S diagnózou dítěte se každý vyrovnává svým individuálním a osobitým způsobem. „Všichni procházíme svým vlastním tempem řadou fází, v nichž se naše mysl a srdce snaží vyrovnat se situací. Mezi muži a ženami jsou však určité rozdíly, a to jak v rychlosti, tak ve způsobu vyrovnávání se se situací,“ vysvětluje Eva Krátká, psycholožka celonárodního projektu Spokojené děti, který pomáhá rodinám s handicapovaným dítětem.

Je to dáno mnoha faktory, které jsou úzce spjaty s jednotlivými fázemi uvědomování si reality.

1. Fáze šoku - sdělení nepříznivé diagnózy dítěte je spojeno s prožíváním šoku, který je doprovázen pocity zmatení, bezmoci a neskutečnosti situace. Muži tuto fázi často prožívají méně bouřlivě. Ženy zpravidla zažívají šok ve své plné intenzitě a není výjimkou, že si ze situace prvního sdělení diagnózy nepamatují řadu informací. Častěji také v této fázi projevují intenzivní emoce. Muži spíše zůstávají paralyzováni a obtíže s vyrovnáváním se u nich více projevují až v dalších fázích.

2. Fáze popření - vyrovnat se s diagnózou dítěte je zpravidla natolik stresujícím momentem, že zpočátku je pro nás nemožné tento fakt přijmout. Naše psychika proto brání naši duševní rovnováhu různými obrannými mechanismy.

Nejčastěji se snažíme situaci nevědomky popřít, nevěříme tomu, co nám bylo sděleno, máme pocit, že to musí být nějaký omyl či zlý sen. Ke konci této fáze přichází tzv. období smlouvání, kdy míváme tendenci obracet se k vyšším autoritám a smlouvat s Bohem či obecně se životem.

Muži častěji setrvávají ve fázi popírání situace, v důsledku tak obtížněji nacházejí k dítěti cestu a hůře s ním budují citový vztah. Často nevědí, jak se k dítěti chovat a nedokážou své jednání přizpůsobit možnostem dítěte. Jednají s dítětem jako se zdravým, přičemž zažívají zklamání z chybějící očekávané odezvy, a mohou se tak až stáhnout ze snahy zapojovat se do aktivit s dítětem či pečovat o dítě.

Proč tomu tak je? Muži jsou oproti ženám s dítětem od jeho početí méně intimně svázáni. Ženy si s dítětem vytvářejí intenzivní vztah, již když ho nosí v bříšku a i po narození jsou s ním v intenzivnějším kontaktu. Jejich mateřské chování je více podporováno vrozenými instinkty, vzniká intuitivně a na rozdíl od mužů se ho nemusejí učit.

3. Fáze reaktivní - je charakterizována tím, že si teprve plně uvědomíme situaci. V důsledku se tak dostavují intenzivní emoce, na které do této doby nebyla naše psychika připravená. Teprve v této fázi se můžeme zhroutit, zažívat výrazný žal, úzkost, sebelítost a zoufalost či vztek. Obecně máme tendenci reagovat buď útočně, nebo únikově.

Ženy často volí útočné strategie, mezi které patří hledání viníka nebo vrhnutí se do přehnané péče o dítě či nezdolného hledání možností změny diagnózy. Muži naopak častěji sahají k únikovým reakcím, mezi které patří izolace ve smyslu stažení se do sebe či od rodiny. To je dáno tím, že oproti ženám dokážou obecně méně pracovat se svými emocemi a ještě méně je dokážou sdílet s druhými.

Tento rozpor v reagování mezi ženami a muži může být zdrojem značných problémů. Ženy mohou mít pocit, že muž, který neprojevuje emoce tak jako ony, situaci neprožívá, že je mu to jedno, že se nesnaží tak jako ony, že nemá dítě dostatečně rád. Svou roli také hraje fakt, že ženy najednou nemají na partnera tolik času.

Mezi únikové strategie patří dále rezignace na zapojení se do výchovy dítěte, popírání diagnózy a nepřipouštění si všech limitů dítěte či dopadů na další život, o kterých jsme se již zmiňovali v rámci předchozí fáze. Muži svým emocím rovněž méně rozumí, oproti ženám, které jsou od mládí zvyklé rozebírat své emoce mezi sebou, nemají takovou praxi v jejich analyzování. Reagují proto jednoduše – vyhledávají situace, kde se cítí příjemně a naopak unikají ze situací, kde se cítí nepříjemně.

Často tak hledají náhradní možnosti uspokojení či činnosti, které jim umožní nemyslet na tíživou situaci. Typické je upnutí se na zaměstnání, kdy zůstávají v práci i mimo pracovní dobu. V horším případě mohou svou bolest kompenzovat řadou neefektivních reakcí, jako je zvýšená konzumace alkoholu atd.

4. Fáze adaptační - v této fázi se postupně zmírňují emoční prožitky, zvykáme si na situaci a snažíme se aktivně zajímat o možnosti léčby. Vystihuje ji věta: „S postižením dítěte se nevyrovnám, ale naučím se s ním žít.“

Ženy se do této fáze dostávají rychleji než muži, kteří mohou i trvale ustrnout ve fázi předchozí. To je dáno tím, že ženy všeobecně nejen více iniciují změny, ale logicky se na změny také snáze adaptují. Jakožto pečující osoby jsou s dítětem v každodenním neustálém kontaktu, je tak pro ně snadnější zvyknout si na situaci takovou, jaká je.

5. Fáze reorientace - je posledním stadiem, kdy jsme schopni situaci přijmout a smířit se s ní a brát dítě takové, jaké je ve všech jeho aspektech. I zde mají ženy jistou výhodu v tom, že jsou založeny tak, že je zpravidla uspokojuje možnost o druhé pečovat a zajišťovat jejich spokojenost. Je pro nás snadnější milovat dítě bez ohledu na jeho schopnosti. Pro muže je obtížné zejména vyrovnávat se s reakcemi okolí, častěji se za své dítě stydí či prožívají pocit selhání ve své roli.

Fungující vztah pomáhá vyrovnat se s diagnózou

„Problémy v partnerském vztahu mohou mnohonásobně znásobit náročnost situace. Naopak pokud vztah funguje, je silným zdrojem vzájemné opory. Je proto důležité uvědomit si, že diagnóza dítěte je záležitostí celé rodiny a také tvrdou zkouškou vztahu. Pozornost bychom tak měli koncentrovat nejen na dítě, ale také na vzájemný vztah s mužem, který je vždy touto situací ohrožen,“ dodává Eva Krátká z projektu Spokojené děti.

Co je důležité mít stále na mysli
Uvědomit si, že každý se se svou bolestí vyrovnává jinak. Je dobré vědět, jaké reakce můžeme od muže očekávat a chápat, proč tomu tak je. Tím můžeme předejít zbytečným nepochopením, vzteku na partnera, destruktivním výčitkám a jiným obtížím.
Je důležité uvědomit si, že většina výše popsaných reakcí vyrovnávání se s diagnózou dítěte není vědomá. Psychika nás podobnými reakcemi brání před informacemi či situacemi, které zatím nejsme schopni zvládnout a hrozilo by tak naše zhroucení. Člověk tyto reakce zpravidla nevolí cíleně a vědomě a naopak je obtížné je ovládat a kontrolovat.
Je důležité vědět, že muži to mají celkově jinak s emocemi – méně jim rozumí, méně je dokážou sdílet, méně na ně umí reagovat. To, že muž neprojevuje emoce, neznamená, že neprožívá svou vnitřní bolest. To, že neví, jak reagovat na to, když pláčete a potřebujete se s ním podělit o své trápení, neznamená, že o vás nemá zájem.
Vědět, že muži se musí jednání s dítětem učit více než my a potřebují v tomto směru naši pomoc.
Velmi důležité je od začátku hovořit o tom, o čem potřebujete. Nečekejte, až budete naštvaná nebo frustrovaná, zkuste včas říkat, co od něho potřebujete a proč. Je důležité mluvit s partnerem jasně a otevřeně. Muži neumí číst mezi řádky, nečtou naše náznaky a dvojsmysly, jsou ale schopni reagovat na jasnou a otevřenou žádost či rozhovor. Snažte se v komunikaci také vyhýbat hodnotícím výrokům – o ožehavých tématech hovořte tak, že popíšete problém, nikoliv jeho osobu a co dělá špatně.
Pomozte partnerovi v hledání cesty k dítěti – pomozte mu například najít společnou aktivitu s dítětem, která bude ryze jejich – začněte něčím jednoduchým, jako je třeba večerní čtení pohádky. Muži tak získají svou roli v péči o dítě a také pravidelný kontakt s dítětem, který jim pomůže naučit se s ním jednat. Zažijí s dítětem společné příjemné chvíle a snadněji ho dokážou akceptovat takové, jaké je.
Pokud to umožňují finanční a pracovní podmínky, je užitečné domluvit se s mužem např. na jednom dni, kdy převezme péči o dítě a domácnost. Pro ženy je to možnost odpočinout si, udržovat společenský a alespoň částečně pracovní život. Muži tak získají představu o míře vaší zátěže a tím i větší pochopení pro vaši situaci.