Češka uprchla s rodiči do Rakouska, teď pomáhá běžencům

„Mám pořád v hlavě to, před čím jsme my utíkali a jaké to bylo. Ale to není důvod, proč pomáhám. Pomáhá i nespočetné množství mých známých a vůbec Rakušanů, kterým se nic podobného nestalo. My jsme tady zvyklí, že se musí pomáhat, když to někdo potřebuje. Všichni tu šílí. Je to velmi emocionální jak v reálu, tak na sociálních sítích. Je tu nepřeberné množství skupin, které organizují pomoc. Jedna dívka napsala na internet výzvu, ať se lidé sejdou na podporu práv uprchlíků, a na vídeňskou Mariahilferstrasse přišlo 1. září dvacet tisíc lidí,“ popisuje atmosféru u našich sousedů matka dvou malých dětí.

„Nosíme oblečení, potřeby pro miminka, jídlo, vodu na nádraží, k trajektům, do obchodů, které si vyvěsily tabule, že pomoc do skladů převezou. I mé kamarádky skladují věci od ostatních doma a pak to tam vozí. Akorát už oznamovali, že toho mají moc. Sklady jsou plné. Mají i dost dobrovolníků. My v Rakousku čekáme, až nám konečně pošlou už ty uprchlíky z Maďarska, ať se jim po jejich strádání může pomoci,“ řekla Právu Markéta, která v roce 1982 dostala v Rakousku i s rodiči politický azyl.

Markéta připouští, že jsou v Rakousku i takoví, kteří hlásí, že český prezident má pravdu a je pochopitelné, jak si nyní počínají Maďaři.

„Ale to je vskutku menšina. Většina se aktivně zasazuje o pomoc uprchlíkům. Miluju českou kulturu, ale jsem zaražená z toho, co se v Česku děje. Je to vážně smutné, co za hlasy se z té země dostává do světa. Myslím, že to souvisí i s tím, že někteří Češi prostě závidí. Mají strach, že by přišli o peníze nebo práci. Řeší, že uprchlíci mají mobil a přicházejí do jejich země jen, aby brali přídavky. Jako by zapomněli, kolik Čechů z republiky uteklo do Kanady a Spojených států, a všude pro nás místo bylo,“ apeluje na imigrantskou historii Čechů Rakušanka.

Rozdílný přístup komentovala v Právu i Anna Durnová, která vyučuje na vídeňské univerzitě: „Celkový počet uprchlíků, kteří překročili hranice České republiky letos v létě, se rovná zhruba počtu těch, o něž se dokázali během jediného večera postarat občané ve Vídni.“

„Když jsme utíkali my, byli jsme v Traiskirchenu jeden den. Hned nato se nás ujala charita, pak nám poskytla ubytování rodina, u které jsme přebývali, a pak jsme dostali azyl a rodiče mohli začít pracovat. Když přišla nyní ta první velká vlna uprchlíků, nebyla rakouská vláda připravena. Ale obyčejní Rakušané sbalili věci a vozili do zařízení pomoc. Byla to osobní iniciativa,“ dodává Markéta z Rakouska, kde do Vánoc předpokládají příchod minimálně 40 tisíc uprchlíků.