„Když nás cvičili, tvrdili, že jsou naši rodiče bezvěrci a že našim prvním úkolem je vrátit se a zabít je,“ líčí v rozhovoru pro CNN dvanáctiletých hoch, který si nepřál být jmenován. Americký televizní štáb ho proto oslovoval pseudonymem Násir.

On a asi šest desítek dalších „lvíčat chalífátu” se měl stát sebevražedným atentátníkem. A podle toho také vypadal zmiňovaný výcvik.

Krvežízniví Američané

„Největší strach jsme měli při bombardování. Říkali nám, že se nás Američané snaží zabít, a že oni nás naopak milují,“ vzpomínal chlapec již v bezpečí uprchlického tábora v iráckém Kurdistánu.

Brečet jsme nesměli. Já ale musel myslet na to, jaký o mě musí mít matka strach a potichu jsem vzlykal. 12letý Násir

Džihádisté, kteří Násira unesli, se mu snažili vymýt mozek a přesvědčovali ho, že to oni jsou teď jeho rodina. Chlapci se ale přesto stýskalo po matce a často na ní myslíval.

Ještě jednou vidět mámu    

„Brečet jsme nesměli. Já ale musel myslet na to, jaký o mě musí mít matka strach a potichu jsem vzlykal. Když jsme utekli a já ji znovu spatřil, bylo to jako bych se znovu narodil,“ vzpomíná Násir, který už dokonce začal i znovu chodit do školy.

Jeden z vůdců kurdských ozbrojených milic pešmergů Azíz Abdalláh Hadúr řekl CNN, že všichni chlapci, kteří se dostali do relativního bezpečí až za frontovou linií v Iráku, přišli ve zcela zuboženém stavu.

ČTĚTE TAKÉ
Islámský stát bez slitování vraždí postižené děti, vydal si na to fatvu
Vstávám ve 4:30, mlátí nás hadicí, řeklo „mládě chalífátu“ o výcviku dětí

„Když přijdou, jsou tak hubení, že téměř nevypadají jako lidé. Říkali, že život v chalífátu je jako život v pekle,“ vzpomíná Hadúr a rozpovídává se o jednom z nejsložitějších rozhodování v životě.

„Často se stává, že přijdou na frontovou linii opásáni trhavinami. Nikdy nevíme, zda prchají nebo přicházejí, aby nás zabili. Nevíte, co dělat, protože nechcete, aby vás zabili,“ vysvětluje Hadúr a dodává, že dětí s úmyslem zabíjet přichází čím dál víc.

Ještě, že mi zlomili nohu

Další osvobozený chlapec - jedenáctiletý Nouri - měl štěstí v neštěstí. Život mu zachránilo to, že mu džihádisté na třikrát zlomili nohu, a stal se tak pro ně nepoužitelným.

„Chtěli po mně, abych se účastnil výcviku. Napoprvé jsme odmítli, protože jsme byli vyděšení. Pak po mně chtěli, aby šel do hor. Když jsem znovu odmítl, zlámali mi nohu. To mě zachránilo. Ostatní děti byly odvlečeny násilím,“ vzpomíná hoch.