Už jste si zvykla psát nový letopočet?

Ne, ručně píšu málokdy a počítač to umí sám. Zatím jsem také nic nevyplňovala, tak vlastně nevím a netrápí mě to.

Jaký byl loňský rok?

Pro mě úžasný. Měla jsem hodně krásné práce, i když jsem už ke konci byla úplně vyčerpaná, končili jsme 19. prosince. Rok jsem začala dovolenou na Jamajce. Pak už nastaly koncerty s mojí kapelou. V létě jsme s Pavlínou Jíšovou a její dcerou Adélkou v triu hostovaly na velkých koncertech skupiny Čechomor. To byl moc hezký zážitek. A také jsem poprvé ve svém životě natočila vánoční desku - Foukneme do svící.

Musím se ale zeptat i na zdraví…

Zatím se všechno jeví dobře. Vůbec není pravda, že ve zdravém těle zdravý duch, jak to učil zakladatel Sokola Miroslav Tyrš. Platí opak - když je zdravý duch, je zdravé tělo.

Věra Martinová

FOTO: Lenka Hatašová

Kdysi jste napsala knihu Až na dno a zase zpátky, což byla mimo jiné reakce na vaši autonehodu v roce 1989, a netušila jste, že se na dno vrátíte ještě jednou. Myslím jaro 2010, kdy vám objevili rakovinu prsu.

Tu knihu napsal Honza Kašpar, už je to dávno. A nešlo jen o autonehodu. Odmalička jsem byla spíše pesimista a stresař. Všechno jsem si moc brala. Svoji nemoc ale nepovažuji za návrat na dno, beru ji jako pokárání a zdvižený prst. Byla to výzva, abych změnila svůj životní styl a hodnoty.

Rakovina je psychosomatická nemoc. Co vás dusilo?

Šlo o souhrn stresových situací, kterými jsem si prošla. Život jsem brala příliš vážně, zodpovědně a soustředila jsem se spíš na negativní věci. To byla ta obrovská chyba. Teď se snažím chovat se obráceně. Mám ráda ten příklad o sklenici, která je buď napůl plná, anebo z poloviny prázdná. Chci ji teď vnímat jako napůl plnou.

Jak ten obrat k pozitivnímu nastal?

Stále probíhá. Ještě pořád se učím vidět věci pozitivně.

Jenže ono se to snadno řekne, ale hůř uskutečňuje.

Když znáte podstatu svých chyb, jde to líp. Házím za hlavu nepodstatné záležitosti, snažím se radovat se z maličkostí a víc se smát. Začala jsem potkávat jiné lidi, kteří vidí svět stejně jako teď já.

Jak to, že jste je předtím neviděla?

Protože jsem byla zaslepená skepsí a negací.

FOTO: Michaela Feuereislová

Přitom varování přišlo už v letech 2008 až 2009, kdy jste dvakrát překonávala infekční mononukleózu, nemohla jste ani vylézt z postele, jak jste byla oslabená. Trpěla jste depresemi.

To se také výrazně zlepšilo. No, někdy je mi trochu hůř, ale to je normální, prostě „depky“ odmítám akceptovat.

Máte teď veselejší písně?

V písničkách to není. Nově jsem udělala jen vánoční desku, kde je téma dané. Předchozí tituly mě ale vždycky stály spoustu nervů. Natočit řadové CD je pro mě obrovská zátěž. I v tomhle na sobě musím zapracovat. Vím, že zodpovědná budu vždycky, ale už se neobviňuji z věcí, které nemůžu ovlivnit. Je nutné se srovnat se svým svědomím, mít pocit dobře odvedené práce a radosti z ní a netrápit se tím, co by, kdyby…

Má ta změna odezvu i v soukromí? Jste doma příjemnější?

Myslím si, že ano. Řekla bych, že se teď se mnou líp žije. Když vedle sebe máte člověka, který je pořád v depresích a utápí se v nihilismu, není to asi moc spokojený život. Na Silvestra jsme šli na divadelní představení A do pyžam!, pak jsme se s manželem toulali Prahou a já jsem ji poprvé zažila úplně jinak. Krásy města mě přímo oslňovaly, z davů, ze kterých jsem vždycky měla hrůzu, najednou vyzařovala pozitivita, pospolitost, lidé se objímali a přáli si šťastný nový rok, ten Babylon národů se mi líbil.

Nenapíšete o tom druhou knihu?

Zatím se k ničemu takovému nechystám. Navíc na to nejsem ještě dost stará, abych byla moudrá.

Odborníci vás označují jako první dámu country music. Pořád to platí?

Je to takový kruh. Ke country a trampským písním jsem přičichla v dětství na skautských táborech. Líbila se mi ta romantika, trampování, hraní u ohňů. Jenže pak jsem na konzervatoři začala studovat klasickou kytaru a odvedlo mě to jinam. Tehdy mě nadchly šansony, folk, blues, ale i černá muzika. Tohle všechno je ve mně dodnes namíchané. Termín první dáma country music před lety vymyslel Michal Bukovič a už mi to zůstalo. Rozhodně to ale pro mě není žádná koule na noze.

FOTO: Michaela Feuereislová

Víc ve vás vidím šansoniérku. Neumím si vás totiž jako kotlíkářku představit.

Pozor, ten kotlík ve mně také určitě je! Zažila jsem ho a ráda na to vzpomínám. Jen už v něm dnes nevařím a ani nespím pod širákem. Ke country to není nutná rekvizita.

Pořád nereagujete na ten šanson…

Nejradši bych byla, kdybych prostě byla Věra Martinová bez škatulky. Toho bych jednou chtěla dosáhnout.

Kolem vás se vyskytuje muž jménem Jamie Marshall. Kde se tu vzal?

On žije na střídačku tady a v Anglii. Je to skvělý kytarista, bluesový zpěvák s ojedinělým hlasem, báječný muzikant. Kdysi jsem ho potkala na festivalu Slávka Janouška a teprve po letech jsem ho požádala, aby mi napsal písničku. Napsal mi jich víc a sedli jsme si natolik, že spolu hrajeme už pět let. Naše první společná deska se jmenovala Věřím svým snům.

Nezamiloval se do vás?

Ne, ne, ne! Rozhodně mi to nikdy nedával najevo. Jamie už je dávno za padesátkou, nicméně má rád mladé holky. Je to světoběžník, není a asi ani nechce být nikde vázaný.

Na vánočním CD - Foukneme do svící - zpívá i vaše dcera. To proto, abyste ušetřila?

Anežka odvedla dobrou práci a dostala zaplaceno jako ostatní. Překvapilo mě, jak zpívá a dobře slyší.

Tak snad ji znáte z domova, ne?

To právě ne. Je totiž introvert, zpívá si pro sebe nahoře v pokojíčku nebo na táboře, kam teď jezdí už jako vedoucí. Přede mnou nechce. Když před dvěma lety začala hrát na kytaru, přemohla se a přišla, abych ji naučila základy. Dál už si zase brnká sama. Vždycky se zlobí a říká, abych na ni nekoukala a neposlouchala ji.

Chcete ji vtáhnout do stejného kolotoče?

Nikam ji tahat nechci, ale pokud mě požádá o pomoc, ráda jí poradím. V žádném případě ji do ničeho cpát nebudu, protože muzikantský život není snadný.

Osmnáctiletá dcera Anežka sice také zpívá, ale chce studovat psychologii.

Osmnáctiletá dcera Anežka sice také zpívá, ale chce studovat psychologii.

FOTO: Lenka Hatašová

Jaká vaše dcera je?

Letos maturuje na pedagogickém lyceu a chtěla by studovat psychologii. Ale přihlášek si dá asi víc, není úplně vyhraněná. Může se nakonec vydat jiným směrem. A jaká je? Úžasná, hodná, spolehlivá, empatická. Doufejme, že se jí to v nové éře, která snad bude víc zaměřená na duchovno, bude hodit.

Učíte ji, jak to koulet s muži?

Vážím si toho, že si někdy přijde pro radu. Já jí ale můžu předat jen své zkušenosti. Dnes jsou děti úplně jiné, takže si se životem stejně bude muset poradit především sama. Naštěstí má hodného kluka. V každém případě jsem šťastná, že spolu máme krásný vztah, a vždycky tu pro ni budu.

Jestli počítám dobře, letos oslavíte dvacet let svého manželství.

Počítáte špatně, brali jsme se v lednu 1993, takže ještě jeden rok chybí.

A jak se žije s bubeníkem?

Stejně dobře jako s kýmkoliv jiným, je-li to dobrý člověk. Samozřejmě nějaké problémy byly, ale dokázali jsme je s Jardou překonat a zůstali jsme spolu.

Jenže bubeníci mají ve zvyku pořád poklepávat prsty nebo příborem, čímkoliv. Musí to být o nervy.

Jo, to oni dělají, jenže to já už neřeším. Je to stejné, jako když žijete u tramvajové zastávky nebo vedle nádraží, taky ty zvuky časem nevnímáte.

FOTO: Michaela Feuereislová

Vaše cesta vedla z okraje rodné Dobrušky na konzervatoř v Brně, pak jste se ve 22 letech přestěhovala do Prahy a teď už od vašich 35 let bydlíte v Černošicích. Takže jste obloukem zase skončila na vesnici.

Tak moment, Černošice nejsou vesnice! To by vám domorodci dali. Nevím, jestli bych dokázala žít na malinkaté vesnici, odkud se všude musí dojíždět, i na nákupy. My tady máme veškeré městské vymoženosti.

Myslím spíš klidnější život…

To ano a větší sepětí s přírodou a pocit volnosti. Bez toho nemůžu být. Jsem Vodnář a tohle vzdušné znamení pro mě platí beze zbytku. Potřebuji svobodu a tu tady mám. V Praze bych takovou nikdy neměla.

Máte dům, zahradu, dva psy, králíka. Máte také zahradníka?

Ne, mě to baví. Naše zahrada je v létě krásná hlavně tím, že není umělá. Necháváme v ní růst staré stromy, na kterých už neroste ovoce, ale dávají stín. To je pro mě důležitější dar. Nelíbí se mi vyžehlené geometricky uspořádané parcely, bála bych se tam šlápnout.

V naší zahradě je příjemně a hlavně jí nesloužíme. Když na ni nemám čas, nechám ji osudu, neprožívám to. Loni jsme dokonce zlikvidovali zeleninové záhony, protože jsme nemohli nikam odjet, aby nám neuschly okurky a rajčata. No, dejte pokoj! Místo toho jsem nasázela kytičky - hortenzie, ibišky, boubelku, levanduli. Říkám tomu místu podle Hrubína Květuščina zahrádka.

Co vaše výtvarné sklony? Jaký obraz jste namalovala naposled?

(směje se) Loni v zimě a byly čtyři. Portrét pro kamarádku, akt pro kamaráda, židovskou uličku v Třebíči a uličku v Rovinji.

Před rokem touhle dobou jste byla na Jamajce. Vyrazíte zase někam?

V únoru poletíme s přáteli do Keni. Miluji cestování. Plním si sny, vždycky jsem chtěla vidět safari, láká mě tamní příroda a oslavíme tam i moje narozeniny.

K moři jezdí zásadně mimo sezónu, kdy jsou pláže prázdné a slunce tolik nepálí.

Cestování miluje.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak vidíte letošní, údajně katastrofický rok?

Ale to vůbec není pravda. Naopak to bude začátek lepší doby. I já začínám vnímat pozitivní energie, které nás odpoutávají od konzumního způsobu života. A to nejsem žádný fanatik nebo blázen, který propadá obskurním vědám. Nemyslím si, že avizovaným návratem k přírodě se vrátíme do zemljanek, ale dojde k přehodnocení životních postojů. V tom vidím tolik diskutované poselství Mayů.

Co letos vlastně chystáte?

Vůbec nic velikého. Chci prostě žít a pracovat, těšit se z koncertů, ty mě naplňují energií, potlesk je droga. Pokud se ve zdraví vrátím z Keni, budu zpívat a žít. Nic víc.