Sedmiletá Apolenka je veselé děvčátko a na první pohled nejeví známky jakéhokoli handicapu. Od tří let však má diagnostikováno lehké mentální postižení.

Po nástupu do školky se ukázalo, že má problémy se zvládáním běžných úkolů kvůli potížím s grafomotorikou, počítáním, pamětí. Potýkala se i s běžným provozem, jako je oblékání.

Dělá chyby trochu jako cizinec, když se učí česky. Dlouho také nezvládala vnímání času. Co je před, po, zítra, potom, jí nic neříkalomatka sedmileté Apolenky

Ale naopak s hygienou nebo jídlem problém nikdy nebyl. „Má potíže s abstraktním myšlením, trochu se to odráží i v řeči - dělá chyby trochu jako cizinec, když se učí česky. Dlouho také nezvládala vnímání času. Co je před, po, zítra, potom, jí nic neříkalo. Teď už je to lepší,“ popsala Právu Milada.

Podle ní je v sociálním kontaktu naprosto suverénní. Nestydí se a komunikuje i s cizími lidmi. Na druhou stranu nedokáže rozeznat, co je společensky za čárou, všem tyká, na všechny sahá, neuvědomuje si, že obtěžuje nebo ruší.

Školy vstřícné, ale i nejisté

S ostatními dětmi vychází. „Děti ji berou. Vědí, že je jiná, ale respektují ji. Někdy jí dávají trochu najevo, že otravuje, ale nesetkali jsme se se šikanou, posmíváním nebo podobně. Máme asi taky kliku na lidi,“ řekla Milada.

Už tři roky má ve školce k dispozici asistentku, ale už čtvrtou, což její situaci neprospívá. Školka navíc nemá jistotu, že na ni dostane peníze, a tak je shání, kde to jde.

Plat je však nízký, navíc nejistý, protože asistent se zatím schvaluje jen na kalendářní rok, takže vždy v lednu může skončit.

Jeden asistent Apolenky to vzdal, s jiným se prý nedalo vyjít a skončil ještě ve zkušební době.

Dnes ale Miladě vykrajuje vrásky výběr školy. Na jednu stranu si uvědomovala, že pokud má dcera jednou fungovat ve většinové společnosti, neměla by se od ní už v dětství odtrhávat. Obzvláště když děvče kontakt s vrstevníky zvládá.

Na druhou stranu se obává, že běžná výuka, byť s podporou asistenta, by se u ní míjela účinkem, a proto preferuje speciální školu. Otec je zase přesvědčen, že kolektiv běžných dětí Apolenku potáhne a bude motivovat. „Třeba se pletu,“ připouští Milada.

Není možné pracovat s dítětem, které potřebuje individuální přístup, v prostředí, kde mu jej nechtějí dát matka sedmileté Apolenky

Kontaktovala šest škol, které na svých webech deklarují, že handicapované děti integrují. I tak se v jedné z nich setkala s ráznou reakcí: „A nebylo by jí líp ve speciální škole?“

Jakmile si všimla, že by tam Apolenka nebyla vítána, ihned raději vycouvala. „Není možné pracovat s dítětem, které potřebuje individuální přístup, v prostředí, kde mu jej nechtějí dát. Tady může být jakákoli umanutost spíš kontraproduktivní a na úkor dítěte,“ řekla.

Jinde ale ochotně sjednávali schůzky s vedením školy, školními psychology, někde došlo i na konkrétní návrh individualizované péče zkušené speciální pedagožky. „Byly tam ale vždy znát rozpaky a nejistota před reálným fungováním inkluze,“ popsala Milada.

Žádné experimenty

Také ve spádové škole cítila vstřícnost, ale i určitou bezradnost nebo nejistotu. „Učitelky prvního stupně s podobnou diagnózou nemají zkušenost. Poradí si s dětmi s poruchami učení, ale tohle je loterie: možná jo, možná ne,“ vylíčila.

Experimentovat na vlastním dítěti se jí však nechce. Rozhodující pak byla návštěva ve waldorfské speciální škole. Waldorfská pedagogika je jí zárukou důkladné práce s emočními a rozumovými schopnostmi dítěte.

Další zárukou individuální práce jsou malé třídy. A zcela ji přesvědčil přístup školy, která projevila upřímný zájem a snahu pro Apolenku něco skutečně udělat. „Byla to láska na první pohled.“

Ministerstvo počítá, že od září se systém podpor pro postižené žáky zpružní. Ubude administrativy kolem angažování asistentů, přibudou peníze na jejich platy.

Dále budou moci školy využívat dalších podpor, třeba školních speciálních pedagogů, psychologů, nových pomůcek, nebo si třeba budou moci zmenšit třídu.