Nebylo vám líp jako tanečnici na scéně?

Určitě a říkám všem svým kolegyním, které chtějí končit, aby to nedělaly dobrovolně. Dokud mohou tančit, měly by zůstat. Pedagogická práce, která může následovat, každého neuspokojí, protože výsledky nejsou hned vidět.

Ve vaší éře byly klidnější poměry?

Nevím, celý můj umělecký život byl neustálý boj. V momentě, kdy jsem nastoupila do Národního divadla, jsem zápasila o existenci. Asi nikdy nebude klid. Moje maminka mi vždycky říkala – Chtělas to, tak to máš! Pokaždé si na ni vzpomenu.

Labutí jezero

Labutí jezero

FOTO: Pavel Horník

Co vám vyčítala?

Hned po studiích v Petrohradě jsem dostala nabídku do Státní a Komické opery v Berlíně. Nepřijala jsem ji a zůstala jsem „jen“ stálým hostem celých sedm let. Možná jsem dnes mohla být vážená zahraniční umělkyně. Nejspíš by se tady ke mně chovali jinak než teď.

Proč jste tu nabídku odmítla?

Já jsem nechtěla odejít. Už od dětství jsem snila o tom, že budu tančit v Národním divadle. Obdivovala jsem Martu Drottnerovou, byla můj obrovský vzor. Viděla jsem Vlastíka Harapese, Olgu Skálovou, Jaromíra Petříka, byla tam silná skupina a pestrý repertoár. První osudové rozhodnutí stejně padlo dřív. Když jsme se 18. srpna 1968 vraceli z Rakouska, kde máma trénovala gymnastky, celníci nás varovali, abychom si to ještě rozmysleli. Jenže já jsem měla v září nastoupit na konzervatoř. To byl můj velký sen, tak nepřipadalo v úvahu, abychom emigrovali. Jsem prostě nenapravitelná vlastenka.

Ale zase jste tančila krásné role, ani nemá smysl je všechny vyjmenovávat. Jaká byla ta první?

Vesnická dívka v Giselle, tančila jsem pas de deux svatebního páru. První velkou roli jsem měla v roce 1976, a to Frygii ve Spartakovi, v roce 1977 pak Odettu a Odilii v Labutím jezeře a teprve v roce 1979 došlo na hlavní roli v Giselle. A už to jelo.

Vy jste ale začínala jako sportovní gymnastka?

Ani to nešlo jinak, oba rodiče byli trenéři sportovní gymnastiky, kde je základem baletní průprava. Otec trénoval ve Vršovicích, maminka na Strahově, vždycky jsem měla kam jít.

Její Julie byla velmi něžná.

Její Julie byla velmi něžná.

FOTO: Pavel Horník

Jak vám to šlo?

Měla jsem strach z obtížných prvků. Třeba na bradla bych nevlezla, na kladinu ano, ale nejvíc se mi líbila akrobacie. Zběhla jsem hodně brzy k baletu. Viděla jsem Labutí jezero s paní Skálovou a bylo rozhodnuto. Bylo mi asi šest let, chodila jsem do baletního kurzu, pak do přípravky Národního divadla a nakonec na konzervatoř. Do Národního divadla jsem nastoupila v roce 1974.

A představením Giselle jste v červnu 1999 ukončila aktivní kariéru. Která role je pro vás klíčová?

Každá balerína touží po Giselle, ale mně dal nejvíc Spartakus. Do premiéry jsem se dostala proto, že paní Drottnerová byla nemocná. To nastartovalo moji kariéru. Tančila jsem s Vlastíkem Harapesem a neoklasický styl toho představení mi byl bližší než čistá klasika. Pak jsem začala jezdit jako host do Berlína, kde se pracovalo také tímto stylem. Mně vyhovovala roztančená, volná forma neoklasiky daleko víc, protože já nejsem ideální typ ani zjev na absolutně čistou klasiku. Jenže paradoxně jsem měla víc klasických rolí. Hlavně na konci kariéry.

Vlastimilu Harapesovi se váš gymnastický základ líbil, protože jste se uměla pořádně odrazit a naskočit do zvedaček, takže on si tolik nenamáhal záda.

My jsme si s Vlastíkem při tanci úžasně rozuměli, to je pravda. Byl skvělý partner a uměl poradit s technikou a výrazem. Myslím, že jsme spolu zatančili nádherná představení. Když se potom stal šéfem baletu, už jsme si tolik nerozuměli. Ve 42 letech mi skončila smlouva a záleželo jen na něm, co se mnou bude dál. Měla jsem jen dvě až tři představení v měsíci, a tak bylo velmi těžké se udržet ve formě.

Vlastimil Harapes byl jejím partnerem nejen v legendární Giselle.

Vlastimil Harapes byl jejím partnerem nejen v legendární Giselle.

FOTO: Pavel Horník

Tak jste to nakonec vzdala?

Ano, a přijala jsem nabídku a stala se uměleckou vedoucí baletu v Laterně Magice. Od roku 2004 jsem nastoupila ve Státní opeře Praha jako pedagog a dvě sezóny jsem byla uměleckou vedoucí.

A teď vás slučují s baletem Národního divadla.

Oni to nazývají slučováním, ale tak to není. Operní sbor a orchestr zůstanou zachovány, ale balet Státní opery jim vadí od té doby, co se začalo říkat, že má lepší úroveň než soubor v Národním divadle. Dokud jsme moc nevyčnívali, nebyl problém.

Kdy se to změnilo?

V momentě, kdy jsem udělala Giselle. Tím jsme vybočili. Giselle jsem nejdřív s velkým ohlasem nastudovala v Ostravě a myslela jsem si, že nebude problém ani v Praze. Jenže nastala hysterie.

Co tedy bude s baletním souborem?

V podstatě zanikne. Petr Zuska, šéf baletu Národního divadla, nabídl smlouvu téměř všem cizincům, a Češi buď skončí ve sboru, nebo budou bez práce. Počítá asi s polovinou souboru.

Představením Don Quijote se Hana Vláčilová rozloučila s baletním souborem Státní opery Praha.

Představením Don Quijote se Hana Vláčilová rozloučila s baletním souborem Státní opery Praha.

FOTO: Pavel Horník

Přitom poslední představení Don Quijote, kterým se soubor loučí se scénou, má velmi příznivé kritiky. Jak se pracuje s lidmi, kteří vědí, že se jedná o jejich závěrečné vystoupení?

Nebylo to jednoduché. Vždycky je potřeba, aby tanečníci byli pořád dobře naladěni a plni elánu, ale nakonec jsme to zvládli.

Proč jste vybrala zrovna Dona Quijota?

Vlastně to byl náhradní titul. Původně jsem chtěla dělat Louskáčka, ale už podruhé nám to vedení Národního divadla zakázalo. Kvůli duplicitě. Marně jsem vysvětlovala, že představení v Národním je úplně jiné než to naše.

Louskáček je snad jen jeden?

Společná je muzika Čajkovského, ale v Národním mají Dickensův příběh, zatímco my bychom dělali klasickou vánoční pohádku. Kvůli Louskáčkovi nebo Labutímu jezeru se mnoho dětí začne věnovat baletu. Ale tohle si nedali vysvětlit.

Takže kývli na Dona Quijota.

Ano, toho schválili s tím, abychom si udělali ještě poslední premiéru a pak konec. Psychicky jsem se necítila dobře, byl to marný boj, ale ta práce mi pomohla. A také tanečníci mohli ukázat, co v nich je. Představení má velký úspěch.

Sama jste v Donu Quijotovi mnohokrát tančila…

Poprvé v roce 1986, dokonce se svým manželem, a to už jsme měli i dítě.

A opět s manželem, tentokrát v oblíbené pohádce Louskáček.

S manželem v oblíbené pohádce Louskáček.

FOTO: Pavel Horník

Je v těch představeních nějaký rozdíl?

Choreografie a kroky jsou v podstatě stejné, ale roli Kitri tančí každá balerína jinak. Nenajdete dvě stejné. Vzpomínám si na soutěž párů v Japonsku, kde se povinně tančilo pas de deux z Quijota, a já se bála, jaká to bude nuda. Ale bylo to úžasné, kostra zůstala stejná, jenže pojetí se u každého velmi lišilo.

Jak jste se umístili?

Tančila jsem s Lubošem Kafkou a skončili jsme druzí. Bylo to v roce 1976.

Jaká je současná Kitri?

Máme dvě výborné interpretky. Moldavanka Alina Nanu je živočišnější typ, temperamentní, lidovější, alternuje ji Japonka Miho Ogimoto, ta je jemnější, elegantnější.

Balet vám dal krásné role, a také manžela. Kdy jste se seznámili?

S Honzou se známe už z baletní přípravky Národního divadla. Dělali jsme spolu jako děti Louskáčka, pak jsme chodili na škole do stejné třídy.

Kdy přeskočila jiskra?

Vždycky jsem s ním chtěla tancovat, byl šikovný a docela mu to slušelo, ale chodit jsme spolu začali až v divadle. To mu bylo dvaadvacet a vrátil se z vojny. Už jsme spolu 28 let manželé.

Ale! Máte 28letého syna…

Ano, museli jsme se brát. Tedy nemuseli, ale udělali jsme to kvůli malému Jendovi.

Co dělá malý Jenda?

Pracuje u počítačové firmy, stále studuje a vypadá to, že už to letos dotáhne do konce.

Jak to, že se syn dvou sólistů baletu Národního divadla nestal tanečníkem?

Myslím, že právě proto. Sice jsme se snažili ho uchránit všech našich pracovních problémů, ale úplně se nám to nepovedlo. Jako kluk dělal judo, aikido, společenský tanec. Kloubní pohyblivost má, krásný nárt také, je elegantní, ale balet nikdy dělat nechtěl.

Hana Vláčilová

Hana Vláčilová

FOTO: archív Státní opery Praha

Co děláte ve volných chvílích?

Jenda už bydlí se slečnou jinde a já chodím domů unavená. Bývám vymačkaná jako citrón. Učím na konzervatoři a pracuji s baletním souborem. Ale naučila jsem se relaxovat tím, že v televizi sleduji tenisové grandslamy. Strašně mě to baví a vydržím koukat třeba čtyři hodiny. Fascinuje mě, jak jeden míč dokáže otočit celý zápas. Moc fandím Rafovi Nadalovi, ale i Rogerovi Federerovi. Oba mě nabíjejí pozitivní energií.

Manžel se nedívá?

Dívá. Honza má sešroubované plotýnky, musel kvůli tomu skončit v Národním divadle. V roce 2001 šel na operaci. Teď se přidaly plicní potíže, takže žádné výlety nebo cyklistické výpravy nemůžeme podnikat. Honza vede tanečníky v plzeňském divadle.

Nelitujete, že jste se dala na balet?

Nelituji, i když jsem vždycky chtěla zkusit něco mimo obor. Třeba úpravy interiéru. Ale vím, že člověk se má držet toho, co zná. Tak se držím baletu, ale je to čím dál těžší.

Co byste tedy ve svém oboru změnila, kdyby to bylo ve vaší kompetenci?

Myslím si, že by měly zůstat oba baletní soubory zachovány a tomu ve Státní opeře udělat takové podmínky jako mají v Národním divadle. Abychom měli k dispozici padesát míst s plnohodnotnou pracovní smlouvou a ne jen papír na externí spolupráci. Vždyť by si ty soubory nemusely konkurovat, my bychom dělali klasiku v původní choreografii a v Národním by mohli dál experimentovat.