Myslím, že váš společný život byl na odbočky dost bohatý. Jste spolu už neuvěřitelných čtyřicet sedm let.

Jan Kačer: Nina má taková dvě hesla z nějakých anket, kam kdysi ženy psaly, jak si udržeti muže. Některé tam psaly o zaříkávání, kouzlech a sexu, ale vyhrála to nějaká osmdesátiletá baba, která stručně napsala: Krmte tu bestii. To se Nině moc líbilo. A po letech to zase vyhrála ženská, která napsala: Mužský jsou legrační, ani si jich nevšimneš. A mezi těmito dvěma hesly se pohybuje naše manželství. Poslední dobou převládá to druhé.
(Paní Nina na chvíli zmizí v kuchyni, kde připravuje kávu.)

Jan Kačer: Je fakt, že se mě lidi vyptávají, jak se mnou ta Divíšková mohla vydržet tak dlouho. Tak jsem se zamyslel, abych ten průser zdůvodnil. A přišel jsem na to, že jsem žil s několika Divíškovejma.

S kolika?

První byla naivka, měla sedmnáct osmnáct let, byla z Brna, mluvila altem, a když jsem ji pozval do hospody, tak chtěla kompot a hósku. Nenáviděla každého, kdo kouřil. A kdo pil, to byl alkoholik. Pak to byla novomanželka v krásných šatičkách. Pak přišla nádherná maminka, která se starala o dvě, později o tři děti, potom zase teta, to když se starala i o jiné, pak byla matróna, to když se děti začaly vdávat, a teď je bába. Tak s těmito ženskými jsem žil. Furt je to ta samá, ale v podstatě furt jiná.

Nina jednou řekla, že manželství je o tom, že když jsem jednou něco slíbil, tak že to splním. A s životem taky. A pokud jste dostal život, musíte vědět, že jste ho dostal se vším všudy. To znamená s radostmi, s trápením i se smrtí. Čili naříkat, že je vám sedmdesát, že jste starej a všechno vás bolí, to je porušení smlouvy. Předtím jste dostal sedmdesát let na to, abyste se radoval. A pak za to zaplatíte tím, že se změníte v popel a pohnojíte kedlubny.

Před kamerou se manželé potkali málokdy. Ve snímku Velká neznámá z roku 1970 se jim to poštěstilo.

Před kamerou se manželé potkali málokdy. Ve snímku Velká neznámá z roku 1970 se jim to poštěstilo.

FOTO: Pressdata

Mluvil jste o manželství jako o slibu. Ten jste oba dodrželi, ačkoli vaše soužití mělo desetiletou pauzu.

Jan Kačer: Jakou pauzu?

Když jste žili odděleně.

Jan Kačer: To jsme žili skoro celý život. (mávne rukou)

Vy jste byl kvůli svým postojům a sepětí se svobodomyslnými filmy 60. let nucen opustit pražský Činoherní klub, který jste spoluzakládal, a v roce 1975 zamířit do Ostravy. Paní Nina zůstala s dětmi v Praze. V době, kdy nebyly mobily ani počítače. Jak jste to mohli vydržet?

Jan Kačer: No ne, že bychom neměli tisíc banalit, pro které bychom se chtěli rozvést. Abyste si nemyslela, že jsme ideální pár! My jsme úplně normální.

Divíšková je dokonce abnormální.  Ale ona mi slíbila, že se mnou vydrží, a já jí taky.
Ale víte, bral jsem to tak, že já ten režim rád neměl a on mě taky ne. Čili to byla dohoda. Bylo to kruté, ale byla to daň za to, že jsem s nimi nechtěl jít. Myslel jsem si, že tam jdu na rok. Že je to provizorium, které brzy skončí. Jenže se to protáhlo a ke konci mě ty cesty tam a zpět tak zmáhaly, že jsem se třeba probudil v Olomouci a nevěděl, jestli jedu do Ostravy nebo z Ostravy. A Nina? Nevím, jak to dělala, ale nikdy mi třeba neřekla, že nemá peníze. Přitom ze svého skromného platu stavěla dům.

Jak jste to dělala?

Nina Divíšková: Vařila jsem nudle s mákem.

Jan Kačer: A já zase v Ostravě jezdil na černo, protože jsem měl 150 korun na týden.

Nina Divíšková (vpravo) byla skvělou protihráčkou Ivě Janžurové v dnes už legendárním filmu Morgiana (1972) režiséra Juraje Herze.

Nina Divíšková (vpravo) byla skvělou protihráčkou Ivě Janžurové v dnes už legendárním filmu Morgiana (1972) režiséra Juraje Herze.

FOTO: Pressdata

A jak to, že když jste napsala telegram Gustávu Husákovi a vyslovila mu nedůvěru, nic se nestalo?

Nina Divíšková: Stalo. Hrála jsem prd. Ale z Činoheráku mě nevyhodili.

Jan Kačer: My to měli rozděleno. Vyhodili mě.

Deset let jste jezdil domů jen na víkendy. Přes týden jste režíroval v ostravském Státním divadle. Jak fungovalo vaše manželství?

Nina Divíšková: Jezdili jsme s dětmi na Honzovy premiéry. A když jsem viděla třeba jeho Sen noci svatojánské, tak jsem si říkala, že se tam snad musím vrátit. Že je tam lepší divadlo než v Praze. Jenže kdybych já šla do Ostravy, těžko se mi bude vracet, říkala jsem si. Postarší herečku už v Praze nikdo chtít nebude.

Jan Kačer: Za těch deset let tam z mých kamarádů za mnou nikdy nikdo nepřijel. A víte proč? Protože to bylo daleko.

Nina Divíšková: Ale rodina tam za tebou jezdila!

Jan Kačer: Ale no tak, Nino, ty přece nejsi kamarád! Nejcitlivější lidi, se kterými jsem se předtím intenzivně stýkal, mi bez mrknutí oka řekli: To víš, je to daleko. A já tam jezdil každý týden. Popíšu vám to.

V neděli v noci ve dvanáct nula nula jsem šel na Hlavní nádraží do místenkové pokladny. Tam jsem si koupil lístek za pět korun místo za čtyři. Ta ženská v pokladně mě znala a dávala mi místenku do posledního, neobsazeného vagónu. V něm jsem spal. V pět hodin ráno jsem vjel do Ostravy, dal si čaj se ščavou a šel do divadla, kde mě vrátný, ačkoli se to nesmělo, nechal přespat ve své kanceláři. Tam jsem spal dvě hodiny a probudil se úplně omámený, protože on kouřil sedmdesát denně. To byla první noc.

Z pondělka na úterý jsem šel třeba kolem kolegyně Zorky Rozsypalové, pozvala mě na večeři, pak už bylo pozdě, tak mi nabídla, abych tam zůstal. Tak jsem přespal u Zorky. Druhý den jsem šel k Jitce Smutné. Třetí den k Vlasákovi a pak jsem jel domů. To jsem spal zase ve vlaku a pak dvě noci doma.

Proslulého svůdce žen ztvárnil Jan Kačer v komedii Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky z roku 1967. Krásnou partnerkou mu byla Květa Fialová.

Proslulého svůdce žen ztvárnil Jan Kačer v komedii Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky z roku 1967. Krásnou partnerkou mu byla Květa Fialová.

FOTO: Pressdata

Vy jste nikde nebydlel?

Jan Kačer: Možná bych dostal nějakou cimru, ale věděl jsem, že samotný chlap si najde babu. Nebo si bába najde mě. A to bude katastrofa. Mně bylo 40 a byl jsem normální chlap. Nechtěl jsem přijít úplně o všechno. Nejen o ženu a děti, což se stává, ale nakonec bych přišel i o ten důvod, proč jsem tam. Já tam přece byl proto, že jsem chtěl žít normální život a nenechal se donutit k tomu, co se mi nelíbilo.

Ze začátku to bylo docela zábavné. Kolegové byli prima, divadlo taky. Ale pak už jsem byl příšerně unavený z těch cest. Ono to teď vypadá hrdinsky, ale řeknu vám, mně se strašně stejskalo. Ostrava je bezva město, ale ne pro samotáře. Není tam kam jít. V Praze můžete jít na Hrad nebo se projet, ale Ostrava byla strašně drsná.

Do dvou hodin jsme zkoušeli. Pak se všichni vytratili, šli domů na oběd nebo měli práci pro rozhlas či televizi. Mě tam nikdo nechtěl. Byl jsem sám. Ke konci už jsem nemohl. Býval jsem nerudný a doma jsem to nenáviděl. Sobota ještě jakž takž šla, ale v neděli už zase přišel ten pocit…

Jak to snášely vaše děti?

Jan Kačer: Bylo to přetržené, jako všechno. Ptát se jich, co bylo ve škole, nemělo smysl. Koukaly na mě, jakože co je mi po tom, když tam furt nejsem. Takže to nebylo nijak radostné. Vše bylo narušené, když jsme spolu nebyli. Zmizel jsem z Prahy a pro spoustu mých konkurentů to bylo výborné. Když jsem se vrátil, tak mi nějací mladí kolegové říkali: To jste měl prima, v Ostravě se dobře platilo, že jo? Oni si mysleli, že jsem tam šel ze zištných důvodů. A já se ani nemohl zlobit. Ano, vrátil jsem se do Prahy, ale deset nejplodnějších let jsem tady nebyl.

Jednou jsem třeba seděl v Liberci v autobuse a čekal na filmování. Najednou posel přinesl dva telegramy. Jeden byl Vladovi Müllerovi, druhý mně. Vlado to rozbalil a povídá: Narodil se mi malý prasček. To byl ten Richard, co zpívá. A já to taky rozbalil a tam stálo, že se mi narodila Simonka. Takhle jsem se dovídal, že mám děti.

S Janou Brejchovou se Jan Kačer sešel ve snímku Vlastně se nic nestalo, který natočil režisér Evald Schorm v roce 1988.

S Janou Brejchovou se Jan Kačer sešel ve snímku Vlastně se nic nestalo, který natočil režisér Evald Schorm v roce 1988.

FOTO: Pressdata

Jaký byl návrat po tak dlouhé době?

Nina Divíšková: Žili jsme spolu tak málo, že jsme díky tomu vlastně pořád na svatební cestě.

Jan Kačer: V roce 1986 jsem se vrátil do Divadla na Vinohradech, které bylo totálně konformní. Hrály tam televizní hvězdy. Ten, co mě vyhodil, mě vzal zpátky, že prý chce soubor oživit. Mně bylo padesát a ocitl jsem se v roli začátečníka revolucionáře. Měl jsem nálepku pravicového disidenta. No, a když jsem pak byl v Národním, kam mě po revoluci vzal Rajmont, jako první věc jsem udělal Pekaře Jana Marhoula, protože jsem chtěl lidem říct, že žádný kapitalismus neodstraní lidskou bídu a trápení. A to jsem zase byl levičácká svině.

Rodinný život si teď vynahrazujete. Jste už dokonce pradědeček a prababička.

Nina Divíšková: Máme devět vnoučat a desáté pravnouče.

Jan Kačer: Už je umím i vyjmenovat.

A přebalit?

Nina Divíšková: To neumí.

Jan Kačer: Umím, ale nedělám to.

Jdou vnučky ve vašich stopách?

Nina Divíšková: To se ještě neví.

Ve filmu Vladimíra Drhy Anglické jahody (2008), který zachycuje události srpna 1968, si Nina Divíšková zahrála babičku hlavního hrdiny. Vlevo její filmová dcera Pavla Tomicová.

Ve filmu Vladimíra Drhy Anglické jahody (2008), který zachycuje události srpna 1968, si Nina Divíšková zahrála babičku hlavního hrdiny. Vlevo její filmová dcera Pavla Tomicová.

FOTO: archív

Máte i vnuky, je to velká změna proti třem dcerám, které jste vychovali?

Nina Divíšková: Kluci se vždycky chovají jinak. Měla jsem tři holky, které se zajímaly o to, jak vozit kočárek s panenkami. A dělat ze sebe princezny. A malý Mikuláš u mě jednou seděl hodinu na šicím stroji a ani nemluvil. Co je tomu klukovi, říkala jsem si. A on pozoroval bagr. Jindy se zastavil na procházce a koukal na ty obrovské pneumatiky. Kluci jsou úplně jiní.

Jan Kačer: Naše třetí holčička, no, holčička, ona čeká už druhé dítě… Tedy Adélka, ta si vzala velmi nenápadného kluka. A já ho bezvýhradně obdivuju za to, jak se chová ke své dceři. Když vidím, s jakou to dělá láskou a péčí, jaké vědomosti do toho dítěte vkládá! Na to já se nikdy nezmohl. Nejen časem, ale ani schopnostmi. A ona ho bezmezně miluje. Teprve teď vidím, jak mě moc poznamenalo, že já tátu neměl. Jednak jsem sentimentální, a Nina dokonce říká, že jsem profesionální mučedník.

S dětmi jste bývala, paní Nino, převážně vy. Ovšem vaše výchova byla spíš volnější, že?

Nina Divíšková: Vychovávat? To vůbec. V pubertě to děti stejně pouštějí jedním uchem tam a druhým ven. Až dospějí, začnou napodobovat to, co se jim líbilo. Že třeba nelžete. Nekradete. Neopouštíte svého muže nebo kamarády. Já třeba měla děti takové bordelářky. Když jsem přišla do jejich pokojíčku, ptala jsem se jich: Holky, nemůžete si ten bordel poklidit? A ony: Proč, maminko? No mě to dělá nervózní. A ony: Když tě to dělá nervózní, tak sem nechoď. A jak dospěly a mají svou rodinu, jsou mnohem pořádnější než já.

Jan Kačer: Moc mi schází, že jsem se nemohl o děti starat. Ale vychované jsou snad dobře. Chodilo k nám hodně lidí a děti seděly pod stolem a poslouchaly, o čem kecáme. A to bylo nejvíc, co jsme jim mohli dát. Když přišla třeba Libuška Šafránková s Ábrcem a vykládali o divadle a o svých rodičích nebo Jirka Kodet se svými fantaziemi, nebo bláznivý Lanďák… myslím, že je to ovlivnilo.

Lékaře, který se snaží uklidnit spletitou situaci, hrál v dramatu Operace mé dcery z roku 1986. Jana Šulcová ve snímku skrývala rodinné tajemství.

Lékaře, který se snaží uklidnit spletitou situaci, hrál v dramatu Operace mé dcery z roku 1986. Jana Šulcová ve snímku skrývala rodinné tajemství.

FOTO: Pressdata

A že se tedy na herectví dala jen ta poslední?

Nina Divíšková: Nejstarší Simonka je právnička, která ráda chodí do divadla. Ale rozhodla se touto cestou nejít.

Jan Kačer: Ona tím divadlem nejvíc trpěla. Divadlo pro ni bylo něco krásného, co jí bere rodiče. Jeden z jejích prvních dárků byl, že mi dala kufr. Protože si uvědomovala, že tatínek není doma a že ho potřebuje.

Nina Divíšková: Klárinka je o rok mladší a tak trochu má k divadlu blíž. Dělá s dětmi pohybovou výchovu. Možná v tom hraje roli to, že moje maminka byla tanečnice.

Jan Kačer: Adéla se narodila po třinácti letech, a to už bylo jiné. Byli jsme už spolu a ona neměla to trauma, co starší děti. Ani nám neřekla, že se na herectví hlásí.
Já byl tehdy v přijímací komisi. Ptal jsem se, kolik nešťastných holek jde zase na herectví. Prý 271. A tak jsem koukal na ta jména a najednou vidím Adéla Kačerová. To je zajímavé říkám si. Letěl jsem domů, ale ani Nina to nevěděla. Tak jsme na ni udeřili a teprve jsme se dozvěděli, že si dala přihlášku na DAMU.

Nina Divíšková: Ale přijímačky jsou za tři týdny, bědovali jsme, jsi vůbec připravená? My jsme ji připravovat nechtěli. Tak jsme poprosili Jitku Smutnou. Podívala se na ni a říkala, že v ní něco je.

Jan Kačer: Já řekl, že v žádné komisi nebudu a odešel jsem. Odjeli jsme na chatu, abychom tu katastrofu neviděli. A za týden se dostala do druhého kola. A pak do dalšího. Nakonec ji tam vzali…

Nina Divíšková: No a její manželství je jako podle kopíráku. Vzala si spolužáka ze školy jako já. My byli sedm let v Ostravě, oni sedm v Českých Budějovicích. Pak se vzali. On je o tři měsíce mladší než ona – jako my. Úplně stejné!

Jan Kačer: Jenom já byl hezčí.

Pozorujete na sobě vlastnosti svých rodičů a ty vaše na vašich dětech?

Nina Divíšková: To víte, že jo. Simonka byla vždy podobná Honzově mámě, a čím je starší, tím je podobnější mně. Gesty, hlasem. Když u nás zvedne telefon, říkají jí Nino. Často si říkám, že mám tolik dětí, všechny byly vychovávané stejně, všechny slyšely stejné pohádky a písničky. A jsou jako kytky na louce, každá je jiná.

Proslulého svůdce žen ztvárnil Jan Kačer v komedii Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky z roku 1967. Krásnou partnerkou mu byla Květa Fialová.

Proslulého svůdce žen ztvárnil Jan Kačer v komedii Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky z roku 1967. Krásnou partnerkou mu byla Květa Fialová.

FOTO: Pressdata

Váš tatínek byl speleolog, maminka tanečnice. Jak vás, paní Nino, vychovávali?

Nina Divíšková: Jako kluka. Mám starší sestřičku a po ní chtěl táta kluka. Když jsem se narodila já, všichni byli těžce zklamaní a dlouho mě nepojmenovali. Sestřička mi říkala Nuno, tak to pak jen trochu upravili. Táta pak říkal, že nebyl žádný blbec, že věděl, jak to po válce dopadne. Moje setra je Tamara a já Nina. Dvě ruská jména.

Jste asi hodně odolná. Místo důchodu jdete z role do role…

Jan Kačer: Za to jsem strašně vděčný. Snad vděčnější než za svou práci.

Nina Divíšková: Myslela jsem, že budu v důchodu hlídat vnoučata. Jenže se na mě nahrnula tak krásná práce! Ale odchod s Činoheráku jsem těžce snášela. Přemlouvali mě, ať tam zůstanu, ale jakmile jednou řeknu ne, tak ne. Mně se dotklo, že dodneška nikoho nenapadlo se Honzy, který byl spoluzakladatel, zeptat, jestli by si tam nechtěl aspoň zahostovat. Dodneška! Ať by si třeba řekl, že ne. To mě urazilo. A říkat to budu, protože jsem tak stará, že už si to můžu dovolit.

Jako babi Běta v seriálu Vyprávěj. Dokonale jí rozumím, říká o ní. Seriálovým partnerem jí je Radek Brzobohatý.

Jako babi Běta v seriálu Vyprávěj. Dokonale jí rozumím, říká o ní. Seriálovým partnerem jí je Radek Brzobohatý.

FOTO: archív TV

Když váš manžel odešel do Ostravy, to jste snesla, ale odchod z divadla ne?

Nina Divíšková: To jsem se nemohla zhroutit. Stavěla jsem tenhle dům. Kačerovi jsem říkala, že staví sice dům, ale neví přesně kde. Když jsem odešla z Činoheráku, to bylo jiné. To jsem nejedla, nespala, pila jenom vodu a pořád brečela. Zkoušela jsem tehdy hru Mládí v divadle v Řeznické a zavolala psychiatru Cimickému, který ji přeložil. Popsala jsem mu svůj stav. A on že to je typické nervové zhroucení. Horší už to nebude? ptala jsem se. Ne, to už nemůže být horší, odpověděl. Tak to přežiju! řekla jsem si.

Zmínili jste stáří. Jak ho prožíváte?

Jan Kačer: Nejsme jako Květa Fialová, abychom lidi lákali, aby byli hodně staří, že je to radost. Stáří je obtížná věc. Někdo řekl, že stáří není pro zbabělce. Není to nic lehkého. Ale pokud zrovna nehrozí smrt, je to období zvláštního míru. Svět najednou vidíte celý.

Že tehdy ten kluk ve dvaceti říkal tohle, pak se něco stalo, a on takhle dopadl. Vidíte konce osudových lásek. Nejste už otrokem ctižádosti. Nemusíte už vydělávat peníze. Nemusíte se už líbit holkám a imponovat mocným. Jste osvobozen. Vidíte konce příběhů a taky to, že všichni romanopisci světa jsou vedle pánaboha diletanti.

Nemůžeme už dělat všechno, co bychom chtěli. Já špatně chodím, zapomínám. Ale jinak se otvírají jiné možnosti. Na jaře třeba sedím celý den pod třešní a pozoruju, jak kvete a jak na ni lítají včely. Nejsem jiný, ale dozvídám se o světě to, co jsem nestačil, když jsem spěchal.

Nina Divíšková: Člověk je klidnější. Ledacos už víte, ale zase se vás nikdo neptá. Žádné zoufalství mě nepřepadá, dlouho jsem učila a mám kolem sebe hromady dorostu. A pořád něco dělám.

Temnou vykladačku snů Hildu hrála letos v hudební komedii F. A. Brabce V peřině. Je to první český film připravovaný kompletně ve 3D.

Temnou vykladačku snů Hildu hrála letos v hudební komedii F. A. Brabce V peřině. Je to první český film připravovaný kompletně ve 3D.

FOTO: Bontonland

Hrajete v seriálu Vyprávěj a nedávno jste si zazpívala ve filmu V peřině vedle Lucie Bílé.

Nina Divíšková: Babi Bětě z Vyprávěj dokonale rozumím, a když je naštvaná, vím proč. No a ten dětský muzikál? To byla legrace. S režisérem F. A. Brabcem jsem dělala všechno možné. Kytici, Bolero, Máj. Nedávno mi zavolal, že chystá dětský muzikál. Mám vás ráda, půjdu s vámi i do pekla, ale zpívat neumím, říkám mu. Přijďte, zkusíme to, on na to. No, tak zkusili. (Předvádí svůj chraplavý part z filmu.) Poslechl si mě a prohlásil, že Lucie Bílá se mnou bude mít co dělat!

Sejdete se někdy všichni?

Jan Kačer: Ano. To je pak šrumec.

Nina Divíšková: Naše Klárka to miluje. Ona bydlí za rohem a někdy dělá obrovskou rodinnou párty. Tam už musí být zasedací pořádek.

Své životní osudy jste ustáli s hrdostí a klidem. Vyvádí vás ještě něčím z míry?

Nina Divíšková: Ani ne. Mě vytáčí jenom politika.

Jan Kačer: Z míry? Ani ne. Jsme spokojení. Máme devět vnoučat. A kdybych si každé cenil jenom na deset miliónů, tak jsme šíleně bohatí.