Jak bude probíhat osvětový projekt pod záštitou Nadace manželů Kellnerových?

Chceme na čtyřech školách diagnostikovat vyučování matematiky a nabízet učitelům možná zlepšení. Ty hlavní rezervy, které zde vidím, spočívají v tom, že žáci dostanou více autonomie. Systém výuky se podle našich učebnic už šest let zkouší na poměrně velkém počtu škol, ale počet učitelů, kteří novou metodu naplno zvládají, narůstá jen postupně.

Teď je otázka, jestli se nám v Nadaci Kellnerových podaří najít účinnější cesty, jak přesvědčit učitele, aby vzali tyto metody za své. Je třeba je přesvědčit, že ne rychlé počítání, ale radost z objevování matematiky je hlavní úkol jejich výuky.

Jaký je hlavní rozdíl mezi zažitými metodami a vašimi postupy?

Každé dítě si to matematické poznání konstruuje ve své vlastní hlavě. Žádné poznávání totiž není přenositelné. Přenášet se dají informace, jako že Londýn je hlavním městem Británie, ale nemohu přenést Pythagorovu větu. Žák se ji sice může naučit odříkat, ale nerozumí tomu. Nám jde o to, aby tomu děti rozuměly.

Takže učitel by se měl především zaměřit na individuální přístup?

Ano, je to individuální přístup, ale i akustická přítomnost učitele by měla být minimalizována. Nejlepší je, když si povídají děti samy. Nejlepší je jít se do nějaké ze tříd podívat. Už to udělal i jeden ministerský náměstek a divil se, jak to děti baví. Sám jsem to kdysi dávno takto učil v Bratislavě a dnes už jsou z mých žáků hotoví lidé ve věku 45 let. Na jejich výsledcích vidím, že ta cesta byla velice správná.

Lze metodu uplatnit i šířeji?

Nejde jen o matematiku. Je to o intelektu jako takovém, o hierarchii hodnot, o občanství. Lidé nemyslí kriticky. Tato výuka je učí pokoře před vzděláním a kritickému myšlení – to nejsou lidi, kteří by si nechali jen tak něco nabulíkovat. Takže to má i hluboký smysl sociální.

Jak je nová metoda přijímána?

Mé učebnice byly odzkoušeny na mnoha třídách – zhruba sedm procent tříd to přijalo. Tam, kde se to učí podle uvedené metody, jsou skvělé výsledky. Nyní budeme mít už třetí setkání asi 35 učitelů, kde zasvěcujeme další kantory do tohoto tajemství, aby se nebáli.

Chceme je přesvědčit, aby se nedívali tolik na to, jak jde žákům násobilka, ale jaká je záře a zvídavost v očích žáků. Když se jim to líbí, dosáhnou nečekaných výsledků.

Co učitele od metody odrazuje?

Jeden z důvodů je nedostatečná víra, že to bude fungovat. Jdou se podívat k těm učitelům, kteří to už dělají, nadchnou se a chtějí to také učit, ale neuvědomují si ten fakt, že musí změnit svůj edukační styl – že nesmí vykládat, že nesmí skákat dětem do řeči – musí opravdu dělat manažerskou práci.

Děti si mezi sebou vypravují, zcela přirozeně se tam vytvářejí dvojice trojice, kdy slabším jedincům kamarád pomůže, takže i ti slabí jdou nahoru. V jedné třídě třeťáků i ten nejslabší žák dosáhl v celostátní soutěži Cvrček více bodů, než je středočeský průměr. Úlohy v našich učebnicích jsou navíc sofistikované, těžké a někteří učitelé se bojí, že je nezvládnou.

Už nejednou se mi stalo, že volala učitelka, že některá úloha nemá řešení. A pak mi telefonovala znovu, že to ten František, její žák, vyřešil. My si to totiž neuvědomujeme, ale ty děti jsou chytřejší, než jsme my. Třída je velice moudrá, velice chytrá. My jsme lepší v rutině, ale v tvůrčí činnosti jsou děti úžasné.

Takže to je „škola hrou“?

Můžeme tomu tak říkat, ale nelze to chápat jako zábavu, pořád je to tvrdá práce. Děti se při tom učí. Je hrůza, že ještě v 21. století převládá mínění, že „učit se znamená mučit se“.