Není to pro 14leté těžké rozhodovat o své budoucnosti?

Je, ve 14 letech se mají rozhodovat o něčem, o čem toho vlastně moc nevědí. U naprosté většiny dětí vyhraněný zájem o konkrétní povolání není. Většinou tápou, znají jen pár povolání, se kterými se v životě setkali, jako třeba učitel, prodavač, lékař, řidič tramvaje. Ale ta škála je samozřejmě mnohem širší.

Myslím si, že základem je dostatek kvalitních informací. V tom nejlépe pomůže náš infoabsolvent.cz, který je velmi chytrý a zájemci si tam mohou přečíst, co obory přinášejí, co se naučí, čím vším mohou být a kde se uplatní. Teprve až když mají přehled a mohou porovnávat, mohou si zodpovědně vybírat. Měli by si vytipovat odvětví, která je lákají, a pak třeba využít docela efektivní vylučovací metodu.

Takže vzít si papír a psát si pro a proti?

To je úplně ideální. Vše je třeba prodiskutovat, zhodnotit, promyslet. Všechno si zapisovat a po týdnu se zase na to podívat. Člověka zase něco napadne nebo objeví zase něco úplně nového.

Vzorec se časem zmenšuje, až tam pak zůstane třeba jeden obor a tři školy. Už teď by měli začít nabírat informace, jaké jsou jejich možnosti, co všechno mohou studovat.

Doporučujete neomezovat se lokalitou?

Doporučila bych neomezovat se vůbec. Je třeba si jít za svým snem, ten první vstup musí být nějaké nadšení, energie. Neměli by k tomu přistupovat stylem „Pane Bože, teď mě vykopnou z devítky a co mám dělat? Mně se do ničeho nechce“. První postoj by měl být velkorysý a jít do toho naplno a dynamikou svých 14 let.

Napřed je třeba si udělat nějaký plán, vysnít si sen, neomezovat se a jít si za tím. To ale znamená ústrky, dřinu, pot a slzy, protože nic není zadarmo. Ale pak je třeba si uvědomit, že samotná škola je jenom prostředek k vysněnému cíli.

Co je tedy nejdůležitější?

Leitmotivem je informace. Čím více informací žáci získají, tím lépe se mohou rozhodovat. Zapůsobit mohou už jenom nábory na základních školách. Když tam přijde nějaká škola s dobrou prezentací, řekne jim, jaké nabízí možnosti, upřesní, co se u nich děje, kde nacházejí jejich absolventi uplatnění, tak to může také zapůsobit. Pořád to ale stojí na té informaci – k dětem se dostane informace o něčem, co si nedovedou ani představit.

Na co ale žák nikdy nesmí zapomenout, je, že on je ústřední postava, nesmí zapomenout na sebe a musí sledovat vlastní zájmy, vlastní potřeby. Měl by přemýšlet o tom, jak se sám vidí v práci, aby byl spokojený, čím chce být užitečný. Někdo je například zadák, který raději v tichosti vykoná svou práci a odejde dál. Někdo je zase komunikativní a musí mít kolem sebe lidi. Někdo vysloveně cítí, že mu dělá dobře někomu pomáhat. Když si tohle uvědomí, je to dobrý krůček vpřed.

Doporučuje se ještě chodit na dny otevřených dveří, když by vlastně vše mělo být na webu?

Když už si najde žák nějaké povolání nebo obor, který ho zaujme, tak se začne porozhlížet po školách. A dalším krokem je navštívit tyto školy, aby si je mohl porovnávat, ocenit, jak na něho působí, jaké mají podmínky, co všechno žákům umožňují. Na člověka může působit návštěva na dnu otevřených dveří jinak než prohlídka internetu.

Čeho si při návštěvě školy všímat?

Všeho. Může ho zaujmout vybavení, vycítí, jaká je tam atmosféra. Měl by si připravit otázky, co ho zajímá. Nepozná sice, jak tam probíhá výuka, ale i na to se může ptát. Vždycky je tam nějaká přednáška a diskuse, rodiče kladou otázky, a z toho už si lze udělat nějakou komplexnější představu. Měli by také jít do více škol a měli by tam být společně – dítě i rodič, aby o tom mohli diskutovat.

Jakou strategii při podávání přihlášek je vhodné zvolit? Je lepší podat obě přihlášky na nejzajímavější školy a v případě neúspěchu spoléhat na druhá kola přijímaček, anebo vybrat vysněnou školu a k tomu školu s jistotou přijetí?

Pokud chci něco opravdu studovat, kde je obrovské riziko, že mě nepřijmou, jako jsou třeba umělecké školy, tak se stejně přihlásím na dvě konzervatoře. Až když to nevyjde, zkusím se ve druhém kole přihlásit na nějaký běžný obor a konzervatoř zkusím třeba za rok znovu. Je to u každého jiné, ale vždycky záleží na tom, co chci a jak moc to chci, a jít si za tím. Samozřejmě záleží i na přístupu rodičů.

Jak moc je důležitá maturita?

Stejně jako výuční list. Záleží na tom, jak to mladý člověk cítí, jak chce být užitečný pro společnost, co chce ze sebe vydat, jak se chce živit, kde bude spokojený. Pokud chci dělat elektrikáře, potřebuji výuční list elektrikáře a udělám to.

Jakou roli má při rozhodování rodič?

Rodiče naštěstí za děti až tak zásadní rozhodnutí nedělají, nechávají to na nich. My jim poskytujeme informace, oni s námi spolupracují a pevná ruka už tam není. Podle mých zkušeností jsou rodiče otevření, přirozeně si přejí, aby jejich děti byly spokojené.

Jednou mi psala nezvykle cílevědomá dívka. Sama si zjistila všechny možné informace a vyhlédla si školu, která ale byla mimo město. Její rodiče však nesouhlasili. Předložila rodině argumenty, že to je nejlepší škola široko daleko, a proto do ní chce chodit. Sama jsem zvědavá, jak to dopadne. Žádala mě o radu, jak na rodiče. Čekají ji dny otevřených dveří, takže možná rodiče přesvědčí. Možná ale taky ne. Byl by to ale spíše vzácný případ, pokud samozřejmě rodiče nemají nějaké vážné důvody.

I naše analýzy potvrzují, že děti vnímají výběr vzdělávání tak, že rozhodují samy. Rodiče jsou pro ně největší autoritou, s nimi také o volbě diskutují, ale cítí svobodu volby.

Děti se emancipovaly, anebo třeba nemají rodiče úplně čas a energii to řešit?

Myslím, že se děti emancipovaly díky internetu, mají více informací, než tomu bylo dříve, a tudíž si mohou kvalifikovaně vybírat a dobře argumentovat. Jsou schopny si vyhledat různé informace, skládat si je, i když to zpočátku může být nahodilé. Je to správná cesta k poznávání a odpovědnosti.