Proč linka Ztracené dítě vznikla, když je tady Linka bezpečí a další?

Linka Ztracené dítě nám byla tak říkajíc dána shora. Jde o iniciativu mezinárodní organizace Missing Children Europe (MCE) a Evropské komise, které se zasloužily o to, aby všechny členské státy EU provozovaly na čísle 116 000 krizovou linku určenou problematice ztracených, pohřešovaných a jinak ohrožených dětí. Z podmínek MCE plyne, že tuto službu nesmí provozovat stát, ale nestátní nezisková organizace.

Nám se tento projekt zdál smysluplný, tak jsme do toho šli. Ale nebudu vám nalhávat, že jsme si ho vymysleli, když to není pravda. Stručně řečeno – byla tu nutnost provozovat službu a byl tu tým lidí, kteří se s ideou této služby sžili a pomohli jí na svět.

Co se týče druhé poloviny vaší otázky – naprosto souhlasím s tím, že se může zdát, že už je tu tzv. přelinkováno. Nicméně Linka bezpečí (116 111) je určena pouze dětem a studujícím do 26 let věku, pro dospělé tu mají placenou a časově omezenou Rodičovskou linku. Pak tu jsou bezplatné linky pro seniory. Neexistuje tu však nonstop bezplatná krizová linka pro dospělé lidi, kteří chtějí pomoci dětem. Což jsme vnímali jako zbytečnou překážku. Proč by kupříkladu učitel, kterému se dítě svěří, že za udělenou poznámku bude tak zbito, že uvažuje o tom, že se raději domů vůbec nevrátí, měl ještě platit hovorné na linku důvěry?

Linka Ztracené dítě je nonstop, volající neplatí hovorné a jsme tu pro všechny, kteří potřebují poradit v situaci, kdy je ohroženo dítě. Jsme ve spojení s ostatními evropskými linkami 116 000. Nic takového dosud v ČR nebylo, nabízíme unikátní službu.

Logo linky Ztracené dítě

Logo linky Ztracené dítě

FOTO: archív linky Ztracené dítě

Mimochodem, od prvního ledna je v provozu další číslo začínající na 116, a to Linka pomoci obětem kriminality a domácího násilí (116 006). Provozuje ji Bílý kruh bezpečí a my jsme s ní samozřejmě v kontaktu a chceme s ní spolupracovat.

Kdo a s jakými problémy se na vás může obrátit?

Každý, kdo ví a chce poradit a pomoci dítěti, které vnímá jako ohrožené. Volají nám děti na útěku z domova, stejně jako například rodiče jejich kamarádů, ke kterým dítě v lepším případě uteklo. Kontaktovali nás i rodiče dlouhodobě pohřešovaných dětí, které utekly z výchovných ústavů. Je pochopitelné, že část veřejnosti považuje děti ve výchovných ústavech za „problematické a rostoucí pro kriminál“ a jejich zmizení je moc nezajímá, ale není tomu vždy tak.

Každopádně pro rodiče je doba, kdy o svých dětech nevědí, k nevydržení. Potřebují probrat, co by mohli udělat, aby návrat svému dítěti zbytečně neztížili. Kontaktují nás rodiče dětí sexuálně zneužívaných, kteří se bojí toto zneužívání oznámit a chtějí vědět, jak obvykle probíhá vyšetřování. Mluvíme s učiteli, výchovnými poradci, školními psychology o dětech, které mají problémy s chováním nebo se o ně pedagogové bojí z jiných důvodů.

Samozřejmě nás kontaktují rodiče, kteří se obávají, že jejich partner i s dětmi odjede do zahraničí a oni své děti už neuvidí. Ta paleta je velmi široká, ale vždycky se jedná o nějak ohrožené dítě, a je jedno, zda mu nebezpečí teprve hrozí, nebo je už zažehnáno a je třeba jít dál.

Jedná se jen o telefonickou pomoc, nebo může dojít i k osobnímu kontaktu?

V tuto chvíli se jedná o telefonickou pomoc a e-mailové poradenství. Volající, kteří by potřebovali osobní kontakt, odkazujeme na relevantní organizace. Můžeme volajícímu pomoci takové organizace najít, ale neposkytujeme jim doprovod ani asistenci.

Video

Notes 4 Kids VOLUME I – 116000

Zdroj: Notes From Prague

S kým vším spolupracujete?

Vaši otázku bych klidně obrátila – nespolupracujeme s těmi, kteří o to nestojí nebo jejichž zájmy jdou proti zájmům dítěte. Všichni ostatní jsou vítáni. Ptáte-li se na instituce, tak samozřejmě se školami a jejich poradenskými zařízeními (pedagogicko-psychologickými poradnami, středisky výchovné péče, speciálněpedagogickými centry). Samozřejmě s orgány sociálněprávní ochrany dětí, zařízeními, která nabízejí okamžitou pomoc dětem (Klokánky, SOS dětské vesničky), a při závažných případech i se službou kriminální policie a vyšetřování. Při podezření, že je dítě v zahraničí, kontaktujeme tamní linku 116 000.

S ohledem na nedávné události, kdy si otec vzal život kvůli obvinění z obtěžování dcery a také s ohledem na norskou kauzu, obracejí se na vás lidé s podobnými problémy?

Volající samozřejmě tyto případy zmiňují a zejména se obávají, aby kvůli jejich podezření zbytečně netrpěli dospělí, kteří budou vyšetřovaní. Já tento postoj chápu, křivé obvinění dost bolí. Na druhou stranu, dospělý má mnohem větší paletu možností, jak reagovat v nepříznivé situaci, než dítě. Dospělý může aktivně jednat – podat žalobu, vydat prohlášení, vystoupit na veřejnosti, vzít si dovolenou, jít na nemocenskou a požádat o pomoc ty, kteří mu věří, event. psychology a psychiatry.

Dítě nic z toho samo neudělá, maximálně to může někomu říct a čekat, až zareaguje dospělý. Z tohoto pohledu považuji za méně špatné, když zraním dospělého rodiče, než když z obavy, abych křivě neobvinila dospělého, raním dítě a neoznámím své podezření. S volajícími se proto nejčastěji bavíme o tom, jak svá podezření oznamovat co nejohleduplněji ke všem zúčastněným.

Je těžké poznat, kdy člověk realitu zveličuje, dramatizuje, případně přímo lže?

Víte, tohle je báječná otázka, ale ve většině případů je nám to de facto jedno. Nezjišťujeme a ani nemáme tu ambici zjistit, zda kupř. dívka, která nám líčí sexuální zneužívání starším bratrem, lže, popř. jak moc lže. Buď je to tak, jak dívka líčí, a v tom případě si zaslouží pomoc, nebo si to celé vymyslela, v tom případě bude jen ku prospěchu věci, když z naší reakce zjistí, že tato obvinění se berou vážně a může za ní přijet sociální pracovnice nebo policie. Nebo bývá pravda někde uprostřed, i v tom případě bude lépe, když o tuto dívku bude nějakou dobu pečovat sociální pracovník nejlépe s psychologem. Třeba byla obětí zneužívání v minulosti nebo jde o příznak psychické poruchy.

Zjistit, kde je pravda, není naše starost. Mít jistotu na základě telefonního rozhovoru je nerealistické. My jsme tu od toho, abychom zachytili signály, minimalizovali možné škody a zalarmovali systém. Jsme virtuální babybox – zareagujeme vždy, když zachytíme ohrožené dítě (a reagujeme, i když nám podstrčíte panenku a jde tzv. o falešný poplach). A přivoláme pomoc.