spí, je rozestlaná. Vypadá to, že si na společné soužití v jedné místnosti docela zvykli.

„Ale můžu vám říct, že když jsem se tady ocitl, byl jsem úplně na dně. Tři měsíce mi trvalo, než jsem se dal dohromady,“ přiznává Josef Burger. Snad abych ho nepovažoval za nějaký chronický sociální případ, zdůrazní: „V azyláku jsem poprvé v životě.“ Tím zároveň dá najevo, že jako chlap od rodiny jistě není pyšný na to, kde se synem momentálně žije.

Uvědomuje si však, že to je jen přestupná stanice na cestě do normálního života. A svoje plány už má. Bydlí tu skoro rok, což je taky obvyklá hranice, jak dlouho smějí klienti zůstat.

„Jsem spokojený, i zaměstnanci nám vycházejí vstříc,“ nestěžuje si, „ale už bych tu nechtěl dál žít.“

„Maminky víc problémy řeší, jsou citlivější, tatínkové zase praktičtější,“ pozoruje vedoucí azylového domu Blanka Mahdalová.

„Maminky víc problémy řeší, jsou citlivější, tatínkové zase praktičtější,“ pozoruje vedoucí azylového domu Blanka Mahdalová.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Zařízení ve Znojmě-Hradišti spadá pod Diecézní charitu v Brně a je pomocí pro rodiče, kteří museli z nějakého důvodu opustit svůj domov a na nový neměli peníze. Častěji to potká ženy matky, ale hradišťský domov má v názvu, že je i pro otce. V republice je takových „společných“ zařízení jen několik. Do roku 2010 tu ubytovávali pouze matky, ale když se po rekonstrukci rozšířil, mohli začít nabízet bydlení i otcům. Kapacita je 43 lůžek v samostatných bytech, které obývá jedenáct matek, dva otcové a s nimi 29 dětí.

Častěji hledají pomoc mladé matky, které se teprve snaží nějak poprat se životem. Josef Burger je ale devětačtyřicetiletý urostlý chlap, původní profesí horník, který by určitě měl nárok na to, aby ve svém věku nemusel začínat skoro od nuly. Moji otázku, za jakých okolností se do domova dostal, mi ani nenechá dopovědět a hned vypálí: „Kvůli manželce.“

Viník? Manželka a alkohol

Myslel jsem si, že v domově narazím na muže, kteří jsou vdovci, o ženu přišli a péči o dítě nezvládají. Jak uvádí vedoucí domova Blanka Mahdalová, matky v podstatě vždy žijí. Jenže jako mámy nefungují. „Buď jsou ve výkonu trestu, nebo o péči o dítě z nějakého důvodu nejeví zájem,“ vysvětluje.

Dluhy, ztráta zaměstnání, exekuce, domácí násilí nebo alkoholismus partnera. To jsou nejčastější důvody, které sem jak ženy, tak muže přivedou. U Josefa Burgera byl tím důvodem podle jeho mínění právě alkoholismus jeho manželky. Žili spolu šest let, znají se ještě o čtyři roky déle. „Až postupem času jsem přišel na to, že pije. Scházela se s určitými lidmi, našla si přítele, mateřskou si nechávala pro sebe, já jsem se musel starat o obě děti, přišel jsem o práci, neměli jsme na nájem.“

Když jsem přišel, měl jsem v peněžence sedm stovek na čtrnáct dní. Nevím, jakým zázrakem jsem to zvládl, ale holky měly uvařeno, nachystané svačiny.Jan Opavský, klient azylového domu

Dceru má jeho žena u sebe jen díky tomu, že na ni dohlíží babička - matka manželky. Ta se o obě děti stará i v případě, že u ní syn jednou za čtrnáct dní pobývá. Žena se odmítá léčit a Josef Burger doufá, že dceru od ní co nejdřív osvobodí. „Lituju, že už jsem to neudělal dávno.“

Co zbytek rodiny, nemohl pomoct? „Já nikoho nemám, všichni už umřeli,“ posmutní, zatímco Filípek, který z toho ještě nemá rozum, se už osmělil, točí se kolem něj a předvádí letadlo.

„S mámou se vídá, ale vztah je to chladný,“ říká o svém synovi.

Pobyt v azylovém domě byl vlastně jediným řešením, ale dělá všechno pro to, aby to bylo řešení jen dočasné. Novou práci sehnal, ale z pověrčivosti o ní nechce mluvit. A bydlení už má vyhlédnuté. „Podnájem tři plus jedna, pěkný, suchý, teplý byt, částečně zařízený. Chtěl bych tam žít s oběma dětmi.“

Jejich pobyt v domově pomalu končí a Josef Burger chce být zase tátou se vším všudy. „Chci žít hlavně pro ta děcka, jsou ještě malá. Pro ně bych udělal všechno.“

Nejen uvařit, ale i pomazlit

V hradišťském domově se za pět let vystřídalo jedenáct otců s dětmi. Jak klientky reagovaly na to, když se k nim přistěhoval první „vetřelec“? Vždyť právě muž je často tím důvodem, proč i s dětmi hledají jiné útočiště.

„Záleží, proč tu byly,“ odpovídá Blanka Mahdalová. „Jinak se tvářily oběti domácího násilí, kdy muž byl agresor a ubližoval jim, jinak se na to dívaly ty, které o bydlení přišly třeba kvůli exekuci.“

První muž to měl jednodušší v tom, že to byl podle jejích slov „pohledný tatínek“. „Ostatním maminkám nevadil, naopak si ho předcházely. Myslím si, že se tady měl velice dobře,“ usmívá se.

Vzpomíná si i na případ, kdy se tu dva klienti dali dohromady. „On tu byl s jedním dítětem, ona se dvěma, teď bydlí spolu a mají jedno dítě společné.“

Kus dětství bez mámy a v azyláku. Jan Opavský se přesto snaží, aby svojí dceři Nikolce vytvořil co nejlepší zázemí.

Kus dětství bez mámy a v azyláku. Jan Opavský se přesto snaží, aby svojí dceři Nikolce vytvořil co nejlepší zázemí.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Možná že někteří muži berou jako ostudu, že skončili právě tady, ale tohle už podle vedoucí domova musejí mít v sobě vyřešené předem. Pobyt v domově je dobrovolný a motivace otců většinou jasná.

„Když se o dítě starají, nemusí být díky tomu umístěno někam jinam, třeba do pěstounské péče. Takže se pořád snaží, aby dítěti zachovali rodinu. Já je za to obdivuju,“ říká Blanka Mahdalová a vzpomíná na otce, který se u nich ocitl s pěti malými holčičkami. Dnes s nimi bydlí v bytě, který dostal, a o dcery pečuje. Jejich matka žije, ale nejeví zájem. Jak si s takovou ženou mohl postupně pořídit pět dětí, nad tím ale vedoucí domova jen krčí rameny.

Navzdory tomu, že se otcové v nouzi chtějí o své děti postarat, často se ukáže, že to vlastně neumějí. Jednoho musely zaměstnankyně domova naučit, jak se při praní třídí prádlo na světlé a tmavé, jiní se tu zdokonalili ve vaření. Jeden táta uvedl, že se naučil být ke svému dítěti přístupný.

„Nastoupil sem se čtyřletou holčičkou. Vařil jí, staral se o ni, ale nevěděl, že občas potřebuje pomazlit nebo přečíst knížku. Proto taky děláme společné aktivity a v létě jezdíme i stanovat - aby děti viděly tatínka i v jiné roli,“ říká Blanka Mahdalová.

Sedm stovek v peněžence

„Já jsem se nepotřeboval nic učit. Vařit umím,“ říká Jan Opavský, druhý táta v hradišťském domově.

„Ale péct neumí,“ skočí mu do řeči devítiletá Nikolka. Je to jedna z mála chvil, kdy jeho dcera promluví, a taky jediný moment, kdy se usměje, protože jinak sedí při rozhovoru zaraženě vedle něho. Snad je to cizí návštěvou, možná tím, co všechno má za sebou.

„Máš tu nějaké kamarády?“ snažím se ji zapojit.

„Aničku, ale ta se se mnou nebaví,“ jmenuje dceru jiné klientky.

„Ale baví, akorát si furt děláte naschvály,“ reaguje na to otec a vrací se ještě k vaření: „Je pravda, že péct neumím, to mě moje máma nenaučila. Hustila do mě hlavně vaření, že se mi to bude v životě hodit. A měla pravdu.“

Péct se naučila jeho starší dcera, čtrnáctiletá Jana, která mu s péčí o domácnost i o mladší sestru hodně pomáhá. Jak se tu všichni ocitli? Na to se devětatřicetiletý muž jen ušklíbne se slovy, že to bude rychlovka. Za vším hledej ženu. To platí u mužů v azylovém domě skoro stoprocentně. „Jednoduše, začalo to, když jsem jezdil po republice za prací. Je to tak pět šest let, kdy jsem zjistil, že mi začala zahýbat. Praštil jsem dveřmi.“

S manželkou začali žít odděleně. Ovšem po nějaké době zjistil, že jeho žena ani její nový přítel nepracují a neplatí nájem. Jan Opavský si našel nový byt a dcery do něj vzal, jenže z invalidního důchodu, v němž je po operacích páteře, nemohl podle svých slov platit nájem a inkaso, dluhy po manželce, a ještě živit děti. „Tak jsem radši živil holky, než platil nájem…“

Na výpověď z bytu nemusel dlouho čekat. Příbuzní u sebe místo neměli, úřednice ze sociálky mu proto poradily zařízení ve Znojmě. „Začátky tady byly dost krušné,“ vzpomíná na dobu před sedmi měsíci. „Když jsem přišel, měl jsem v peněžence sedm stovek na čtrnáct dní. Nevím, jakým zázrakem jsem to zvládl, ale holky měly uvařeno, nachystané svačiny.“

Práci už našel, v jedné firmě sedí na vrátnici, kontroluje příjezdy a odjezdy, párkrát za směnu fabriku obejde. „S mými zády ideální práce,“ konstatuje s vědomím, že nic moc lepšího nesežene. Ale i přesto na tom staví svoji budoucnost. Z každé výplaty odkládá peníze na kauci bytu, kam chce jít s dcerami do pronájmu. Prosincová ještě padla na Vánoce a narozeniny dcer, ale z té lednové už začal střádat. „Počítám, že ještě tak tři čtyři výplaty, budu mít na kauci a tradá…“

Chlap má mít práci

Osmiletý chlapec a dvě holčičky, šest a pět let, způsobně napochodují do místnosti a pozdraví: „Dobrý den.“

Jejich otec Zoltán Rafael (35) jde hned za nimi a sedá si se mnou v kanceláři Azylového domu svatého Josefa v Lochovicích u Berouna. Oproti otcům ze Znojma má výhodu, že na svoje děti není sám. Je tu i s manželkou, protože zdejší domov nabízí ubytování jak jednotlivým rodičům s dítětem, tak celým rodinám. I tady opět převažují matky.

V Česku chtěl Zoltán Rafael začít znovu a lépe, ale trochu se to zadrhlo. Pomoc z domova pro matky a otce v nouzi přišla vhod.

V Česku chtěl Zoltán Rafael začít znovu a lépe, ale trochu se to zadrhlo. Pomoc z domova pro matky a otce v nouzi přišla vhod.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Muži mají víc možností, možná si snáz poradí. Hodně záleží na tom, jestli pracují. V případě, že jim děti pohlídají, můžou vydělávat peníze,“ uvažuje nad důvody vedoucí azylového domu Alena Nováková.

Zoltán Rafael je tu sice i s manželkou, ale jako muž cítí zodpovědnost za situaci, do níž se jeho rodina dostala. Přistěhovali se ze Slovenska - jak jinak než za lepším. Jakkoli to může znít naivně, je přesvědčený, že u nás je opravdu lépe. „Je tady větší možnost práce a já chci, aby tady moje děti vyrůstaly,“ říká přesvědčivě.

Jenže sotva práci našli, kvůli propouštění o ni brzy oba manželé přišli. Stejná písnička - žádná práce, žádné peníze na nájem. O azylovém domě se pan Rafael dozvěděl náhodou.

„Pracoval jsem na lince s jedním kamarádem a ten mi vyprávěl o tom, že bydlí v azyláku. Nenapadlo mě, že o dva měsíce později se mi to bude hodit.“

Tak jako ve Znojmě i tady se za pobyt platí - 70 korun denně za dospělého, 40 za dítě. Což obvykle v klidu pokryje podpora v nezaměstnanosti nebo sociální dávky.

Zoltán Rafael ale tvrdí, že chlap má mít práci, takže už znovu pracuje - v továrně na automobilové součástky v Žebráku. V azylovém domě je s rodinou od listopadu a pobyt tady vidí nanejvýš na několik měsíců.

„Až si našetří, můžou se zase odstěhovat a žít normálně,“ říká Alena Nováková.

Většina jejich klientů se po odstěhování ztratí z doslechu, někdy bohužel i s nesplaceným dluhem za bydlení. Jiní rádi přijedou po čase navštívit zaměstnance domova a připomenout si, jaké to bylo, když se odráželi ode dna.