„Není pravda, že pedagogická společnost se většinově děsí přílivu lidí s postižením. Naopak říkají, že je to dobré, vzdělávat se spolu,“ řekl ve středu na tiskové konferenci ředitel projektu Jan Michalík z katedry speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, která projekt vypracovala ve spolupráci s Člověkem v tísni.

Z výzkumu, jehož se zúčastnilo 4123 pedagogů, mezi kterými bylo i 28 procent ředitelů, vyplynulo, že pro 54 procent respondentů má společné vzdělávání v běžných školách společenský význam.

Cizí etnika? Klidně

Stejně tolik kantorů si myslí, že inkluze má přínos pro handicapované, a 63 procent si myslí, že přínosná je i pro zdravé spolužáky postižených. Skoro polovina však nevěří, že má inkluze budoucnost, a vnímá ji spíš jako trend.

Na zařazení dítěte s lehkým mentálním postižením by si trouflo 59 procent učitelů a ředitelů, 58 procent by nemělo problém s integrací tělesně postiženého žáka. A 54 procent by přijalo do běžné školy žáka s poruchou autistického spektra.

Nejčastěji by pedagogové věřili v integraci žáků jiného etnika, a to 88 procent z nich. Méně optimističtí byli při názoru na inkluzi dětí ze sociálně vyloučených lokalit – pro se vyslovilo 51 procent.

Dobré řešení, ale chce to peníze

Větší obavy budí sluchová postižení, kdy na integraci by kývlo 38 procent respondentů, zraková postižení (34 %), psychiatrická onemocnění (25 %) či střední mentální postižení (19 %).

Učitelé se z 57 procent shodli, že inkluze je dobré řešení, ale nejsou na ni peníze. Z podpůrných opatření dalo nejvyšší prioritu na asistenta pedagoga, a to celkem 70 procent. Ještě víc, 80 procent, sází na spolupráci s rodiči – ta by ale mělo probíhat také za spolupráce s asistentem. Těch je však málo.