Muž z Everestu Zoltán Demján: příroda se bouří proti komerci

„Neměl jsem žádný plán, žádný cíl. Užíval jsem si a poslouchal jsem jen svůj vnitřní hlas, kam mám jít a co mám dělat. Bylo to fantastické,“ vypráví.

S extrémními výstupy skončil ze dne na den a považuje to za dobré rozhodnutí. „Skončil jsem v roce 1991, kdy jsem třicet metrů klouzal po skalách. Stalo se to ve Spojených státech v Tuolumne Meadows, nedaleko Yosemitského parku, kde jsem lezl s kamarádem Pepíkem Nežerkou. Tehdy jsem pochopil, že život je příliš krásný, než abych dál riskoval v horách,“ dodal.

I v minulosti měl nehody, při nichž mu například praskla přilba na hlavě od padajících skal, ale nikdy se vážněji nezranil. „Tu nehodu z Ameriky jsem vyhodnotil jako poslední varování. Jsem přesvědčen, že kdybych byl pokračoval, tak by to byla jen obrovská náhoda, kdybych ještě dnes žil. V těch horách to totiž člověk často nemá pod kontrolou,“ připouští.

Společně s Jozefem Psotkou zdolali 15. října 1984 jako první Čechoslováci Mount Everest. Demján se vzápětí ohrazuje proti slovu zdolat. „Hory nemůžete zdolat. To by znamenalo zvítězit nad nimi a to nelze. V horách je možné se pouze s obrovskou pokorou pohybovat. Pokud jste dost dobře připraven a hora se rozhodne, že vás pustí, máte štěstí na počasí, vyhnete se lavinám a podobně, tak se vám na ni podaří vystoupit. My jsme na Everest tenkrát vystoupili,“ zdůrazňuje. Bohužel, Psotka při návratu zahynul.

„Mnozí mi zazlívali, když jsem řekl, že pro mě to nebyla úspěšná výprava, když mi tam zahynul kamarád. Stalo se to při sestupu. To jsou věci, které se bohužel v Himálaji stávají,“ vzpomíná Demján.

„Při sestupu z Everestu jsme měli extrémně špatné podmínky. Lezli jsme bez kyslíku prvovýstupem, což jsme tehdy vlastně ani nevěděli. Nebyli jsme na to zcela připraveni, měli jsme jít původně jinou trasou. Měli jsme totiž po dvou letech zopakovat sovětskou trasu a počítalo se s tím, že Rusové tam nechali kyslíkové lahve. To bylo hodně naivní myslet si, že za dva roky se v Himálaji nic nezmění. Laviny je všechny smetly ze stěny,“ pokračuje.

„Přímo na místě se proto měnila trasa a mírně se improvizovalo. Ani výstup bez kyslíku nebyl plánovaný. Jsem však velmi rád, že se tehdy šlo bez kyslíku, protože to byl férový způsob výstupu. Kyslíkovou masku jsem v horách nikdy neměl. Byla to náročná a extrémní výprava. Byl to zázrak, že jsem dokázal v noci, ve vichřici o rychlosti 120 až 140 kilometrů v hodině, v minus 40 stupních a zcela dehydrovaný vůbec sestoupit,“ popisuje Demján.

„Sestup v noci nebyl plánovaný, ale byl to prvovýstup, nešlo to přesně naplánovat. Navíc jsme šli hlubokým sněhem, což nás velmi zpomalovalo. Byli jsme vyčerpaní a hlavně dehydrovaní, protože v tak extrémních výškách a při takovém extrémním výkonu jsme za den vypili maximálně litr vody. Bohužel Juzek udělal při sestupu drobnou chybu na fixních lanech, kde by se nic nemělo stát, a zřítil se. Jsou to smutné vzpomínky,“ dodává bývalý horolezec.

Za svůj největší výkon považuje Demján výstup na Dhaulágirí (8167 metrů nad mořem). „V roce 1988 jsem na tuto horu vystoupil společně se dvěma kazašskými horolezci. Můj Everest se nazývá Dhaulágirí. Byl to těžký, ale fantastický prvovýstup čistým alpským stylem. Ve stěně jsme byli šestnáct dnů. Dodnes se tento výstup řadí mezi nejtěžší v Himálaji. Pro mě to byla satisfakce za léta snažení a příprav. Hodnotím to jako svůj nejlepší výstup,“ říká.

Demján je znechucen zkomercializováním výstupů na Everest. „Je to hrozné a příšerné, ale je to obraz naší společnosti. Vše je jen byznys a peníze. Věřím, že se to změní, a mnoho lidí si to už začíná uvědomovat. Vždyť hledat harmonii v životě a velmi úzký kontakt s přírodou je to jediné, co je dlouhodobě udržitelné. Příroda sama dává najevo, že není v pořádku to, co se děje na Everestu. Loni to byla lavina, která usmrtila téměř dvě desítky Šerpů. Ti se konečně vzbouřili a řekli, že nejsou ochotni dál dělat otroky. Vedoucí výprav shrábli velké zisky a Šerpové riskovali životy. Letos tam bylo to hrozné zemětřesení. Příroda se brání a řekla dost,“ myslí si známý Slovák.

„Snad se lidé konečně chytí rozumu. Vodit lidi na Everest je úplná zvrácenost. Žádný horský vůdce nedokáže v tak extrémních podmínkách garantovat jistotu a bezpečnost. Byznys tu opravdu nemá místo. V Mezinárodní horolezecké unii jsem kdysi prosazoval, aby tento nejvyšší světový orgán vydal prohlášení, že je to neetické. Narazil jsem však na zástupce některých zemí, kteří bojovali za lidská práva. Tvrdili, že s ohledem na lidská práva nemůžeme horským vůdcům nic zakazovat,“ kroutí hlavou.

Demján ještě do roku 2011 vodil vystresované vrcholové manažery na relaxační nebo lépe řečeno rozvojové pobyty v Himálaji.

„Strávili měsíc v neporušené přírodě, zproštěni jakýchkoli stresů a hlavně od pocitu odpovědnosti. Vytvořil jsem jim takové podmínky, že měsíc se nemuseli o nic starat, byli ve fantastickém harmonickém prostředí neporušené himálajské přírody. To s nimi dělalo zázraky,“ vysvětluje.

„Odborníci na koučování mi vysvětlili, že to, co dělám, je vlastně nejvyšší forma koučování. Vytvořením ideálních podmínek funguje přerod u lidí jakoby sám od sebe. Začnou se zabývat svými tématy a nacházet řešení. Ve stresu je člověk zablokovaný a nedokáže řešit své problémy,“ dodává.

Koučováním se následně začal intenzivně zabývat. „Úkol kouče je stejný jako dobrého lékaře: odstranit bariéry, které brání vyléčení,“ uvedl muž, podle kterého je nejlepší vizitkou kouče, pokud se klient už nikdy nemusí vrátit.

„Cílem je, aby si klient své problémy dokázal řešit sám,“ dodává.