„Stále dětem něco předepisujeme, ale u matematiky je podstatné, že ji člověk vymýšlí, že ji žák tvoří,“ vysvětlil Právu profesor didaktiky Milan Hejný.

Jeho představa o výuce je hodně odlišná od zavedené praxe. Učitel by podle něj měl potlačit svou roli moudrého vyučujícího a stát se spíše moderátorem, který děti navádí, pozoruje a motivuje.

Ideálně by měl učitel nechávat děti, ať samy dojdou k řešení. Opomíjet by však neměl ty pomalejší a úlohu upravit přiměřeně jejich schopnostem. Děti si pak u tabule ukazují své postupy a diskutují o nich. Učitel by do debaty neměl hned vstupovat a i v případě, že se v řešení objeví chyba, chvíli ji tam nechá, aby si na ni mohly děti přijít samy.

Díky takovéto formě vyučování probíhá matematické poznávání v hlavě žáka. Děti se tedy nebiflují vzorce a definice nazpaměť, ale matematickým postupům skutečně rozumějí.

„A to, jestli tomu rozumí nebo nerozumí, na to je strašně jednoduché kritérium. Jestliže žák přijde a řekne ‚dejte mi ještě nějakou úlohu‘, je na správné cestě. Když má dítě strach nebo se nudí, je na nesprávné cestě,“ řekl Právu Hejný.

Pokud dětem vnucujeme naše pravidla, tak v nich v podstatě zabíjíme jejich přirozenou zvídavost, radost z poznávání.prof. Milan Hejný

Podle něj by se učitelé neměli zaměřovat na to, aby děti co nejrychleji sčítaly a odčítaly, ale mají především sledovat, jestli je matematika baví. Po kantorech to vyžaduje větší vypětí sil i trpělivost, protože metoda vyžaduje individuální přístup.

Výsledky se nedostaví okamžitě. V některých školách, kde se učitelé Hejného metodami inspirovali, jsou ale plody viditelné. Děti vstřebávají látku rychleji než ostatní a nakonec jsou třeba páťáci v řešení slovních úloh lepší než sedmáci.

Tento typ výuky je ovšem užitečný i v obecné rovině. Děti si osvojují kreativní, logické a kritické myšlení a vybavují se i do života sebeuvědoměním, které jim dodává jistotu pro orientaci ve složitém světě.

„Pokud dětem vnucujeme naše algoritmy, naše instrukce, naše pravidla a řešení, tak v nich v podstatě zabíjíme jejich přirozenou zvídavost, radost z poznávání. Tím pádem je demotivujeme, jsou otrávené, znuděné a ti slabší se bojí a jsou frustrováni,“ shrnul Hejný.

Jako Pythagoras?

Své pojetí se svými spolupracovníky sepsal v učebnicích vydaných nakladatelstvím Fraus. Podotýká ale, že jeho myšlenky nejsou ničím novým, občas se tak učilo už v 19. století.

Podobně se za lepší výuku matematiky zasazuje další pedagogický odborník Oldřich Botlík ze společnosti Kalibro zaměřené na testování škol.

„Vycházíme z toho, že si k poznatkům mají děti dojít samy. Všechny poznatky nějak vznikly – Pythagoras musel tu větu nějak objevit. Je tam posloupnost, musel si řady věcí všimnout, musel odpozorovat, že pro některé trojúhelníky něco platí a něco ne. A když dětem rovnou řeknete definici, připravíte je o radost z objevování,“ popsal Botlík pro Právo.

V dětech se posiluje i vytrvalost, protože při řešení neznámých situací se občas vydají špatnou cestou, musejí se vracet na začátek a znova hledat jiné možnosti.

Poučení místo výsměchu

Podle Botlíkových zkušeností ve třídách i spontánně vznikají skupinky po dvou třech žácích, kde se sejdou rychlejší matematici se slabšími, kteří tak zůstávají v centru dění.

„Málokdy je to tak, že je dítě nešikovné naprosto na všechno. Učitel by proto měl výuku vést tak, aby si i ti pomalejší našli smysluplné aktivity. Často jsou pomalí proto, že si nevěří, jsou ostýchaví, stydí se, když řeknou něco špatně. Musí vzniknout atmosféra, kdy chyba se stává zdrojem poučení pro všechny, nikoli příležitostí, jak někoho deptat, vysmát se mu,“ říká Botlík.

Podle něj se učiteli úsilí investované do počátků rozhodně vrátí. „Když se děti naučí přemýšlet a chápat, jde i to ostatní učení rychleji,“ tvrdí.

Podle Botlíka by metoda ulevila dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí. Školy totiž zpravidla počítají s tím, že pomáhají rodiče, ale to nejde bez podnětného zázemí. Vytvoří se jim proto přímo ve třídě. A dobře motivované děti navíc méně otravují.