Čtu Levhartici, jsem na straně 60 a vaše hlavní hrdinka je pořád v posteli nebo v parku s různými mužskými. Tedy, jednou už se dostala do práce - uklízí ležáky v domově seniorů - ale její den znovu skončí sexem.

Vydržte ještě tak na stranu 90, tam někde se to trochu změní.

Je to na začátek docela erotická nálož a já už bych se o postavě chtěla dovědět něco víc.

Ona se léčí sexem, a vzhledem k tomu, že to je špatná pornografie, jak ráda říkám, je hodně sexu na začátku. Dobrá pornografie začíná pomalu a na konci graduje. U mě je to přesně obráceně. Tak ještě vydržte, až se vyléčí.

Proč ten sex popisujete tak detailně a drsně?

Proč ne? Ona má drsný život.

Spisovatelka Iva Pekárková

FOTO: Michaela Feuereislová

Myslíte na to, že si knihu otevře třeba puberťák?

Levhartice není pro puberťáky. Když jsem ji psala, myslela jsem spíš na ženy nad čtyřicet let, které už v životě něco poznaly. Kniha se dá číst v několika rovinách - je tam o sexu, o životě imigrantů v Londýně, o zvycích v Africe, kde je například chlapík s velkým penisem svým kamarádům pro smích. Jo, v téhle kapitole jsem se docela vyřádila.

Víte, kolik českých mužů to povzbudí?

Ano, naši muži jistě potřebují povzbudit. (směje se) A ženy také.

Četla jsem dvě recenze a v podstatě dobré! Jste prý výrazně lepší než autorka bestselleru Padesát odstínů šedi.

Přečetla jsem asi třetinu Odstínů v angličtině, takže není možné vymlouvat se na překlad. Opravdu to není dobrá kniha.

Teď jsou erotické romány v módě, takže jedete na vlně.

Nálepku „erotický román“ Levhartici přikleplo nakladatelství, já jsem se nebránila. Erotika tam skutečně je, ale propašovala jsem tam spoustu závažnějších věcí - mezirasové vztahy nebo život v Africe.

Na nedávném křtu Levhartice v pražském Luxoru jste prozradila, že jste ten příběh ukradla své kamarádce.

Neukradla, ale mám kamarádku, která něco z toho opravdu prožila. Jí se stalo i to, že měla v Londýně milého tmavé pleti a za ní na návštěvu přijela její dcera s přítelem - náckem, který v každé větě několikrát používal slovo negr a vykřikoval, ať se ta verbež vrátí zpátky do Afriky. Matka se paradoxně nebojí cizích kultur, zatímco její dcera je uťápnutá, bázlivá a zcela ve vleku rasisty.

Je Londýn správné místo na léčbu sexem?

Určitě je jedním z lepších míst. Záleží ovšem na tom, jak se chcete léčit. Ještě o chlup snazší by to bylo v Africe, ale tam většinou nastane problém: běloška bude ta bohatá. Pokud nenarazí na hodné upřímné kluky, budou ji využívat. V Londýně je snazší vytvořit si vztahy, ve kterých nevyužívá nikdo nikoho.

Bílé auto, na kterém sedí, je její londýnské taxi.

Bílé auto, na kterém sedí, je její londýnské taxi.

FOTO: soukromý archiv Ivy Pekárkové

Mnoho žen mi potvrdilo, že se tam cítí o deset let mladší. Zvláště ty kolem čtyřicítky, které v Česku už pomalu odepisují, v Londýně je vidí a často vnímají jako potenciální partnerky.

I já si toho všímám: i když ve svém věku už nejsem objekt, se kterým by muži chtěli založit rodinu, chovají se ke mně zdvořile a mile. Žena nepotřebuje, aby jí všichni padali k nohám, stačí, když nemá pocit, že každému překáží.

V Londýně žijete od roku 2005. Jste v něm spokojená?

Ano. Zažila jsem spoustu srandy a posbírala spoustu příběhů. Původně mě tam odvlekl přítel Kenny, Čech nigerijského původu. Pobýváme spolu většinou v „celočernošských“ domech v jižním Londýně a je nám tam skvěle. V Česku na nás všichni zírají: Kenny je hodně tmavý, menší než já, skoro o dvanáct let mladší. V Británii jsme tuctový pár.

Dívají se na vás Britové jako na ilegálku, jak nazývají cizince?

To ne! Ilegál je slangový výraz teenagerů pro lidi, kteří neumějí pořádně anglicky. Říkají tak třeba Polákům, kteří se moc nedomluví, ale jsou tam zcela legálně, zatímco černocha černého jako bota s krásnou angličtinou tak nenazvou. Toho i mladíci přijmou za Brita. Posuzují vás hlavně podle jazyka a podle toho, jak do prostředí zapadnete.

Jak berou naše dívky v pozici au pair?

Víte přece, že máme už od 1. května 2004 povolení v Británii legálně žít a pracovat. Takže jsme tam legální a můžeme dělat jakoukoli práci. Platí to o Polácích a o lidech ze všech zemí, které v roce 2004 vstoupily do Unie. Jen na okraj - v roce 2004 britské ministerstvo vnitra odhadovalo, že za prací přijede ze střední a východní Evropy tak 12 až 15 tisíc lidí, a on přijel téměř milión.

Čím se živíte vy?

Tři roky jsem dělala taxikářku…

…a jak jste si zvykla na jízdu vlevo?

Trvalo mi tak tři týdny, než jsem přestala rozbíjet zrcátka a omylem vjíždět do protisměru - to je prý zcela průměrné. Mimochodem, víte, odkud se dává přednost?

Tady držím Duttaphrynus melanostictus, největší ropuchu v Malajsii, říká milovnice biologie.

Tady držím Duttaphrynus melanostictus, největší ropuchu v Malajsii, říká milovnice biologie.

FOTO: Olga Bártová

Zleva?

Právě že ne. Ať se jezdí na jakékoliv straně, přednost se dává vždycky zprava, to platí ve všech zemích na světě. Britové nedělají žádné problémy při výměně řidičáku - žádné zkoušky, ani ústní, ani praktické. Nikdo se nepřesvědčí, že znáte pravidla silničního provozu, je ale dobré si tyhle věci zjistit.

No, a teď se živím povětšinou tlumočením.

Žila jste necelý rok v Rakousku, jedenáct let v New Yorku, teď v Londýně. Kde se cítíte nejvíc doma?

Nezapomeňte na necelý rok v Thajsku, přes půl roku v Indii a dobře tři roky tu a tam po Státech a Kanadě. A kde se cítím doma? Tam, kde se mi zrovna líbí.

Takže v Londýně?

Jsem původně Pražačka z Nuslí, Botičem křtěná, mám tu kořeny, neřeším to.

Tak jinak - kde byste chtěla mít hrob?

Nechci mít hrob. Je mi úplně jedno, co se stane s mým mrtvým tělem, jestli mě spálí, zahrabou, vyhodí, rozsekají na kousky a nakrmí mnou supy. Čím dřív se dostanu zpátky do koloběhu, tím líp. A ocením ekologické metody.

Emigrovala jste v roce 1985. Bylo vám 22 let a studovala jste mikrobiologii a virologii. Takový úžasný obor a vy rok před ukončením odejdete! Bylo to těžké rozhodování?

Jen do té doby, než jsem se rozhodla. Pak už jsem jen vymýšlela, jak to udělat. Nemohla jsem tady žít.

A nechtěla jste ve svém oboru pokračovat i venku?

Asi by to šlo, ale já jsem po tom moc netoužila. Jeden čas jsem v Bostonu pracovala v laboratoři a dostala jsem trochu strach. Tehdy se hodně řešil virus HIV a AIDS a já nejsem moc zručná, pořád jsem se píchala jehlami. Navíc tenhle obor vyžaduje stoprocentní nasazení, a já od svých třinácti let věděla, že chci psát knížky.

S Nigerijcem Kennym žije už dvanáct let.

S Nigerijcem Kennym žije už dvanáct let.

FOTO: Dora Martínková

Tak proč jste studovala virologii?

Pokud jsem chtěla studovat, musela jsem si vybrat jiný než humanitní směr - na ty se nedostal žádný student se špatným kádrovým posudkem. Otec je fyzik, matka chemička, oba byli vyhození ze strany někdy v roce 1969. Biologie dávala smysl - nemluvě o tom, že mě hrozně bavila.

Ta vaše biologie vypadá také jako rodinný kompromis.

Tatínkovi se nelíbilo, že jsem nešla na fyziku. Tam bych se stejně nedostala. Byla jsem sice na matematiku a fyziku chytrá, ale ne výjimečně. Trápila bych se tam.

Jste jedináček?

Ano.

Zhýčkaný jedináček?

Zrovna nedávno jedna moje nepříliš milá tetička řekla, že jsem příkladem, jak jedináčka nezhýčkat.

Co jste tedy dělala v Americe, kam jste dostala po ročním čekání v Rakousku povolení k pobytu?

Hned po příjezdu mě odchytila přesídlovací organizace, která mě tam dostala. Slušně jsem vládla jazykem, a tak jsem zhruba devět měsíců dělala přesídlovací pracovnici - pomáhala jsem novým uprchlíkům usadit se v USA. Pak jsem odjela do New Yorku.

Tam jste dělala barmanku a sedm let taxikářku. Dost odvážné!

No tak, párkrát mě přepadli, ale nemá moc smysl se bát, když už jsem se pro to rozhodla.

To byla touha po dobrodružství, nebo z nouze ctnost?

Byla to vylučovací metoda. Potřebovala jsem práci, která mě nebude totálně nudit, něco si vydělám a kterou můžu při psaní na delší dobu přerušit a pak se k ní zase bez problémů vrátit. Vylezl z toho taxík. Ani barmanka nemůže přijít na směnu, kdy se jí zamane. V taxíku jsem byla „samostatně výdělečně činná“, mohla jsem si jezdit, jak jsem potřebovala. Především jsem chtěla psát, cestovat, po roce 1989 jsem trávila hodně času v Česku. Ale New York naprosto miluji.

Proč tam tedy nežijete?

Protože New York vám zpočátku dodává energii, ale pak vám ji začne brát. Nakonec neděláte nic jiného, než vyděláváte na byt a na jídlo. V roce 1995 jsem se poznala s manželem. Raymond je velmi netypický Američan, který například neumí řídit auto.

Čím vás zaujal, že jste si ho vzala?

Má velký smysl pro srandu, je vzdělaný intelektuál. Vzali jsme se v Česku, hlavně kvůli jeho imigračnímu statusu, mně to bylo celkem jedno. Zná dobře literaturu, výborně píše, nejlepší věci ovšem do šuplíku, protože se bojí expozice, neodváží se něco vydat. Chtěl odejít z Ameriky do Evropy, tak jsme se v roce 1997 vydali do Česka. Vydržela jsem tady osm let a pak jsem odjela bez něj do Londýna. Raymond žije v Praze a je mu tu prý líp než v Americe.

FOTO: Michaela Feuereislová

Vídáte svou rodinu?

Moc ne. Neměla jsem zrovna štěstí na příbuzné. Patřím k lidem, kteří na dětství nevzpomínají rádi.

Myslela jsem, že jste byla v rodině fyzika a chemičky jako ve vatě?

Pamatuju se na dětství jako na období, kdy ať jsem dělala cokoli, nikdy to nebylo správně. Když jsem přinesla jedna minus, byl mazec. Když jsem přinesla jedničku, tatínek chtěl vědět, proč není s hvězdičkou.

Nicméně jsem milovala biologii, sbírala brouky a domů nosila různé potvory. Měla jsem potápníka, zmiji, která nám utekla, a my ji honili v holínkách po bytě. Asi do třinácti let jsem byla vzorná a hodná. Pak jsem si uvědomila, že rodinné tlaky nezvládnu a přestala jsem je brát vážně.

Vaše maminka zemřela na rakovinu prsu, když vám bylo sedmnáct…

Bylo to strašné. Ale na druhé straně mám pocit, že se mi nic horšího nemůže stát. Možná ještě kdyby umřelo vlastní dítě, ale to nemám.

Vy jste potomka nechtěla?

Nechtěla. Jako malá jsem byla nešťastná, přestože mě naši určitě milovali. Děsí mě představa, že bych - nerada a nevědomky - dělala ze života peklo vlastnímu dítěti.

Z každé své životní etapy jste napsala knížku.

No, z každé ne, jsou místa, která jsem ještě literárně nezpracovala (směje se), ale schovávám si v sobě každý silnější zážitek.

U stromu v Malajsii

U stromu v Malajsii

FOTO: soukromý archiv Ivy Pekárkové

Vaše psaní chápu hodně jako psychoterapii.

Částečně jistě ano, ale mé knihy nejsou o tom, co se mi přesně stalo a kdo mi ublížil. V Levhartici se na konci dočtete, pokud tedy vydržíte, jak se umírá po africku. Není tomu tak dávno, co mi umřel kamarád z Afriky, a já se psaním léčila. Nevyléčila jsem se úplně, ale pomohlo to. Ani ty stránky popisující smrt však nejsou záznamem z deníčku, pojala jsem tu událost jinak.

Letos vám bylo padesát let. Co s tím?

Nic. S tím přece nic nenadělám.

Na kolik se cítíte?

Neřeším to, ani na kolik vypadám. Padesátka! Půl století! No bože, je to príma. Slavila jsem v Londýně, kde se sešlo pár mých známých. Připili jsme na mého andělíčka strážníčka s ošoupanými křidélky, který mě dokopal až k padesátce. Před lety nikdo z lidí, kteří mě znali, nevěřil, že se jí dožiju.

Andělíčkem myslíte svého přítele Kennyho?

Ne, myslím tím „skutečného“ andělíčka strážníčka přece! Toho, který každého z nás provází životem.

Čím je Kenny?

Pracuje pro vlakovou společnost v Londýně. Je spokojený.

Co všechno vám dává?

No všechno (koketně), inspiraci a hlavně mi dal Afriku. To je kontinent, do kterého se proniká ze všech nejhůř. Kenny je z Nigérie, má osm sourozenců, byla jsem tam s ním a získala jsem asi 150 příbuzných. Milují nás, modlí se za nás, je to úžasná rodina, která žije v Benin City a okolí. Kenny je nesmírně hodný člověk. I po těch letech čím víc ho znám, tím ho mám radši, velmi si ho vážím. Není to žádný intoš, ale je chytrý a učenlivý. Vypráví mi krásné příběhy, ty jsou pro spisovatele k nezaplacení.

Jak vám říká?

Podle své maminky Ochunodé, což v jazyce oza znamená něco jako miláček.

Co chcete ještě stihnout?

Ráda bych dopsala minimálně třetí pokračování zvířecí černobílé trilogie, jak tomu říkám, která začala knihou Sloni v soumraku, Levhartice je druhá část, poslední bude Pečená zebra. Jak je patrné, jde o černobílé vztahy. O těch hodně vím.

U stromu v Malajsii

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak dlouho píšete knihu?

Levhartici s přestávkami pět let.

Udělala jste v životě nějakou zásadní chybu?

Chyb jsem udělala moc, ale zásadní asi ne. Mám navíc z pekla štěstí. V osmnácti letech jsem například jela stopem z Třeboně do Plzně, vzali mě dva kluci, byli opilí a jeli tak bláznivě, že jsem vystoupila. Asi o čtyři kilometry dál najeli do stromu a zabili se.

V osmatřiceti jsem přežila absces na vaječníku, který ve mně rostl dvacet let, než se ozval. V Podolí mě narychlo operovali a zachránili mi život. Třeba v Himálaji, kde jsem se o rok dřív sama toulala, by to byl konec.

Proč chodíte sama v Himálaji?

Protože je to úžasné. A mám toho svého andělíčka.

Co vás baví, kromě psaní?

Psaní jako takové mě až tak nebaví, je to práce a svého druhu potřeba. Nejradši cestuju, čtu a poznávám nové věci.

Až se vrátíte do Londýna, co vás tam čeká?

Doufám, že Kenny.