Zanedlouho bude mít premiéru film Zemský ráj to na pohled, kde hraje hlavní roli. Autorka scénáře Tereza Boučková v něm vzdává hold ženám, které v totalitě žily po boku režimu nepohodlných mužů, musely překonávat ústrky a pronásledování a často byly těmito muži opouštěny.

Takový byl osud i spisovatelčiny matky Anny Kohoutové, jejíž postavu Vilma Cibulková hraje. „Když jsem se s Andulkou Kohoutovou setkala, zaskočila mne vlastní tichá pochybnost, zda-li jsem právě já správnou volbou,“ přiznává herečka. „Ona dáma je totiž dodnes pověstná obrovským půvabem a charismatem.

S Miroslavem Etzlerem jsou partnery v životě i profesi.

S Miroslavem Etzlerem jsou partnery v životě i profesi.

Pochybnost pomalu ustoupila, když jsme s režisérkou Irenou Pavláskovou došly k tomu, že podstatnější než věrně zobrazit podobu osob vystupujících v příběhu bude zacílit se na jejich postoje, mravní zakotvení, stejně tak jako na chyby, které jsou vlastní všem lidským bytostem. Bylo to o to složitější, že všechny osoby scénáře Zemský ráj to napohled žijí, třebaže ve filmu vystupují pod jinými jmény.“

Například?

Bylo by jednoduché jmenovat, kdo koho hraje, ale Tereza Boučková dala postavám scénáře jiná jména, než mají ve skutečnosti, a asi to neudělala náhodou. Nač je tedy teď odkódovávat. Myslím si, že to jsou natolik známé osobnosti, že si divák určitě poradí sám.

Film je hlavně o třech ženách, které se musely potýkat s reáliemi normalizace a byly staženy proudem té doby také proto, že spojily své životy s muži, kteří byli komunistickému režimu nepohodlní.

Shodnete se s názorem Terezy Boučkové, že ženy jsou statečnější a odolnější?

Asi řeknu něco nesympatického: Bylo jim to tak od přírody dáno. Takže jsou, ale není to tak úplně jejich zásluha. Na ženy i na muže se dívám stejným prizmatem. Mají se doplňovat - tak to má v životě být.

Vašeho nepříliš sympaticky líčeného partnera hraje váš skutečný manžel Miroslav Etzler.

Mirek není jediným mužským partnerem, se kterým se ve filmu potkávám. Jsou jimi i Jiří Dvořák, Ondřej Vetchý, Jan Zadražil či krátce a vzácně Jan Hartl. Režisérce Ireně Pavláskové nešlo o parodování tohoto temného období našich dějin, ale přiznám se, že při scénách s Mirkem mi občas dělalo potíž zachovat vážnou tvář.

V poslední řadě Nemocnice na kraji města hrála lékařku s dramatickým osudem.

V poslední řadě Nemocnice na kraji města hrála lékařku s dramatickým osudem.

Co vás tak pobavilo?

Jak se bral vážně. Nechal si narůst obrovský knír. Navíc z dnešního pohledu ta pitoreskní móda! Sedmdesátá léta byla, co se pánské módy týče, dost neuvěřitelná - dederonové košile, boty, u nichž téměř není k poznání, zda jsou pánské, či dámské, kalhoty do zvonů a nad kotníky.

Příběh začíná okupací v roce 1968 a končí dobou vzniku Charty 77. Na tu dobu asi sama moc vzpomínek nemáte, že?

V srpnu 1968 jsem byla pětileté dítě a v sedmdesátém sedmém roce jsem opouštěla základní školu. Navíc v prostředí normalizačního venkova, kde se faktické informace důsledně zakrývaly. Paradoxem totiž je, že pocházím doslova z podkopce jáchymovských dolů. Po přesunu do Prahy jsem ale stejně zamířila mezi lidi, jejichž životy krutě poznamenaly následky podpisu Charty 77.

Film bude mít premiéru 17. listopadu. Jak pohlížíte na stav české společnosti 20 let po obnovení demokracie?

Se smíšenými pocity. Na jedné straně se člověk může svobodně rozhodnout prakticky pro cokoli, na straně druhé se objevila hromada špatností. Každé myslící bytosti stačí jen otevřít oči a dívat se kolem sebe. Jsem vlastenecky založená, byla jsem tak vychovaná, takže to prožívám velmi intenzivně. Vím, že mnohé věci nemohu změnit, a snažím se tedy vylepšit to, na co mám vliv. Samu sebe. To mi musí stačit.

Jaká pro vás byla dvě poslední desetiletí profesně?

Dobrá, protože jsem dostala mnoho hereckých příležitostí. Často jsem si říkala, že by té práce mohlo být méně. Před nedávnem jsem však měla pár měsíců, kdy nová práce nepřicházela, a tehdy jsem si uvědomila, jak takové pracovní vakuum může člověka uvrhnout do pochybností a úzkostí.

Dostala jste zase nabídku do nějakého televizního seriálu?

Ano. Ve Zlíně a jeho okolí budu točit seriál Znamení koně, který režíruje Milan Cieslar. Se seriály mám problém, protože jsem netrpělivá, chci vidět výsledek hned. A seriál je běh na dlouhou trať. Pár dobrých seriálů mě potkalo, třeba ty, které režíroval Karel Smyczek. Nemám ale ráda, když mi taková práce příliš koliduje s divadlem, protože neumím sedět na několika židlích najednou.

Zestárnout o třicet let musela ve filmu Krev zmizelého (2005).

Zestárnout o třicet let musela ve filmu Krev zmizelého (2005).

Co teď na vás v divadle čeká?

Těším se v Divadle Ungelt na hru španělského autora Carlose Bé, který sem dokonce přijede svůj text režírovat. Je to pro herce snad nejsložitější hra, jakou jsem kdy četla. V Divadle pod Palmovkou pokračujeme další sezónu s Kočkou na plechové rozpálené střeše a v Ungeltu s Trůnem milosrdenství, Láskou posedlí, Villonovými baladami a vracíme se i k inscenaci Picasso, kterou jsme museli kvůli onemocnění Milana Kňažka na delší dobu odložit.

Za roli esesačky Fischerové v tomto dramatu jste dostala Thálii. Nebojíte se, že se pro režiséry zabydlíte v takových rolích? Nevysíláte do okolí nějaké poselství?

Fischerová je v prvé řadě žena, která obdivuje dílo Pabla Picassa. To, že ji politická situace v nacistickém Německu postavila do role, která z mnoha osobních složitých důvodů konvenuje s režimem fašistů, je jen výchozí situace. Uvnitř je to křehký člověk, který by nebyl schopen zničit ani jeden barevný odstín Picassova díla.

Je to zvláštní stigma české divadelní, filmové i televizní tvorby, tohle „zabydlení se v rolích“. Sir Ben Kingsley hrál celou řadu vrahounů, až ho roku 1982 Richard Attenborough obsadil do postavy Gándhího. Jednoho z největších humanistů v dějinách. Myslím si, že kolem nás není nic tak jednobarevné, jak se to na první pohled zdá. Ale k vaší otázce: Je asi pravdou, že navenek působím jako člověk s tvrdší skořápkou. Sama ale dobře vím, jak jsem zranitelná.

V čem?

V tom, co se týká mých blízkých, hlavně našich dětí.

Na snímku z roku 2005 jsou s Miroslavem Etzlerem všechny jejich děti: zleva dcera Vilmy Cibulkové Šimona, dcery z druhého Etzlerova manželství Markéta a Magdalena a syn Kristián (maminka Zuzana Bydžovská).

Na snímku z roku 2005 jsou s Miroslavem Etzlerem všechny jejich děti: zleva dcera Vilmy Cibulkové Šimona, dcery z druhého Etzlerova manželství Markéta a Magdalena a syn Kristián (maminka Zuzana Bydžovská).

V čem se o ně nejvíc bojíte?

Nejvíc se jako rodiče bojíme těch bolestí, které jsme sami poznali na vlastní kůži. Na jedné straně bych třeba své dceři přála květnatou cestu, kterou jsem si prošla, na straně druhé bych ji mnoha zákeřností, které jsme si na sebe ušili, ušetřila.

Kterých byste chtěla svou dceru ušetřit?

Já bych ze svého života nevynechala nic. Každá zkušenost byla důležitá a každá z nich mi něco přinesla. Rozhodně bych ji ušetřila toho kvanta vynaloženého úsilí na to, aby se s těmi zákeřnostmi vyrovnávala. Prát se proti vlnám stojí mnoho sil.

Máte na mysli svůj mnohaletý boj s alkoholem?

Mýlíte se, nebyl mnohaletý, ale odehrál se před mnoha lety. Bojím se však, že fenoménem dnešní doby zdaleka není jen alkohol. Jsou tady drogy, nebezpečí spojená se sexuálním životem. Různé formy útěku. V mém případě to útěk byl.

Před čím?

Stejně jako u všech lidí na celém světě. Před sebou samou. Dneska mi přijde malicherné se k tomu neustále vracet, není to středobod mého života.

V Divadle Ungelt s Milanem Kňažkem v dramatu Picasso.

V Divadle Ungelt s Milanem Kňažkem v dramatu Picasso.

Vaší dceři je sedmnáct. Myslíte, že jsou pro ni tahle nelehká léta kvůli známým rodičům o dost komplikovanější?

To nedokážu posoudit, protože svůj každodenní život žijeme jako běžní lidé. Šimonka určitě nežije naší popularitou, navíc na mě lidi na ulici nepokřikují, naopak se chovají přátelsky. Ze všeho nejvíc teď zřejmě přemýšlí o tom, co bude dělat v životě dál.

Kam směřuje?

Už od svých čtrnácti let má představu, že bude studovat scenáristiku na FAMU. Od šesti let, tedy od doby, kdy se naučila psát, hezky píše. Ve dvanácti letech psala velice dobré povídky. Teď logicky prožívá období lásek, takže se tomu tolik nevěnuje. Doufám ale, že se k psaní brzy vrátí. Možná se mám i jako herečka na stará kolena na co těšit.

Jak vůbec vaše rodina funguje? Máte z předchozích svazků dohromady čtyři děti, trvale s vámi žije jen vaše dcera, to musí být docela složité.

Jako každá jiná rodina, která má spoustu práce a povinností. Jde to překvapivě hladce. Možná je to i tím, že jsme docela nenároční. Navíc poslední dobou nejsme všichni pospolu až tak často. Markétka, Magdalénka i Šimonka jsou ve věku, ve kterém mají své zájmy i lásky. Kristiánkovi je deset, ten takové starosti ještě nemá, ale skloubit to všechno dohromady není snadné. Přesto se nám to čas od času daří.

S Miroslavem Etzlerem v představení z Villonových balad Všechno jen do putyk a ženským!

S Miroslavem Etzlerem v představení z Villonových balad Všechno jen do putyk a ženským!

Jak relaxujete?

To pro nás bývá mnohem větší starost. Ovšem před nedávnem jsme si pořídili autotrakční lehátko, jestli víte, co to je.

Nevím.

Úžasná věc. Projdete si na něm polohy od stavu beztíže až po zavěšení hlavou dolů. Oba jsme s manželem z práce dost fyzicky pochroumaní, takže nám blahodárné účinky obrácené polohy dělají opravdu dobře.

Ještě se tak rádi vydáváte na daleké cesty?

Ano. Letos o prázdninách jsme se ale vydávali na pěší a cyklistické cesty po naší vlasti, což vůbec nebylo na úkor zážitků. Možná naopak. Na každém kroku jsme si připomínali, co všechno se dá u nás vidět a prožít. Nejrůznější kouty země poznáváme i při zájezdech s Divadlem Ungelt. Nesmírně rádi s Mirkem vyjíždíme s titulem Všechno jen do putyk a ženským!, které především hrajeme jako charitativní představení.

Komu pomáháte?

V Náchodě jsme například hráli pro ústav, kde žijí lidé trpící Alzheimerovou chorobou, ve Zdoňově šel výtěžek představení na opravu Dientzenhoferova kostela, v Plzni pro děti se svalovým spazmem. Je toho mnohem víc. Velkým zážitkem bylo představení v Bratislavě pro nadaci Želaj si. Ta plní smrtelně nemocným dětem jejich přání.

Vilma Cibulková a Miroslav Etzler

Vilma Cibulková a Miroslav Etzler

Co si obvykle přejí?

To je různé a těžko se o těch věcech mluví. Od pejska až po let letadlem. Jeden chlapec si třeba přál, aby se vydala kniha jeho básní. Během našeho benefičního představení se ta kniha křtila.

Co byste si přála vy, kdybyste věděla, že váš čas na tomto světě je vymezen na hodně krátko?

To je složité. Nejspíš bych si přála mít jistotu, že se mému dítěti bude dařit dobře. Jedno přání jsem si ale letos v létě splnila.

Jaké?

Absolvovala jsem kurz znakové řeči. Kdysi jsem se toho jako pedagog (vystudovala střední pedagogickou školu) dotkla a pořád jsem se ten jazyk chtěla naučit. Už se mi o znakové řeči i zdá. Najednou se probudím, protože nemůžu přijít na nějaký výraz. Ono se totiž to, co se v kurzu naučíte, nedá zaznamenat. Všechno si musíte vložit do paměti.

S Miroslavem Etzlerem jste devět let. Je těžké udržet vztah při vší té pozornosti, která se na vás upírá?

To, co jsme si zažili od bulváru, a nejen my, snad ani nemá pojmenování. Před dvaceti lety jsme se báli estébáků, kteří za to byli placení, dnes tady máme bezostyšné beztrestné pomluvy a šmírování. V současné době se bráníme soudní cestou proti článku jednoho časopisu nakladatelství Bauermedia.

Dali na titulní stránku naši společnou fotografii z udělování Českých lvů s titulkem Žárlivost jim ničí vztah. Ve lživém článku nás mimo jiné pošpinili i profesně. Stále věříme, že jako občané právního státu se v rozsudku dočkáme spravedlnosti.

U disidenta Jana Pavla, jehož ve filmu Zemský ráj to na pohled hraje Ondřej Vetchý a má představovat Václava Havla, bývalo občas veselo.

U disidenta Jana Pavla, jehož ve filmu Zemský ráj to na pohled hraje Ondřej Vetchý a má představovat Václava Havla, bývalo občas veselo.

Co na svém muži máte nejraději?

Že je neúnavný vynálezce. Neustále přichází s novými nápady a návrhy. Je v tomhle opravdu košatý.

Čím si vás před těmi devíti lety získal?

Svou vzdělaností. Tím, že v té krásné hlavě je tolik znalostí.

Čeho si manžel nejvíc cení na vás?

My už nemáme potřebu každodenních vyznání, ale dřív to nazýval slunečností.

Vždycky taky obdivně tvrdí, že vám všechno, do čeho se pustíte, výborně jde.

Takhle mě chválili už mí rodiče, ale pravda to není. Měla byste mě vidět při šití! Jak nadávám, než jenom navleču jehlu.

Foto: Miroslav Zajíc (2), Divadlo Ungelt (2), ČT a archív Práva (2)