Devětatřicetiletá Jana Henychová se už před deseti lety stala tzv. musherkou, závodnicí se psím spřežením, s nímž v arktické zimě zdolává opuštěné pláně plné ledu, zamrzlé řeky a zasněžené hory. Dělá to prý proto, že ji to baví.

Janu jsem zastihla doma v Horním Maxově v Jizerských horách nedlouho před Vánocemi. Chová výlučně plemeno husky a pilně se svými psy trénovala na další závodní sezónu.

V pauzách mezi tréninky se však před koncem roku stihla také provdat. Jejím vyvoleným se stal o dva roky starší Američan Rodney Lovette, který do Horního Maxova přijel poprvé vloni v létě i se svými pěti alaskany. Toto plemeno vzniklo křížením sibiřského a aljašského huskyho a je rychlejší a vytrvalejší.

„S Rodneym jsme se seznámili v létě díky našim psím miláčkům přes Facebook,“ vysvětluje úspěšná musherka, která se ke svému sňatku staví stejně srdnatě jako k drsným závodům. Manžel ji bude také jako tzv. tandemový spolupracovník provázet letos v únoru na mistrovství světa v Norsku v závodu Femundlopet.

Kdo by si však myslel, že jí jeho mužná síla a výdrž mohou v závodech pomoci, je na omylu. Rodneyho úkolem bude totiž pouze zajišťování zázemí - poskytne Janě o přestávkách jídlo a odpočinek na tzv. checkpointech čili kontrolních zastávkách. Ke psům ale tandemový spolupracovník nesmí, o ty se během celé akce může starat pouze závodník. Vše, co psi potřebují včetně jídla, musí mít s sebou připraveno už předem.

Manžel Rodney ji bude provázet i na mistrovství světa v únoru 2011 v Norsku.

Manžel Rodney ji bude provázet i na mistrovství světa v únoru 2011 v Norsku.

FOTO: Petr Horník, Právo

Jako malá sbírala obrázky psů a vlků

To, k čemu je člověk předurčen už od narození, se v něm zpravidla ozývá už v dětství. U Jany tomu nebylo jinak. Zatímco její spolužáci na základní škole si do sešitů lepili fotografie populárních herců a zpěváků, Jana stejnou pozornost věnovala obrázkům psů a vlků a její velké sběratelské nadšení zaznamenala i knihovna v Jablonci nad Nisou, kde se narodila.

Jejím nejoblíbenějším autorem byl jednoznačně Jack London - Bílého tesáka přečetla asi desetkrát. Když viděla první obrázek psího spřežení, byla prý u vytržení. Ve třinácti pak v časopise Pes přítel člověka spatřila i první fotografii malamuta a to se jí i zastavil dech.

Pak ale všechno vzalo prozaický obrat. Po sklářské průmyslovce v Železném Brodě vystudovala Technickou univerzitu v Liberci, obor sklářské a keramické stroje a pět let pracovala v konstrukci sklárny v Desné v Jizerských horách.

O jejím dalším osudu bylo rozhodnuto v roce 1994 - dostala totiž svého prvního huskyho, psí slečnu Jovanku. Téměř všem ostatním aktivitám ve svém dosavadním životě dala brzy sbohem.

„Psa jsem hýčkala a dělala všechno pro to, aby byl spokojený. Výsledkem bylo, že vůbec nechtěl běhat. Pak jsem od svého šéfa v práci získala další dva psy - Růženu a Korču, o něž se po úmrtí v rodině neměl kdo starat. Tehdy jsem také poprvé zkusila zapřáhnout své tři psy do jednoduchých saní, které jsem si koupila. Přišlo mi ale divné, že psi moc neběhají a saně musím tlačit. Když pak přibyl čtvrtý pes Heda, konečně jsem se i svezla a celou mě to pohltilo. Jakmile k tomu totiž přilnete, přestat se už nedá.“

Stále přitom chodila do zaměstnání, a to i přesto, že se časem starala celkem o dvanáct psů. Začínala však trpět. Celý den totiž stejně myslela na to, co dělají její nejbližší. V roce 2000 se konečně rozhodla, že se tomu, co ji baví ze všeho nejvíc, bude věnovat naplno.

Učila se metodou pokusu a omylu

„Zpočátku jsem ze saní padala, protože jsem neměla nikoho, kdo by mi řekl, co a jak mám dělat. Byla jsem samouk a na všechno jsem přicházela sama za cenu rozbitých kolen a potrhaného oblečení. Hřál mě však nepopsatelný pocit objevitele. Když se mi dostala do rukou knížka Psí spřežení do A do Z, měla jsem už ty nejhorší začátky za sebou,“ vzpomíná dnes Jana. Několikrát dosáhla na titul mistryně republiky a dvakrát se dokonce stala i mistryní Evropy. Letos chce uspět i na mistrovství světa.

„Když jsem jela poprvé nejdelší závod, který startuje v Česku, a to je Šediváčkův long na 220 km v Orlických horách, byla ve mně malá dušička, ale nevzdala jsem se a postupně obstála i v dalších soutěžích.“ Asi největšími dosavadními zážitky pro ni byly starty na long trail tratích v Norsku. V roce 2008 v závodě Finnmarkslopet zkusila 500 km, o rok později pak už celých 1000 kilometrů. Loni počátkem roku opět projela trať dlouhou 500 km.

Na mistrovství Evropy FISTC konaném v roce 2006 v Itálii

Na mistrovství Evropy FISTC konaném v roce 2006 v Itálii

FOTO: archív Jany Henychové

Z tisícikilometrové trasy se stal její křest ohněm. Tento nejextrémnější závod, jakého se dosud zúčastnila, startoval z norského města Alta tři sta kilometrů nad polárním kruhem. Jde o nejsevernější závod světa. V roce 2009 na trať vyjelo celkem čtyřicet závodníků, z nichž pět soutěž posléze vzdalo. Jana k nim ale nepatřila, i když do cíle dojela jako poslední. I tak si ale vysloužila velký obdiv a uznání. Kromě domácích Norek totiž byla jedinou ženou, která závod dokončila - všechny ostatní závodnice z cizích zemí vzdaly.

Trasu navíc absolvovala se svými čistokrevnými huskyi, což ji znevýhodňovalo už předem -závodníci se spřeženími ze speciálně vyšlechtěných alaskanů proti ní měli znatelný náskok.

„Vůbec toho nelituju, naopak. Brala jsem to jako vítězství, protože jsem dojela a nevzdala se. Po dojezdu jsem navíc byla v takové kondici, že bych se svým spřežením mohla klidně pokračovat ještě dál.“

Omrzliny a strach

„Jak to během závodu vypadá? Představte si, jak se po zamrzlé krajině pachtí spřežení saňových psů podobných vlkům. Zježenou srst mají ojíněnou mrazem, dech vycházející z jejich tlam se sráží v oblaka páry a od tlapek jim odletuje jiskřící sníh. Vy přitom stojíte na saních a užíváte si pocit, jaký v minulosti zažívali polární lovci a objevitelé vzdálených krajin, ale i zlatokopové toužící po zlatu.

Při svých dobrodružných výpravách utrpěla už i omrzliny. Obličej si ale kupodivu v tak extrémních podmínkách ničím nemaže.

Při svých dobrodružných výpravách utrpěla už i omrzliny. Obličej si ale kupodivu v tak extrémních podmínkách ničím nemaže.

FOTO: archív Jany Henychové

Všechny je ale spojovala sounáležitost s jejich psy, bez nichž by v drsných podmínkách zahynuli, a totéž je při závodech. Při vichrech na pláních často lapám po dechu a někdy se při závodech i bojím, ale přesto se na ně pro ten krásný pohled na nekonečné bílé pláně těším pokaždé znovu. Omrzly mi ruce i obličej, ale za pohodlí svého obýváku bych to nevyměnila,“ tvrdí skálopevně musherka z Jizerských hor.

Příprava na tisícikilometrovou trasu trvala déle než půl roku. „Než jsem se vůbec postavila na start, stálo mě to dost peněz. Vše si musím hradit sama, protože nemám moc sponzorů, kteří by mi dávali peníze, moje sponzorské firmy mi většinou poskytují jen vybavení.“

Na to, aby mohla závodit, si vydělává nabídkou nejrůznějších pobytů na své farmě, kam jezdí lidé nejen z celé republiky, ale i z Evropy.

„Každý, kdo do Horního Maxova přijede, má možnost být co nejvíc v kontaktu s celou psí smečkou (momentálně čítá 28 psů - pozn. aut.) a sám si vyzkoušet, co to všechno obnáší. Speciální programy jsou určené i rodinám s dětmi a probíhají po celý rok. Z nabídky si vybere každý, nebo se domluvíme individuálně. Proto mě ani jednou nenapadlo, že závod vzdám, i když je pravda, že jsem si párkrát sáhla na dno,“ vypráví.

Ztratila se na zamrzlém jezeře

Samozřejmě nastaly i okamžiky, kdy jí bylo na saních při závodě opravdu krušno. Například ve chvíli, kdy se svým spřežením přejížděla zamrzlé jezero a vítr je po ledu odvál od reflexních terčíků vyznačujících cestu. „Bylo mi opravdu ouvej. Byla tma, chumelilo a já nevěděla, kudy dál. Napadlo mě, co se mnou asi bude a že tam nejspíš umřu…

Naštěstí mi to hlavou jen prolétlo a hned mi bylo jasné, že musím rychle jednat.
Není čas se litovat a zmatkovat je přepych, který si také nemůžete dovolit. Musela jsem najít opět cestu a přemýšlela, jak to udělat. Kdybych se od saní vzdálila, už je nenajdu, a jít zpátky po stopách nešlo, protože byly zaváté. Vydali jsme se tedy naslepo po břehu jezera. Když jsem ve světle čelovky opět uviděla reflexní odrazky, byla jsem opravdu nesmírně šťastná.“

Trénink v Jizerských horách Jana rozhodně nešidí a z výsledků závodů se psím spřežením to je znát.

Trénink v Jizerských horách Jana rozhodně nešidí a z výsledků závodů se psím spřežením to je znát.

FOTO: archív Jany Henychové

A pak se Janě srdce zastavilo ještě jednou. Blížila se k horám, z nichž se ozývalo dunění a hrozný rachot, protože tam burácela sněhová bouře. „Kdybych se v tu chvíli vrátila, bylo by to ospravedlnitelné, ale já se i se staženým žaludkem rozhodla pokračovat dál. Bylo to náročné, ale jsem ráda, že jsem se nevzdala. Vždy musíte být v klidu hlavně v hlavě, pak se dá zvládnout všechno. Já jsem si pořád říkala, že dříve nebo později do cíle prostě dojedu, a také to tak bylo.“

Nejdůležitější je podle Jany Henychové najít při jízdě ten správný rytmus. Tempo i styl jízdy je třeba zvolit tak, aby se psi ani jejich pán úplně nevyčerpali a dojeli.

„Musíte si prostě perfektně rozvrhnout síly a jet uvážlivě. Rychlost, jakou psi běhají, se pohybuje kolem 14 kilometrů za hodinu. Samozřejmě můžou běhat i dvacetikilometrovou rychlostí, ale pak jsou vyčerpaní. Jakýkoliv pohyb musí být efektivní.“

Psi dělají jen to, co je baví

S tréninkem se v Horním Maxově začíná vždy na začátku podzimu s příchodem prvních chladnějších dnů. Každý z pejsků, který se účastní závodu, přitom v průběhu několika měsíců naběhá kolem tří tisíc kilometrů - pokud není sníh, trénuje se s terénní károu.

O psy, včetně jejich jídla, se Jana během celého závodu musí postarat sama.

O psy, včetně jejich jídla, se Jana během celého závodu musí postarat sama.

FOTO: archív Jany Henychové

„Když trénujeme, vstávám každý den ve čtyři ráno. Trénink začíná, jakmile psům poklidím a dám jim snídani, všechno si přitom určuju sama. Někdy je u nás v Jizerkách ale ještě víc sněhu než v Norsku, a tak musím tréninkovou trať nejprve prošlapat sněžnicemi a připravit si tréninkový okruh. Na závody odjíždíme zhruba měsíc předem, aby se psi v místní krajině aklimatizovali.“

Jak mě Jana Henychová ještě ujistila, při závodu psi nijak netrpí. Dělají prý jen to, k čemu jsou určeni a co je baví. „Starám se o ně po celu dobu, jak nejlépe umím. Psy, kteří už nemůžou, mohu na checkpointech odložit a dostane se jim tam veškerá péče,“ vysvětluje musherka. Když si některý z nich potřebuje odpočinout během cesty, vezmu ho na chvíli do saní nebo ho zabalím do deky a většinou se zotaví velmi rychle,“ říká.

Dobře ví, že na psychické i fyzické kondici jejích psích miláčků závisí nejen výsledek závodu, ale i její vlastní život. Proto psi při závodech rozhodně netrpí.

Speciální botičky na tlapky nesmějí chybět

„Hlavně je důležité, aby psi nepřestali na cestě jíst, protože v tu chvíli končí i člověk. Během závodu dostávají maso, a protože je zmrzlé, musím ho nejdříve rozehřát v horké vodě. Uvařím ji na lihovém vařiči, který mám s sebou. Aby se pejsci najedli, dělám všechno možné. Některý chce jíst z misky, další z ruky nebo má rád, když mu jídlo nasypu do slámy a vybere si z něho sám. Přiděluji jim i granule a jako zákusek dostanou jehněčí nebo kuřecí tuk.

Na nohou mají po celou cestu speciální botičky, které jim chrání tlapky před omrznutím, a na spaní jim stelu slámu. A rozhodně na ně během cesty nekřičím. Spíš si s nimi povídám a také jim leccos slibuju. Je to velká zkouška našeho vztahu. Vědí, co ode mě můžou očekávat, a já to zase vím o nich. A pak už si musíme jen věřit.“

Pro své psy, do jejichž tlapek při závodech svěřuje svůj život, dělá po celý rok první poslední.

Pro své psy, do jejichž tlapek při závodech svěřuje svůj život, dělá po celý rok první poslední.

FOTO: archív Jany Henychové

Jak jsem se ještě dozvěděla, huskyové jsou velmi specifické plemeno, u nějž je klasický výcvik téměř nemožný. Jedním z krizových momentů na závodě proto byl i ten, kdy osvědčeným leaderům smečky došla psychická síla jít dopředu.

„Najednou si vedoucí fena lehla na zem a koukala na mě, jako by mi říkala, že dál už prostě nejde. Vystřídala jsem ji, ale bylo to k ničemu, vepředu totiž opravdu musíte mít vůdce, který sáně roztáhne a rozeběhne. Nakonec jsem to zkusila se zvědavou a neposednou Kačenkou a šlo to skvěle. Dovedla nás až do cíle. Když pak psi ucítili soby, začali dokonce sprintovat, protože v tu chvíli byli jako na lovu.“

Jana má vyzkoušeno, že nejlepší je, když spřežení vedou právě feny. Jsou prý pracovitější, klidnější a stejně jako jiné samičky mají dobrou intuici.

Na mistrovství světa chce být mezi prvními

A jak dlouho takový závod trvá? Například Finnmarkslopet na tisíc kilometrů Jana Henychová zvládla za osm dní a šestnáct hodin. Závod probíhal nonstop -zhruba po šesti hodinách jízdy vždy následovala asi pětihodinová přestávka na checkpointech. Co do obtížnosti je tento závod ve světovém měřítku třetí, na evropském kontinentě je však na prvním místě.

Dva ještě náročnější závody Iditarod a Yukon Quest se konají každý rok na americké Aljašce. Nejdelší Iditarod přitom měří tisíc mil čili 1600 km. Určitě nepřekvapí, že největším Janiným snem je absolvovat jej.

V únoru 2011 ji v Norsku na mistrovství světa čeká závod na 600 km. „Do Evropy se mistrovství světa dostává po třiceti letech a navíc má poprvé v historii kategorii čistokrevných psů, a proto jsem se rozhodla zaútočit na první pozice. Startovat budu se dvanácti psy a dojet musím alespoň se šesti.

Závod je ale opět nonstop a na odpočinek bude zbývat velmi málo času. Navíc bude asi hodně záludný i kvůli podnebí, jež bývá v oblasti, kudy povede trať, suché a mrazivé. Femundlopet startuje už 3. února, kdy je v Norsku ještě polární noc. V době závodu budou aktuální informace z trati na internetu na www.huskies.cz.“