Oba mladíci odešli z iráckého Kurdistánu z města Sulajmanija. Každý z nich zaplatil za cestu osm tisíc dolarů, většina šla do kapes převaděčů.

V Německu je však žádný ráj nečekal. Umar řekl, že během pobytu v táboře pro uprchlíky hladověl a jeho kamarád Abdalláh dokonce z tábora kvůli hladu utekl.

Lepší to nebylo ani ve Švédsku, kde pak také zkoušeli štěstí. Málo bylo opět nejen peněz, ale i jídla.

Sami říkají, že jsou šťastni, že se vrátili, protože Evropa není zdaleka tak skvělá, jak se vykreslovala. A nejsou ani jediní, kdo se pro tento krok rozhodli. Podle nich se vracejí velké počty migrantů.

Šli ostatní, tak šli taky

Sami přitom odejít nemuseli. Sulajmaniji se vyhnuly boje a oba měli slušnou práci, Umar pracoval přes den v restauracích nebo v samoobsluze, Abdalláh byl taxikář. Pro emigraci se rozhodli, protože většina jejich přátel odešla do Evropy.

Před dvěma lety přišla krize, když začala klesat cena ropy a probíhaly hádky mezi kurdskou samosprávou a iráckou ústřední vládou o rozdělení peněz z černého zlata. To vedlo tisíce lidí z oblasti, aby hledaly štěstí v Evropě.

Po návratu se snaží kamarády odradit od emigrace, ale někteří pořád z Iráku navzdory  tomu odcházejí.